Zrušme komunisty!?

Růst preferencí KSČM může zvrátit jen kvalitní práce demokratických politických stran

Návrh senátora Jaromíra Štětiny uzákonit zákaz komunistů (Zrušme komunisty, maje patrně na mysli nikoli komunisty, ale výraz „komunistický“) je pochopitelný emocionálně, ve své logice nikoli.
Kdyby takový zákon byl prosazen, a KSČM se přejmenovala, neměl by pražádný účin. Jiný vhodný název strany by byl na příklad Strana práce, Dělnická strana, Strana pokroku, Strana sociální spravedlnosti, Strana pro odstranění nezaměstnanosti nebo třeba Strana pro děti našich dětí. Voličům by – podle míry inteligence, preferencí, závisti, nespokojenosti a sklonu k emocionalitě – jen postačilo zkontrolovat jména kandidujících politiků a u volebních uren by k žádnému poklesu preferencí nedošlo. Procentuální zastoupení komunistů v parlamentě by bylo podobné jako dřív, zejména pokud by panovala nadále obecná nespokojenost společnosti. V takových dobách mnozí voliči často volí radikální strany, ať už hodně levé, či hodně pravé.
Ohrožení demokracie nelze však čelit zákazem jména, jako se nelze bránit konkurenci prosazením změny jména druhé, konkurenční firmy. Dokud naše vlastní firma nebude schopna konkurence, nepomůže žádné takové opatření.

Na zákaz je už pozdě

Snad stojí za připomenutí, že cesta k totalitě v roce 1948 nebyla jen výsledkem komunistické strany, ale byla také umožněna selháním ostatních demokratických stran.
Nesporně oprávněný by byl naproti tomu požadavek, aby se strana vyjádřila k minulosti, spojené s jejím jménem. Takovou žádost však lze asi jen těžko uplatňovat patnáct let po revoluci, zejména když po několik let panoval intelektuální názor „abychom se na minulost dívali tak, jako kdybychom si vše způsobili sami“. Tato literární maxima, mající zřejmě na mysli jakési smíření (ale těžko pochopitelná pro politické vězně), by – převedena na poválečnou dobu – nejlépe přivedla na pravou míru jiný, ironický, ale pravdivý citát: „Němci nikdy Židům neodpustí Osvětim.“
Ve dvacátých letech byla zakázána v USA whisky. Prohibice však nejen neodstranila konzum alkoholu, ale prospěla mafii a pašerákům v ilegálních dodávkách a obchodu.
Hitler postupně zakázal Židům celou řadu aktivit. Šlo o několik set nařízení – od provozování právní a lékařské praxe, až po chování holubů nebo nákup kyselého zelí. Později těm, kteří včas zem plnou zákazů neopustili, zakázal existovat docela. I komunisté zakázali v minulosti ledacos. Mimo jiné samozřejmě další politické strany a ponechali jen virtuální strany – socialistickou i lidovou, pro vizuální dojem – ačkoli obě strany neměly – jak známo – žádný význam a byly jen „filiálkami“ KSČ.
Žádat patnáct let po revoluci zákaz komunistů, v době, kdy dávno nejen vstoupili do parlamentu – otevřeně i jako „ne-komunisté“ a členové jiných stran – kdy část společnosti ovládl i komunistický kapitál narychlo upravený do kapitalistického střihu, je dost absurdní.
Absurdní proto, že není možné po revoluci tvrdit, že je nutno uvažovat tak, „jako bychom si příkoří minulosti udělali sami“ a o několik let později, ve chvíli, kdy komunisté, následkem obecné nespokojenosti nabývají na síle, změnit názor a žádat zákaz strany, kterou jsme po kosmetické úpravě názvu z KSČ na KSČM připustili k volbám. Měnit pravidla hry během hry prostě nelze.

Jiní poslanci, nové strany

Obecná nespokojenost se stavem věcí je jako vždy motorem pro voliče radikálních stran. Bez ohledu na to, jaký mají název. Vzdálenost levicově radikálních stran od pravicově radikálních lze měřit na centimetry. Dráty koncentráků v Dachau, v Chile nebo v Jáchymově jsou ze stejného materiálu.
Demokratická společnost se však může bránit – tím že včas volí strany, o nichž je přesvědčena, že jsou demokratické a demokraticky jednají. Zakázat stranu znamená zavést ji do ilegality ve víře, že ji voliči nebudou mít možnost volit, a budou proto volit strany jiné, „lepší“ či „přijatelnější“. To je však omyl. Stačí, aby z frustrovaných „zakázaných“ politiků a impulsu voličů vznikla na příklad dělnická, socialistická, strana sociální spravedlnosti, proletářská, nebo strana pracujících či jiná voličům lépe znějící strana a kterákoliv z nich může kdykoliv lehce nahradit zakázanou komunistickou stranu.
Přejmenování politické „firmy“, nejrůznější koalice takzvaných levých křídel dalších stran, přeběhlictví těch, kteří si pletou politiku s politikařením, kariéristické hlasování – to vše ovlivňuje politické dění, a tomu nelze bránit žádným zákazem.
Ilegalita politické strany vede obvykle k tomu, že veřejnost neví nic o jejím počínání a dává jí tak šanci vyrůst v nebezpečný element, který jednoho dne vstoupí na scénu tak jako tak. Lenin i Chomejní dosáhli oba svého – právě z nerušené a neprůhledné ilegality.
Jediným účinným prostředkem proti aktivitám komunistické strany může být zřejmě jen kvalitní práce konkurentů – tedy demokratických stran. Pokud má společnost zkušenost, že tyto strany nefungují, jak slíbily před volbami, pokud je přesvědčena o tom, že tyto strany nepracují tak, jak by měly, pak nezbývá než vytvořit nové alternativy. Buď volit jiné zástupce nebo vytvořit nové strany.
Demokracii lze těžko uhájit podpisy a peticemi, mnohem účinněji to je možné volbou těch, jimž o ni jde stejně jako nám.

O autorovi| spisovatel
Foto popis| Zakázat stranu znamená zavést ji do ilegality ve víře, že ji voliči nebudou mít možnost volit, a budou proto volit strany jiné, „lepší“ nebo „přijatelnější“. To je však omyl, píše Ivan Kraus. Stačí, aby z frustrovaných „zakázaných“ politiků a impulsu voličů vznikla socialistická, proletářská či jiná „lépe znějící“ strana a kterákoliv z nich může kdykoliv lehce nahradit zakázanou komunistickou stranu. Na snímku předseda KSČM Miroslav Grebeníček (uprostřed), místopředseda ÚV strany Jiří Dolejš (vpravo) a místopředseda sněmovny za KSČM Vojtěch Filip.
Foto autor| LN – Jan Zátorský