Méně zakazujme KSČM a častěji volme demokraty

Iniciátoři petice Zrušme komunisty upozorňují na to, že komunisté nepřispěli k našemu vyrovnání s minulostí alespoň omluvou a vyjádřením lítosti. Svatá prostoto! Komunistům přece nejde o nějaké „vyrovnání s minulostí“ (ať už ta fráze znamená cokoli), ale o vlastní politickou budoucnost a v tomto ohledu dobře vědí, že by pro ně nějaká lítost či omluva byla naprosto sebevražedná – alespoň v tuto chvíli.

Zhruba totéž platí i o změně jejich názvu. Je samozřejmě možné odhlasovat zákon, který jakoukoli zmínku o komunismu v názvech našich stran zakáže. Komunisté se snadno přejmenují a nijak jim to neublíží. Jejich voliči budou dobře vědět, že ke změně názvu nedošlo dobrovolně, a to jim zcela postačí: budou se moci spolehnout, že ve straně XYZ jsou i nadále staří dobří komunisté. Senátor Jaromír Štětina, jeden z prvních signatářů, prohlásil cosi v tom smyslu, že chce KSČM přimět k přeměně v moderní levicovou stranu. Pan senátor může být zcela klidný. Bude-li po něčem takovém poptávka, komunisté se v „moderní levicovou stranu“ přemění i bez něj. V tuto chvíli by však museli být blázni. Sluší se ovšem zdůraznit, že společenská podpora komunistického programu za posledních patnáct let nijak výrazně nevzrostla, leda opticky, v důsledku klesající volební účasti. Hned při prvních (1990) a tím spíše při druhých (1992) polistopadových volbách bylo zřejmé, že těch, kteří o žádnou svobodu nestojí, je nezanedbatelné množství.

Martin Vopěnka nedávno správně připomněl, že většina národa by se i za normalizace bohatě spokojila s nějakou gorbačovskou perestrojkou. Klausův „bankovní“ socialismus s lidskou tváří – tedy ona „privatizace všeho možného, jenom ne bank“, jak později výstižně napsal Petr Pithart – byl produktem, který přesně odpovídal této většinové objednávce; kdo chtěl tehdy v politice uspět, nemohl jít jinudy. Vedle toho zde ovšem byla a je početná menšina, které normalizace vyhovovala i bez nějakých perestrojek. Dost hlasů na to, aby je někdo nechal ležet na ulici.

Falešná „nová naděje“

Naše politická scéna nepotřebuje ani tak změnu názvů jako špetku velkorysosti. Nebylo kupříkladu nutné, aby Václav Havel označoval výsledek minulých sněmovních voleb za zdroj nové naděje. Nedávalo to ani kloudný smysl: v těch volbách tratili všichni – s výjimkou komunistů, kteří počet svých poslaneckých mandátů téměř zdvojnásobili! Havlovi zjevně stačilo ke štěstí, že Klaus tehdy skončil až druhý: to byla ta „nová naděje“. Jsme na tom opravdu tak špatně, že si dokážeme pochvalovat posílení komunistů, hlavně když jde ruku v ruce s nezdarem někoho jiného? V tom případě si jejich vládu zasloužíme nejméně na dvě další generace.

Ještě větší malichernost předvedli nedávno výrobci sloganu „Není koho volit!“, jednoho z nejhloupějších hesel, jaká tu po listopadu zazněla. Který z dnešních rušitelů KSČM takovou nehoráznost veřejně odsoudil? Autoři současné petice přece pamatují na časy, kdy zde opravdu nebylo koho volit; tehdy by nám existence jakékoli alternativy – a to třebas i v podobě té nejhorší (pořadí ať si určí každý sám) současné parlamentní „nekomunistické“ strany – připadala jako nezasloužené štěstí. Pro ty, kdo „nemají koho volit“, jsou takovým nezaslouženým štěstím i dnešní značně neutěšené poměry.

Komunistům ovšem žene takovýto postoj vodu na jejich mlýn. Nemáte koho volit? Tak nikoho nevolte: my máme své jisté, a když zůstanete doma, zbude toho na nás ještě víc.

Jinými slovy: vždycky je koho volit – a to by platilo i v případě, že by zde žádná KSČM neexistovala. Vždycky je koho volit. Objeví-li se prohlášení s tímto názvem, budu mezi prvními, kdo jej podepíše.