Nic se nedělo?

POZNAMENÁVÁME

Vlastně ono se přece tak moc u nás koncem války nedělo. Alespoň pro ty, kteří sledují česky psané německé noviny a další pravicová média. Proto se o událostech starých šedesátiletí zase tak moc nepíše. Proč také? Vždyť válka je dávno za námi, tady ve střední Evropě je mírový svět, i ten »sovětský agresor je na kolenou« a díky americkým prezidentům je na světě hlídán mír a ten, kdo by se pokusil ho narušit, bude hrdinnou US Army a jejich spojenci smeten. Viz v poslední době třeba Miloševičovo Srbsko, Afghánistán či Irák. Atak se u nás, když není právě Grossova aféra, hněv pravicových sdělovacích prostředků vybíjí na komunistech a za asistence novinářských kovbojů se věnuje skupince superpravých radikálů značné množství pozornosti. Jde přece o »demokracii«, a tudíž válku se vším »nedemokratickým«. A komunisté, ti přece jsou jen a jen nedemokratičtí. Řekli jsme to my, Marhoul a jeho »Melody boys«, tedy pan Mejstřík, Štětina a jiní. I proto třeba první číslo nového deníku Superspy, jenž začal vycházet v úterý, nám na své druhé dvoustraně neopomněl připomenout, jaké to byly kreatury, ti komunističtí estébáci, a kolik je v nich drzosti, že v jednom našem městě jeden z nich (nebo možná dva), kteří zůstali u policie anebo slouží u městské (?), chodí dokonce po ulicích a hlídají, zda skuteční demokraté a další občané naší země správně parkují v ulicích. Vždyť je to úplný zločin! Co kdyby schválně dali pokutu některému svobodomyslnému občanovi a nesvobodomyslnému nic? I v dalších pravicových novinách najdeme podobné příspěvky.
Tedy, pokud jde o konec války, není si co připomínat? Přitom právě dnes je tomu šedesát let, kdy nacistická jednotka vypálila slovenskou (tedy československou) obec Kaliště a zavraždila v ní třináct občanů. V té době Rudá armáda byla pod Tatrami a bylo jasné, že nacistická moc a její tisovsko-hlinkovští přisluhovači mají na kahánku. O dva dny později byly vypáleny Baláže. Aještě něco připadá na tuto dobu.
22. března, tedy za čtyři dny, tomu bude šedesát let: americké bombardéry svrhly své bomby na Kralupy n. Vlt. a zlikvidovaly desítky domů ve středu města, poškodily místní chemičku, jež zase nebyla tak supervýznamná, a nádražní budovu. Za dva tři dny jsem s rodiči projížděl zdejším nádražím z Prahy do Slaného a trať byla průjezdná, jen v okolí nádraží ještě doutnala zbořeniště zasažených domů. Byli pochopitelně i mrtví, a nikoli především Němci. 25. března následoval již čtvrtý nálet na Prahu. I tady byli mrtví, i když vysočanské fabriky nechrlily ani střelivo, ani tanky. Podle vojenských expertů podobná bombardování se uskutečňují před ofenzivou útočících vojsk. Kde ale v té době byla angloamerická vojska? Tak blízko, že bylo nutné udělat leteckou přípravu? Nikoli. Americká vojska rozšiřovala své předmostí u Remagenu na Rýnu, prolomila Siegfriedovu linii uWissenbourgu a Lauterburgu a vstoupila do Mohuče. Sovětská – ta ale nebombardovala Prahu ani Kralupy – se potýkala s německým odporem ve Slezsku. Proč tedy bomby dopadaly na mírová česká města daleko za frontou? Brzy měly bomby dopadat i na další české cíle, a přitom fronta byla v té době již v dohledu a my nebyli nepřáteli, ale spojenci. Nemělo by se i to připomínat a neměli by se novináři ze všech sdělovacích prostředků, i těch pravicových, pídí-li se po pravdě, ptát: Proč ono bombardování? Jak urychlilo postup spojeneckých armád? Možná že bychom pak přece jen více ocenili osvobozeneckou misi Rudé armády a nepřičítali veškeré zásluhy americkým hochům, i když i jim pochopitelný dík.
Historie je tedy poučná, jen se z ní chce učit, a ne ji účelově zkreslovat.