Potřebujeme nový výklad historie?

V uplynulých dnech prošel v Poslanecké sněmovně PČR prvním čtením senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa, jehož »nejdůležitějším důvodem je«, dle slov senátora Lišky, »snaha napomoci tzv. vyrovnání se s komunistickou minulostí naší společnosti«. Jde však skutečně o vyrovnání se s minulostí nebo o nový výklad dějin, či snad o teplá místečka pro senátory a jejich spolustraníky?
»Historie je děvka prodejná«; zní to hrubě, ale pokud se zamyslíme a budeme kritičtí, přijdeme na to, že na těchto slovech je mnoho pravdivého. Každá část historie v každém období dějin bývá vykládána tak, jak se to mocným momentálně hodí. Bylo to tak před rokem 1989, jak je neustále hlasitě zdůrazňováno, je to však i nyní, v době údajné svobody a demokracie. Pod záminkou objektivního hodnocení je dnes zkreslována historie a prováděn jednostranný výklad dějin. V rámci různých projektů chodí po základních a středních školách skuteční i údajní političtí vězni, dětem jsou promítány filmy vykreslující období let 1948-1989, pravda je jediná, ta současná – oficiální – antikomunistická. Nechat vyjádřit obyčejné lidi, kteří v tomto období pracovali a žili pokojným životem se nehodí.
V letech po listopadu 1989 vzniklo mnoho úřadů a institucí zabývajících se obdobím tzv. komunismu, otevřely se archivy, byl založen Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu, zdálo by se, že pro objektivní zkoumání naší historie bylo uděláno maximum. Nestalo se tak. Místo odsouzení skutečných viníků a chyb minulosti byl přijat princip kolektivní viny, který dnes nese na svých bedrech KSČM a spolu s ní její jednotliví členové a sympatizanti. Nikdo nechce vidět, že tisíce členů bývalé KSČ jsou dnes členy všech politických stran, včetně ODS. Tito lidé jsou buď v ústraní a bojí se, aby někdo na jejich předlistopadové aktivity nepřišel, nebo se z nich stali vášniví pronásledovatelé komunistů, kteří se tak snaží zastřít svou »rudou« minulost. Za všechny jmenujme dva nejhorlivější – senátory Mejstříka a Štětinu.
Mnozí senátoři se patrně velmi nudí a mají málo práce, neboť přišli do Poslanecké sněmovny s návrhem na nový institut. Tím se má stát »Ústav paměti národa«. Po vzoru Polska, Slovenska či Německa se má prý »vypořádat se stínem minulosti, kterého je třeba se zbavit«. Senátoři jsou přesvědčeni, že »nemůžou rezignovat«, že je jejich »politickou zodpovědností a odpovědností nejen k minulosti, ale také k přítomnosti, a dnes ještě možná více k budoucnosti co nejvíce připomínat a co nejvíce otevřeně hovořit o naší minulosti«. Ústav paměti národa, ač definován jako veřejná instituce, která má pod svou působnost převzít dokumenty a další archiválie spadající pod různá ministerstva a úřady, nebude centralizována na jednom místě, ale tyto dokumenty mají zůstat na stávajících místech tak jako doposud. Jediným, kdo má tento úřad řídit, je Senát, ten má právo volit a odvolávat bezpochyby »nezávislou« radu ústavu, která má mít sedm členů. Podle slov poslance Z. Maršíčka (KSČM) je rovněž vážným problémem, že »správu dokumentů a svazků všech těchto orgánů a služeb, které jsou dosud v režimu utajení, budou vykonávat lidé bez naprostého bezpečnostního prověření a způsobilosti. Předpokladem pro výkon v této instituci je totiž jen jakási spolehlivost a bezúhonnost. Ale co to je? Nebo jaká je definice těchto požadavků, zejména když v této době vidíme, jaká je spolehlivost některých ústavních činitelů nakládajících s utajovanými skutečnostmi podle své libovůle, aniž by dodržovali zákon? Pravda, v návrhu tohoto zákona se vymezuje spolehlivost a bezúhonnost podle politických hledisek, nikoliv podle odborných a bezpečnostních.« Tento fakt však můžeme považovat na druhou stranu za méně významný, tím hlavním je něco jiného. 17 let po roce 1989 má vzniknout »inkviziční instituce«, která »nemá nic společného se skutečnou pamětí českého národa ani s upřímnou snahou kvalifikovaných historiků a dalších odborníků o postižení jednoho z významných období naší novodobé národní minulosti. Jde tu, jak plyne z navrhované formy a kompetencí, v první řadě o zájem části senátorů zřídit Senátu podřízenou politickou státní instituci… To, co nám Senát předkládá k posouzení a co navrhuje, nemohu označit jinak než jako produkt politické účelovosti, která se pokouší politicky usměrnit historické bádání a samotným historikům vnutit pomocí zákona primitivně stranické vidění světa jako jediný kanonizovaný a přípustný směr bádání, ale i výkladu celého složitého období let 1945 až 1990. Jde o trapný ideologický záměr institucionalizovat a uzákonit dosavadní nedůstojné pokusy o falšování historie s přesahem do kampaní politického charakteru.« (poslanec KSČM M. Grebeníček při projednávání prvního čtení tohoto zákona v PS PČP, 7. 11. 2006).
Přijetí tohoto zákona nás vrátí opět na začátek, nepůjde o žádné »vyrovnání se s minulostí«, ale o touhu hledat senzace a špínu za každou cenu, vytrhávat události z historického kontextu, hledat další politické oběti namísto řešení současných palčivých, ať ekonomických či sociálních, problémů obyvatel České republiky. Cílem ústavu bude jen další rozdmýchávání nenávisti proti určité skupině obyvatel a voličů naší země. Nejen senátoři vidí, že komunistické (radikálně levicové) myšlenky jsou a budou stále živé, dokud bude mezi lidmi existovat nespravedlnost a nepřirozená nerovnost, a proto se pomocí také této instituce chtějí snažit o zkreslování historie a křivení pohledu na naši minulost. Tato fakta jsou o to více pobuřující, že se dějí pod hlavičkou demokracie, že je uskutečňují lidé, kteří sebe prohlašují za demokraty a své odpůrce za extremisty či zločince.