Grebeníček o únoru 1948

ÚHEL POHLEDU

Oúnoru 1948, a z pohledu roku 2005 zvlášť, chci zauvažovat trochu jinak. Nejenom na základě vybraných faktografických sdělení, ne jen z jednoho úhlu pohledu, ale s respektem k obecnějšímu kontextu národních i evropských dějin a také s ohledem na současnost, ve které žijeme. Nebudu následovat ty, kdo předkládají k věření pravdy zjevené, které tak lehce vznikají „správným výkladem“ a účelovou úpravou minulosti z důvodů emocionálně osobních, existenčních, náboženských, politických nebo ekonomických. Ne, nechci mistrovat historii. Ta totiž není o variantách, ale o faktech. Těm, kteří KSČ dali v únoru 1948 svoji důvěru, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější a svobodnější společnost. Únor 1948 nebyl žádným „komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách“.
Byl především revolučním vystoupením, které mělo širokou občanskou podporu.
Proč byl únor 1948 ve čtyřech po něm následujících desetiletích v oficiální politice a ústy loajálních adorován jako „revoluce bez chyby“? Proč dodnes je pro českou společnost konfliktním tématem? Na to svým způsobem odpověď dává pozorování těch, kdo dnes drží novou oficiální linii líčící tuto dějinnou událost a to, co jí předcházelo, jako stranickou manipulaci a nahodilý „puč“. Není náhodou, že mezi zastánci oficiální „pučistické teorie“ lze nalézt početný vzorek těch, kdo před rokem 1989 byli velmi loajálními vyznavači nebo spolutvůrci linie první. Jako historik ty převlečené, vždy připravené vykladače sleduji s pobavením.
Odmítám přitakávat módnosti vulgárního antikomunismu, který se dostal dokonce i do školních učebnic. Respekt si u mne získal v jednom konkrétním případě i tak důsledný kritik února, jako byl Pavel Tigrid, když konstatoval v debatě tváří v tvář televizním divákům, že nazývat únor 1948 pučem nelze.
Kdo chce seriózně hodnotit historii, která svým poselstvím pro živou současnost vyvolává spory, bez dobré paměti, bez úcty k faktům se neobejde. Při studiu může zjistit, že minulost se liší od oficiálních obrazů, že má všechny barvy palety. Jen hlupákovi barvy překážejí a bývá mu jasné vše i bez studia reality. Pak bývá snadné běh dějin měřit a přepisovat jednoduchou logikou vítězů a znalost nahradit osobními emocemi. Lidská paměť je ovlivnitelná. Fakta lze pomíjet, účelově vybírat a spoléhat na to, že povědomí o nich v mysli většiny lidí rychle slábne.
Jsem dalek podceňovat inteligenci našeho čtenáře a suplovat roli vysněné učitelky Milana Uhdeho, která „jménem zákona“ žákům sděluje, co si mají povinně myslet. Namísto toho připomenu některé pozapomenuté reálie, otázky, které si dnes mnozí nechtějí klást, protože nechtějí hledat jiné než oficiální odpovědi.
Byla to právě zkušenost první republiky, prožití okupace, války a osvobození, co přivedlo statisíce Čechů a Slováků přímo v roce 1945 a 1946 do Komunistické strany Československa? Proč a z čí vůle byla rozhodující část české a slovenské ekonomiky znárodněna ještě v roce 1945, kdy KSČM byla jen jednou z několika sobě rovných stran ve vládě Národní fronty Čechů a Slováků? Co vedlo 40 procent voličů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k tomu, aby v prvních svobodných volbách roku 1946 dali hlas komunistům a proč tehdy nevolili ČSSD, která měla navenek radikálnější socialistický program než KSČ? Proč v době únorové vládní krize dostala statisíce lidí do ulic KSČ, a ne jiní? Podpořily tehdy a podporovaly později miliony Čechů a Slováků pouhý mocenský převrat a monopol moci KSČ, nebo projevily a prokazovaly upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější společnost?
KSČ se však rozhodně nestala jakýmsi sdružením totalitních kariéristů a nemyslících lidí, kteří jen poslušně plnili pokyny vedoucí garnitury. Uvnitř strany prakticky stále probíhal zápas s omezenými zájmy a představami vládnoucích skupin, zápas o původní socialistické ideály, o prosazení skutečných zájmů fyzicky i duševně pracujících, zápas o tvůrčí myšlení. I v těchto letech u nás lidé normálně žili, byly dosaženy hmatatelné úspěchy.V těchto pozitivních stránkách našeho předcházejícího vývoje je skryta obětavá práce a společenská aktivita milionů čestných a pracovitých lidí, pro něž ideály socialismu nebyly prázdným heslem.
Co potom přivedlo statisíce lidí do ulic v listopadu 1989? Proč nyní znovu politické elity ztratily důvěru a proč bezmála 70 procent voličů zůstalo při posledních volbách do krajských zastupitelstev doma?
Dějiny neznají návraty. Je ale užitečné je znát, klást si otázky a přemýšlet o odpovědích pro dnešek a pro budoucnost.

***

Lidové noviny nemají rády komunisty. Přesto jsme se rozhodli otisknout text předsedy Komunistické strany Čech a Moravy o únorovém převratu – jako dokument i varování. Děláme to totiž v době, kdy komunistická strana má nejenom hrozivě vysoké preference, ale také šanci získat podíl na moci v důsledku vládní krize. Doufáme proto, že si tento článek přečtou i lídři ostatních politických stran a položí si otázku: „Liší se dnešní Grebeníčkovi komunisté od tehdejších Gottwaldových?“ Odpověď Lidových novin je „ne“.
Veselin Vačkov, šéfredaktor LN

O autorovi: předseda ÚV KSČM

Foto popis: MIROSLAV GREBENÍČEK, předseda ÚV KSČM