Propagace extremismu je zločin, jejž nelze promíjet

Uplynulo sedmapadesát let od 25. února 1948, kteréžto datum zločinná bolševická diktatura cynicky označovala za den vítězství pracujícího lidu. Byla to samozřejmě lež jako všechno, co kdy komunista vypustil z huby. Nikdo na únorový puč nedoplatil víc než lidé tvořivé práce se neštítící, naopak nejvíc z »vítězného února« vytěžili lemplové, kteří práci vzdávali čest jen ve svém nařízeném pozdravu, ale ručičky měli uzpůsobené leda ke zlodějně nebo k politickým vraždám. Dlouhých čtyřicet let mordovali Gottwaldovi a Stalinovi učedníci tuto nešťastnou zemi, až ji domordovali k rozvojové bídě, již naplno obnažila teprve tzv. sametová revoluce v roce 1989.

Zdálo se tenkrát, že všivý násilnický, ničemný, ničeho než loupeží a represí schopný komunistický režim je na lopatkách; že se tak dlouho udržel při životě jenom díky podpoře Moskvy, která ho exportovala všude tam, kde k tomu byla příležitost, a následně z bolševického nevolnictví náležitě těžila, jsouc posedlá vidinou naprostého ovládnutí světa. Existovala před více než patnácti lety reálná naděje, že po vymanění se Čechů zpod sovětského područí vystřídá bolševickou éru vůle navázat na demokratické poměry, které byly v Československu domovem před druhou světovou válkou, a že období rudé totality se vbrzku stane jen noční můrou, která bude časem zapomenuta.

Leč stal se pravý opak: V přítomném čase čím dál víc lidí už zase naslouchá komunistickým Sirénám jako andělskému zvonění, vůle po svobodě se kamsi vytrácí a nahrazuje ji nostalgie po rudém otroctví, jehož metoda cukru a biče okouzlila netoliko Gottwaldovy katy, nýbrž i početnou skupinu se vším svolných lenochů, jimž ke štěstí stačí laciný žvanec. Tomu odpovídá i povážlivě silný občanský postoj k pokusům lidí, jež mnozí z nás považují za pošetilce, pojmenovat věci pravým jménem: Gottwaldovi a Stalinovi pohrobci nepřestávají být hrozbou pro demokracii a jsou nebezpeční právě tak jako před 57 lety. Nezaslouží si demokratické pardony, stejně jako si je nezasluhují sirotci hitlerovské NSDAP, protože tahle chátra potřebuje demokracii jenom k tomu, aby jí vzápětí mohla zakroutit krkem. Však on vás ten smích přejde, pravil masový vrah Gottwald na adresu demokratů dávno před »vítězným únorem«, a dostál svému slovu znamenitě. Utopil v krvi své odpůrce se stejnou důkladností jako nacističtí pohlaváři, dokonce se jejich metodami začasté nechal inspirovat. Po Stalinově vzoru zase organizoval bratrovražedný boj uvnitř komunistické nomenklatury, a je jen škoda, že ty krvavé čistky nedotáhl do konce.

To jsem ale trochu odbočil do historie, která je již dostatečně známa, a přece jen málokoho děsí, že dědicové Gottwaldovy mordparty představují zhruba pětinu(!) dolní parlamentní komory demokratického Česka. Je to tím, že se rudým extremistům daří vzbuzovat dojem, že se polidštili a nemají už nic společného se svou krvavou minulostí. Předstírají, že se mohou drze vyšklebovat iniciátorům zákazu bolševické a nacistické symboliky, vědomi si své převahy nad bezzubou legislativou, která ostatně nezřídka posluhuje jejich zájmu.

Přitom … Jsem rád, že ještě víte, co znamená srp a kladivo, pravil nedávno komunistický lídr Grebeníček (mimochodem synáček sadisty, který v 50. letech týral politické vězně), když vítal v ostravském Domě kultury Klementa Gottwalda tisícovku svých souvěrců. Už tou jedinou větou přiznal, co je zač: Šéf partaje dvojí tváře, která se v televizi tváří jako reformovaná moderní levice, ale ve skutečnosti na sebe nabaluje tu nejhnusnější stalinskou spodinu, bez níž by nemohla existovat. Připomeňme si osud Levého bloku, Strany demokratické levice a dalších obskurních spolků, které se rozžehnaly s vazbami na krvežíznivý stalinismus: všechny odvál čas, jen KSČM zůstala v polistopadové politice trčet jako výhrůžné memento, nemohoucí prostě odstranit přívlastek komunistický z firemního štítu.

Sečteno a podtrženo, i kdyby snaha skupiny senátorů skutečně sledovala jen odstranění rudých ultralevičáků z parlamentu, je to záslužný počin. Rudý ani hnědý extremismus do demokracie prostě nepatří a nečekejme na to, až to pochopíme v jeho žalářích.

-zap-