Patřil mezi jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí

SLOVO MÍSTOPŘEDSEDY

Životopis každé osobnosti lze vykládat tak, že z toho nejpříkladnějšího se stane zločinec, z toho nejméně příkladného pozitivní příklad pro druhé. Tak také v polistopadových letech nám česká pravice a jí ovládané sdělovací prostředky představily osobnosti levicového a dělnického hnutí. Mezi nimi i Klementa Gottwalda, jehož 110. výročí narození si dnes připomínáme.
Nechci se zabývat jeho životopisem ani jednotlivými etapami jeho života, to v dnešním čísle Haló novin učinil i europoslanec Miloslav Ransdorf. Jde mi o něco jiného. O to, jak hodnotit zneužívání sdělovacích prostředků v politickém boji a v manipulaci se čtenáři, posluchači a diváky. V poslední době jsme dokonce prostřednictvím České televize, tedy té, kterou si platíme my všichni, mohli vyslechnout už předem odsudky týmu kolem pana senátoraŠtětiny, který si nechal zřídit komisi, v jejímž čele dokonce stojí, jež má najít v materiálech KSČM pasáže, jež prý odporují Ústavě, a jejímž cílem by mělo být dát podnět, aby KSČM dokonce byla zakázána. Jde o akt, který v Evropě nemá obdoby a který, kdyby někdo něco podobného schválil, by naši zem uvrhl mezi země, kde nemá člověk právo vyjadřovat svůj názor a jen za myšlenku může být stíhán a trestán. Posunul by naši zemi do období, které známe z období po nástupu Adolfa Hitlera v Německu. Jakou však vazbu vytvoření podobné relikvie mají ataky na osobu Klementa Gottwalda? I pozitivní zmínky o prvním skutečně dělnickém prezidentovi budou hodnoceny jako provinění českému ústavnímu pořádku. Poněkud to připomíná dobu po přijetí tzv. zákona na ochranu republiky, kdy jen za výkřiky, ať žije Lenin, byl člověk perzekvován a odsuzován k trestům vězení. Zajímavé je, že vlastně nikdy nebyl použit proti stoupencům Henleinovy strany volajícím po sloučení s nacistickým Německem.
Klement Gottwald patřil ve své době mezi nejvýznamnější politiky Evropy. Nic na tom nemění, že tehdejší KSČ byla opoziční stranou a neměla sílu zabránit antisociálním zákonům, které přijímaly agrárnicko-lidovecké vlády, a dokonce ani přijetí mnichovských podmínek. V té době za jeho vedení komunistická strana se postavila do čela boje za zachování republiky, za obranu proti nacistickým požadavkům, a dokonce patřil mezi organizátory a hlavní řečníky oné známé varovné demonstrace před československým parlamentem, kde společně se synem národnědemokratického politika Rašína volal po obraně proti možným »mnichovanům«. Mezi řečníky byli významní českoslovenští politici, kulturní pracovníci ap., ale nebyl tu žádný z představitelů, jejichž potomci dnes o sobě tvrdí, že jsou představiteli demokratických stran a demokratických tradic naší země. Gottwald to byl, kdo se nebývalou měrou zasloužil o vytvoření československé jednotky, jež později bojovala u Sokolova, v Kyjevě či na Dukle, kdo vlastně zásadní mírou ovlivnil Košický vládní program, jenž byl přijatelný pro všechna protinacistická seskupení a stal se základem pro demokratizaci našeho poválečného života. Jeho zásluhou po volbách v roce 1946, kdy mohl vytvořit vládu jen společně s Fierlingerovými sociálními demokraty, byla opět vytvořena vláda všech a do čela významných resortů byli postaveni i příslušníci poražených nekomunistických stran. K Únoru došlo nikoli z jeho vůle, ale protože vedení pravicových stran si situaci vyhodnotilo jako příznivou pro možnou změnu politické situace. Oni, nikoli Gottwald, podali demisi. Ústavním způsobem, na to prezident Beneš velmi dbal, byla krize vyřešena. Pokud dnes se píše o komunistickém puči, jde o jasné zkreslení událostí a o vyložené nepravdy. Stačí si připomenout televizní hodnocení Pavla Tigrida, jenž vůbec nebyl stoupencem Gottwalda, které teorii komunistického puče zcela jasně odmítlo. To se ovšem manipulátorům s historií nehodí, proto stále opakují pučovou teorii. Ano, je nutné přiznat, že díky tlaku zvenčí Klement Gottwald učinil mnohé ústupky ve svých názorech a československou cestu k socialismu po tlaku revidoval. Bylo chybou, že přijal návrh některých svých kolegů z vedení strany a odsouhlasil příchod sovětských poradců, a tím i nesmyslnou teorii o zvyšováním třídního boje za socialismu. Důsledky byly i pro něho kruté. Někteří z těch, kteří sem poradce dokonce přivedli, byli jejich přičiněním odsouzeni v politických procesech. I to ovlivnilo jeho zdravotní stav a počátkem roku 1953 umírá.
Chceme-li však hodnotit jeho osobnost, nelze se omezit jen na jedno období Gottwaldova života. Oto pravici ovšem jde. Úmyslně zastřít pozitiva jeho působení v československé a české politice.
Přichází mi na mysl známá bajka o žábě a škorpionovi: »Za povodně zaleje úžlabinu voda a škorpion se chce dostat na druhý břeh. Prosí žábu, aby tam s ním přeplavala. Žába s obavami říká: ‘Ty mě bodneš a já se utopím’. Škorpion jí odpovídá: ‘Nejsem přece hloupý, vždyť bych se utopil s tebou.’ Žába uvěří, posadí si ho na záda a když jsou téměř na druhém břehu, škorpion bodne. Oba se topí a žába se vyčítavě ptá: ‘Proč jsi to udělal?’ – ‘Promiň, ale to je síla zvyku,’ zněla odpověď.«
Co z toho vyplývá? Pravice oslepla nemocí zvanou antikomunismus. Není schopna vidět, protože nechce vidět. S každým dalším bodnutím se topí pravda. Jen komplexní pohled nám totiž ukáže, že šlo o jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí 20.století.

O autorovi| Karel KLIMŠA, místopředseda ÚV KSČM