Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku!

Jako redaktor a zástupce šéfredaktora Mladé fronty a později šéfredaktor týdeníku Svět v obrazech jsem poznal romantického muže, geologa, prospektora nerostů v dalekém Íránu, talentovaného novináře, spisovatele, fotografa, Ing. Jaromíra Štětinu. Stejně jako jsem poznal a spřátelil se s jeho nadšenými kolegy, brázdícími po roce 1970 sibiřské řeky na jejich milované pogumované lodi Matyldě. I na pozdější Štětinově říční lodi na Obu (ale i na jiných) byly symboly Komsomolské pravdy a Mladé fronty, na stěžni vlály plavební vlajky MF, Světa v obrazech, Obchodního domu Kotva. I tyto symboly otevíraly v Sovětském svazu brány pro přátelství.

Prožívali jsme spolu s nimi velké radosti i tragédie.

Co bylo v mých silách, tím jsem přispíval k úspěchu konání těchto nesmírně zajímavých mládežnických expedic a nejednou jsem spolu s jinými za ně přebíral jistou dávku odpovědnosti. Po jedné z expedic do SSSR vyšla zajímavá kniha Otakara Štěrby aJaromíra Štětiny Od pramenů k oceánu (Panorama 1987). Tenkrát mi do ní Jaromír Štětina napsal věnování: „Zdeňkovi Hrabicovi, se kterým jsme si tuto výpravu protrpěli, s poděkováním a přátelskou úctou Mirek Štětina, Praha, červen 1987“.

A já v ní dodneška listuji, prohlížím si nesmírně cennou fotografickou dokumentaci o vítání expedice v SSSR, v Barnaulu a jinde. Nechyběly přitom československé a sovětské rudé vlajky s kladivem a srpem. A čtu, co tehdy moji přátelé napsali: „Umíme rusky. Máme na Sibiři kamarády, na které se můžeme spolehnout. V Sovětském svazu je pro nás lacino. Každý z nás na Sibiři několikrát byl, víme, co nás tam může čekat. Sibiř nám přirostla k srdci. Spluli jsme na Sibiři už mnoho set kilometrů řek. Sibiřské řeky jsou jedny z posledních, které tečou zachovalými krajinami.“

Dobře jsem tehdy věděl, že taková příležitost se nenaskytla nikomu z ostatních zemí socialistického společenství a z jejich mládežnických listů, spřátelených se SSSR. Nenaskytla se však ani Američanům, ani Francouzům, Kanaďanům či jiným. Bylo to díky skvělé spolupráci Mladé fronty (později i týdeníku Svět v obrazech) s deníkem Komsomolská pravda, se skvělými muži, jakými byli kolegové Peskov, Andrijanov či Sněgirjov, Šparov a desítky dalších. Ale vše se později dařilo i díky novinářům z Litěraturnoj gazety, Ogoňku, z listu Moskovskije novosti, včetně regionálních redakcí.

Třeba uvést, že ani Československá televize se ke Štětinovým „bijákům“ nechovala macešsky.

Jaromír Štětina si brzy svým přirozeným chováním a smělostí získal důvěru sovětských novinářů, ale i tamních činitelů.

I mně se dostalo mnohého z toho, co získal při těchto výpravách on! Také já jsem poznal daleké kouty překrásného Dálného východu, poznal jsem nejen Sibiřany, ale i Evenky, Něnejce, Čukče, Kalmyky, Tuvince, pastevce sobů a jiné příslušníky malých národností, hlavně kolem velké řeky Amuru.

Když jsem se s nimi souběžně s Jaromírem Štětinou potkával, netajili se slovy oŠtětinově lásce k Sovětskému svazu, o jeho obdivu ke krásné a tvrdé přírodě, k národopisu veliké ruské země a oblastem, kde žily malé národy.

A tato pověst se zejména o něm, jako o vůdčí osobnosti, šířila rychlostí světla i do nejvyšších orgánů tehdejšího Ústředního výboru Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže, k nejvyšším představitelům Komunistické strany Sovětského svazu a SSSR. A zejména se odtud přenášela do výkonných orgánů Pohraničních vojsk Sovětského svazu a Ministerstva vnitra SSSR, které o takové expedici vždy s konečnou platností rozhodovaly. Štětina jim otevřel své srdce a oni jej přijali jako svého bratra.

To neznamená, že i přes tyto kladné stránky nevznikaly administrativní, kádrové a další, někdy i vážné problémy, zejména se vstupem této expedice mládežnických listů do tzv. uzavřených oblastí, s vydáváním nejrůznějších povolení do míst, kam se často nikdy v životě nedostali občané Sovětského svazu. A dnes se tam, jak víme, zase nedostanou ani všichni občané Ruské federace, jakož se konečně dnes nedostanou ani jiní občané do jiných koutů světa ohrožených terorismem.

Jen slepý by neviděl, že v těch místech daleké Sibiře byly kdysi pověstné gulagy, že tyto oblasti byly pro mnohé občany vyčleněny k výkonu jednoho z trestů sovětského právního řádu – vyhnanství. Nakonec nikdo to před námi, ani před Jaromírem Štětinou, tehdy nezakrýval. A ten, když čas oponou trhnul, do těchto míst okamžitě spěchal.

Přiznám, že do této kuchyně bylo možné nahlédnout jenom někomu. Jaromír Štětina a konečně i já jsme mezi takové patřili. Bylo by nesmyslné se k tomu hrdě nehlásit. Velkou odměnou byla však především kouzelná příroda a svébytní lidé – Sibiřané, na něž nelze nikdy zapomenout a pomlouvat je, mnozí z nich byli vskutku pravověrnými a oddanými komunisty a komsomolci. Já jsem díky těmto novinářským cestám navázal celoživotní přátelství s velkým ruským spisovatelem Valentinem Rasputinem z Irkutska, básníkem Bajkalu, malířem ryzí duše Gennadijem Pavlišinem z Chabarovska, básníkem Jevgenijem Jevtušenkem a dalšími. Jaromír Štětina zase navázal celoživotní styky s ošlehanými sibiřskými vlky, s ruskými cestovateli. Ale i s velkými sovětskými, dnes ruskými novináři a spisovateli. Byla jich pěkná řádka.

Když jsem se navíc seznámil v Lázních Jeseník s příjemnou dámou, Štětinovoumaminkou a poznal diplomatickou anabázi a noblesní vychování rodiny Jaromíra Štětiny, moje důvěra k romantickému muži dvojnásobně stoupla. Věděl jsem, že Jaromír měl nejen zcela jiný běh životních událostí – ale i jiný přístup ke znalostem cizích jazyků než já. Dnes už vím, že po trpkých zkušenostech naší rodiny z perzekuce za první republiky (vzhledem k členství mého otce v KSČ) a zejména pak z doby nacistické okupace, si nemohl Jaromír Štětina vtisknout do svého života takové životní poznání, jaké poznamenalo mne. A tak si dnes říkám, že Jaromír Štětina může nakonec s jistou nadsázkou v historickém odstupu, když stárne a leccos již zapomíná, dělat i srovnání nesrovnatelného – nacismu a komunismu.

My dva jsme se nakonec vyrovnali pouze v jediném, ve znalosti ruštiny.

Proč tento zdlouhavý prolog?

Když jsem v pátek 17. listopadu 1989 kráčel spolu s průvodem zdaleka nejen studentů z Albertova přes Vyšehrad na pražskou Národní třídu, srazil jsem se já a náš průvod najednou na přístupovém schodišti Národního divadla s dvěma postavami, s téměř nehybně stojícími; připomínaly sochy. Svou roli hrály dokonale. Byly ozdobeny trikolórou a zvednutou pravou rukou s „V“ a držely heslo: „Nejsme jako ONI!“

Nebylo možné je přehlédnout, kolegyni z Mladé fronty Danu Mazalovou a zasmušilého herce v roli téměř antického boha, Jaromíra Štětinu.

Hlavou mi náhle proběhlo: Jaromír Štětina vstupuje do velké politiky!

Jenom jsem nechápal, kdo za ním tentokrát, právě v tuto chvíli, stojí?

O této otázce přemýšlím vlastně dodneška. Zvláště mi všechno vstupovalo do hlavy proto, že předchozího dne, ve čtvrtek 16. listopadu 1989, mi při oslavě narozenin jedné mé dobré kamarádky v závodním klubu v Praze 2 sdělil tehdejší předseda ÚV SSM Vasil Mohorita následující: „Zítra přijď na Albertov, bude se obracet stránka historie. Kdyby došlo k zádrhelu, vyndám poslanecký průkaz a půjdu proti SNB, sám a v čele!“

Jak se zdá, ani Mohoritovi, ani Štětinovi nechyběly tenkrát, na rozdíl ode mne a miliónů jiných, velmi důležité informace.

Při návštěvě předsedy FS Alexandra Dubčeka v Moskvě o nějaký týden později, kde jsem byl jako zpravodaj Světa v obrazech, jsem viděl, že Jaromír Štětina je v SSSR už zase jako ryba ve vodě. Dokonale se pohyboval mezi rychle pozměněnou politickou garniturou a uprostřed našich lidí s odznaky OF a VPN.

Když jsem v dalším desetiletí sledoval Štětinovu novinářskou dráhu, aktivitu v Syndikátu novinářů, v čele Lidových novin, bylo mi jasné, že tento muž míří hodně vysoko.

Cele se začal věnovat situaci v rozpadlém SSSR a situaci po vzniku Společenství nezávislých států a Ruské federace, navázal na staré osobní kontakty, posléze zamířil do Afghánistánu a nejtrvaleji se orientoval na Čečensko a na jeho představitele. Začal si vytvářet za pomoci ochotných spolupracovníků a někdejších přátel neustálé silnější image ošlehaného a statečného válečného zpravodaje. Často se bohužel uchyloval i k nepravdivým tvrzením a sugestivně je předkládal vnímateli.

Dostal se na výsluní a bylo na první pohled patrno, jak mu sláva z míst nejvyšších zamlžuje pohled na skutečnost.

Největším šokem pro mne pak byl loňský předvolební senátorský slogan: „Váš hlas proti rudé hvězdě i modré strace! Volte Jaromíra Štětinu!“ Slogan doprovázelyŠtětinovy hysterické útoky proti komunistům a všemu, co bylo spjato s minulým režimem.

Proti němu a proti jeho chování se těsně před senátními volbami veřejně ozval jediný člověk v České republice, známý pražský advokát JUDr. Oldřich Choděra (KDU-ČSL). Napadl Jaromíra Štětinu za jeho aktivní styky a podporu čečenských separatistů na území Ruské federace.

Choděra vyvolal okamžitou bouři odporu v českých médiích a v některých politických stranách v Praze 10 – ale získal si i značné sympatie. Zdánlivě drobný incident byl českými novinami, televizí a rozhlasem rychle zahlazen.

Robert Tamchyna pak den co den na vlnách veřejnoprávního rozhlasu za využití Štětinova sugestivního hlasu zval posluchače k pravidelnému pořadu Dobrého jitra – zval je na šálek kávy s Jaromírem Štětinou se Štětinovým dodatkem: „Dáme si kafe“!

Kladl jsem si nad Štětinovým heslem a jeho naprosto falešným jednáním, spojeným s totální ztrátou paměti otázku, jak je tohle všechno vůbec možné? Jak to, že člověk, o němž měl nejdokonalejší informace a k jehož nápadům pociťoval sympatie dokonce náčelník Hlavní politické správy Pohraničních vojsk SSSR generálplukovník vojsk MV SSSR N. Latyšev, teď vyvádí před zraky české veřejnosti takové nehorázné a nezbedné kousky?

A což teprve nynější senátorova aktivita (dokonce spojená podle jeho slov i s konzultacemi s exprezidentem Václavem Havlem), směřující k zákazu slova komunistická v názvu jedné z legálně existujících politických stran, směřující k zákazu komunistické ideologie a programu spjatého s odkazem na komunismus?

Jeho ztotožnění nacismu s komunismem, neomalené výroky „proti starým, popleteným komunistickým pomatencům“ (přičemž je třeba připomenout, že Jaromír Štětina do řad starých občanů České republiky, generace, která odchází, sám již také vstoupil) nesvědčí o jeho dobrém vychování.

Senátor Jaromír Štětina teď denně překračuje meze slušnosti, když z televizní obrazovky vykřikuje: „Starým rigidním bolševickým dědkům vezmeme vítr z plachet!“ Ač se mi to říká nelehko, Jaromír Štětina ve své odporné dědkovské plísni oproti svým generačním soukmenovcům vlastně přímo čpí. Útočiště si našel v dobře honorovaném senátorském křesle, kde se kromě něho pase již nejeden rigidní penzionovaný stařec bez jakékoliv životní perspektivy. Kolik už zaznělo ze senátorských úst zmatených a jalových požadavků a výzev, tolik připomínajících dobu Hitlerova režimu v třicátých letech minulého století a tisíciletí ?

Moc se musím v těchto dnech usmívat i nad rozhořčenými a tak podobnými slovy spisovatele a svého bývalého kolegy z Mladé fronty Ondřeje Neffa. Dalšího z rodu „inkriminovaných obětí“ komunismu (syna velkého a váženého otce, což konečně platí i o Jaromíru Štětinovi), který i současné komunisty v nejsledovanějším pořadu Dobrého jitra Českého rozhlasu 2 nazývá obyčejnými padouchy, zločinci a lidmi netoužícími po ničem jiném než po odvetě!

Rád bych mu v tuto chvíli připomněl slova, že mu nic takového nikdy nebylo a ani dnes není vůbec zapotřebí. Rád bych mu připomněl slova, kterými doprovodil knihu i mého velkého přítele, slavného fotoreportéra a komunisty Emila Fafka „Emil Fafek – Čtyřicet let fotoreportérem MF“ (Mladá fronta 1985). Ptám se, co si asi myslel Ondřej Neff v roce 1985 (čtyři roky před sametovým převratem), když psal popisek k historické fotografii Klementa Gottwalda z objektivu Emila Fafka na Staroměstském náměstí z února 1948: „Snímek Klementa Gottwalda při historickém projevu z balkónu Clam-Martinicova paláce 21. února 1948 patří k nejčastěji reprodukovaným záběrům, které Emil Fafek pořídil. Státník tu soustředěně hledí do listin svého projevu. Baterie mikrofonů čeká na jeho slova a v mlžném oparu v pozadí cítíme tábor lidu. Fafkův snímek, o němž hovoříme, je tohoto druhu – stává se symbolem, takřka samoznakem. Když prohlížíme Fafkovy rané práce, najdeme v nich určité prvky, tytéž, které udělaly z portrétu Klementa Gottwalda velkou fotografii.“ (O. Neff, str. 17).

Dnes je za tuto fotografii Klementa Gottwalda, tak vysoce profesionálně oceněnou Ondřejem Neffem, již zesnulý kamarád Emil Fafek vláčen nenávistným tiskem, jemuž věnoval celý svůj život (a někdy dokonce i vymazáván z historie české fotografie), a do něhož horlivě přispívá i tento významný publicista. Ani slovem se však proti urážkám Emilovy fotografie, zobrazující Klementa Gottwalda, dnes neohradil.

Neff chrlí nenávist a obviňuje komunisty ze zločinů a z rozkrádání všeho kolem nás.

Snad by mu, stejně jako Jaromíru Štětinovi, neškodilo více pokory.

Vždyť jenom nad ostudným osudem deníku Mladá fronta na počátku devadesátých let a jejím zcizením hrstkou akcionářů a odprodejem deníku do Německa by si Ondřej Neff měl položit ruku i na své srdce! A když už nic jiného, měl by alespoň mlčet! Neboť jak nás učil (i Ondřeje Neffa) jeden z velkých českých novinářů, legendární Vladimír Rýpar: „Žerte, ale nemlaskejte!“ Nebo si i Ondřej Neff, jako mnozí jiní, myslí, že lidem byla za uplynulých patnáct let vymazána z hlavy jejich historická paměť?

Tohle všechno zní opravdu dojemně.

Ale připusťme, že i takové lidské přemety a názorové skoky mohou v zemi, v níž panuje krize a devalvace mravních hodnot, existovat.

V zemi, kde moderátorka veřejnoprávní televize Daniela Drtinová mluví s předsedou ukrajinského parlamentu jako policejní vyšetřovatelka a vydává jej svou arogancí přinejmenším za uličníka nebo za představitele ukrajinských mafiánských seskupení na východ od nás, se nelze mnohému už vůbec divit.

Člověk jakožto myslící tvor si přesto o všem a o všech může udělat svůj nestranný obrázek.

Ptám se však: neměli by tyto kategorické imperativy tlumočit a kázat postiženému národu lidé jiného mravního kreditu, než jaký má a jaký si nyní vytvořil a dokreslilJaromír Štětina (a třeba také Ondřej Neff) a jemu blízcí?

Jinak si musím po létech znovu myslet, že na mě někdo šije pořádnou boudu.

Vracím se ke Štětinovi! Tentokrát to už není cestovatel po někdejších územích velkého Sovětského svazu a hledač drahých kamenů v Íránu, ale již člověk vyznamenaný a ověnčený sametovým režimem, senátor Jaromír Štětina.

Přiznávám, že z takových obrácení Ferdyše Pištory mi zrovna není moc dobře na duši.

Za sebe prohlašuji: Nevěřím jim!

Myslím, že jejich cynismus je však už natolik velký, že ve skrytu malé duše sami tito lidé o sobě dobře vědí, jak křivou hubu ve skutečnosti mají a široké veřejnosti ji právě teď nastavují!

Zarážející je, kolik prostoru se jim v současné české společnosti odevšad dostává.

A to už není vůbec k smíchu!

Před psaním těchto řádek jsem v ČT sledoval interpelace poslanců k předsedovi vlády České republiky. Ten se bránil, čelil nařčením ve věci získání finančních prostředků na zakoupení svého luxusního bytu. Razance a útočnost oponentů stoupala až do okamžiku, kdy se Stanislav Gross obrátil na parlament s otázkou: „Dámy a pánové! Ptám se vás, byla snad privatizace deníku Mladá fronta na počátku devadesátých let nelegální, bylo snad získávání velkých majetků do rukou některých jednotlivců v této zemi nelegální? “

Jednací sál zahalilo hrobové ticho! Potrefení se neozvali! Takové lámání chleba nelze přece jenom dopustit!

Pochopil jsem nadmíru jasně – senátore Jaromíre Štětino, spisovateli Ondřeji Neffe, že ani vám vůbec nejde v dané chvíli v této zemi o nacismus a o komunismus a o jejich symboly. Jde již pouze a jenom o jediné – jde už pouze o vaše panské měšce, ve kterých není pro morálku, čest a svědomí žádný, sebemenší prostor.

Nakonec si dovolím, ve dnech regálů zaplněných knihami o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi, ocitovat řádky jejich nezapomenutelné písně Co na světě mám rád ze hry Těžká Barbora, kterou autoři věnovali komunistickému spisovateli Ivanu Olbrachtovi: Co na světě mám rád, nedám si brát, nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši, chceme vás namouduši, upřímně varovat: Falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát.

Co na tom světě mám rád, nedám si brát.

Než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!

Nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši, nechceme, namouduši, nic víc než varovat.