Čeští komunisté nejsou postkomunisty polského či maďarského typu
Češi jsou jediný národ na světě, který udělal ve svobodných volbách z komunistů nejsilnější stranu v zemi. Bylo to v roce 1946. Jedinou omluvou tohoto pomatení myslí může být, že komunisté nalákali české voliče na program, který od počátku chtěli porušit a kde o chystané diktatuře nebyla ani řádka.
Dnes, po sedmapadesáti letech od následného únorového puče roku 1948, se Česká republika může stát jedinou zemí Evropy, kde se nereformovaná komunistická strana bude podílet na vládní moci. Byť oficiálně jen tichou podporou.
KSČM je patnáct let od návratu demokracie do střední a východní Evropy v celokontinentálním měřítku naprosto ojedinělým mastodontem, který v nepokornosti před zločiny své vlastní minulosti nemá obdoby. Kdo pochybuje, ať si přečte Grebeníčkův včerejší článek v LN. Předseda ÚV KSČM dokazuje, že on a jeho strana litují jediného: že komunistický systém nevydržel dodnes.
Tito nepolepšení komunisté jsou v těchto dnech vážnými kandidáty na podporu menšinové vlády Stanislava Grosse. V kabinetu sice komunisté, alespoň ti současní, ještě sedět nebudou. Ale z pozice jediné opory Grossovy dovolební vlády si budou moci vynutit, co budou chtít. Možná, že dojde i na školní učebnice, v nichž soudruhovi Grebeníčkovi tak vadí, jak se tam ošklivě píše o jeho předchůdci Gottwaldovi.
Mediální obrazotvorci kolem Grosse možná už v příštích dnech přijdou s tvrzením, že se vlastně nic neděje. Vždyť v Maďarsku a Polsku bývalí komunisté už léta vládnou. Vládli i na Slovensku, dokonce jako součást „demokratické koalice“ první vlády Mikuláše Dzuridny po roce 1998. Na tento špek však nelze Grossovým a Škromachovým propagandistům skákat.
Článek podobný Grebeníčkovu by žádný z trochu vlivnějších polských a maďarských postkomunistů dnes nenapsal. Iluze si o těchto lidech dělat netřeba, ale na rozdíl od českých komunistů se za totalitní minulost sebe a své strany alespoň stydí. Tento stud vyjádřili mimo jiné tím, že si po roce 1989 zvolili pro svou stranu nový název, nebo ji jako v Polsku zrušili a založili stranu novou. Nekomunistickou. Když se v minulém roce v Polsku a Maďarsku oslavovalo patnáct let přechodu země k demokracii, mohli toto výročí slavit i tamní bývalí komunisté. To proto, že demokracii a celých minulých patnáct let považují i za svoje vítězství. Vítězství, které také jim přineslo svobodu.
Našim komunistům, až na pár světle rudých výjimek, jsou takové pocity cizí. Cize se staví k celému demokratickému systému, takže lze mít oprávněné pochyby, zda nejsou připraveni opět použít i nedemokratické kroky.
Podle Grebeníčka únor 1948 nebyl žádný puč, jen „revoluční vystoupení s širokou lidovou podporou“. Z této logiky vyplývá, že stačí dostat ve volbách čtyřicet procent hlasů, vyzbrojit pár tisíc lidí puškami, dostat nepohodlné ministry z vlády a pak už žádné skutečné volby nedělat. A vše bude „legální“, jak čeští komunisté o únoru 1948 bez uzardění hlásají do světa.
Soudě podle tohoto přístupu, jsme dnes právě v poločase rozpadu naší demokracie, protože dnes by dala komunistům svůj hlas polovina voličů z oněch zmiňovaných voleb roku 1946. Za patnáct let nám tu „vstanou noví bojovníci“ a přijde nějaký nový Gottwald.
Snad ne, snad už je svět přece jenom jiný, ostatně bez Stalina bychom tu padesát let komunistické diktatury přes přirozené sklony Čechů ke komunismu a levičáctví neměli. A do Stalina má Vladimir Putin stejně daleko jako dnešní ruské hranice k těm sovětským v roce 1948.
Poslední tabu
To však neznamená, že čeští komunisté nejsou jako součást vlády, byť jen tichá, nebezpeční a nepřijatelní. Přes podporu dvaceti procent voličů patří totiž mezi obskurní strany, které se sice například v Maďarsku a na Slovensku vyskytují, ale nikdo je nepovažuje za seriózní politickou sílu. A opírat o ně jakýkoli kabinet by bylo podobně nepřijatelné, jako kdyby německý kancléř Gerhard Schröder vládl s tichou podporou neonacistů.
Pokud si dnes Stanislav Gross zahrává s myšlenkou překročit hledáním podpory u komunistů poslední polistopadové politické tabu, měl by si toto všechno uvědomit. Jestliže Grossovo opatřování si peněz na byt a podnikání Šárky Grossové nelze kvalifikovat jako trestný čin, pak podpora jeho menšinové vlády našimi komunisty zločinem je. A měl by za to být doživotní trest. Doživotní konec v politice.
O autorovi: redaktor LN, e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
Foto popis: Luboš Palata