A také pozdravuji vlaštovky…

…včely, stromy a všecko, co patří tam k nám. Nasadili jste kvítí do zahrádky? Co byste tomu řekli, kdybych se teď objevila na našem dvoře? Cožpak mě nevidíte, vždyť já tam jsem! To jsou sugestivní slova z vězeňského deníku Marie Kudeříkové, mladé komunistky, která byla za svou odbojovou činnost v prosinci 1941 zatčena a ve svých zápiscích, »škrabkách« (jak sama říkala), zaznamenávala pocity z cely kandidátů smrti č. 62 ve vratislavském žaláři na Freiburgerstrasse.
Její deníček, který nazvala Zlomky života, vznikal za velmi obtížné situace: spolehlivá dozorkyně lístky dopravovala na smluvenou adresu a dále byly doručovány Maruščiným rodičům. Vězeňskému prostředí věnuje poměrně málo pozornosti, dominují její úvahy o dětství, rodině, životě. Zvláštní napětí je dáno i tím, že Marie Kudeříková neznala přesné datum popravy, avšak věděla, že to bude pátek, pravidelný popravčí den. A tak vždy po pátečním nejistém očekávání mohla celý další týden rozmlouvat pomocí »škrabek« se svými drahými. Až do osudného dne…
»Dnes, 26. 3. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled.« Marie Kudeříková položila svůj mladý život, stejně jako tisíce dalších, za naši svobodu. I za svobodu pánů Langra, Mejstříka či Štětiny, kterým vadí jen pouhé slovo komunistický a nejraději by ho vymazali ze světa. O to se však už kdysi pokusil jeden muž s knírkem a patkou a všichni víme, jak dopadl – touha lidí po lepším, spravedlivějším světě se totiž nedá zastavit a už vůbec ne zakázat. Shora zmínění pánové by si měli vzít k srdci slova, která pronesl slavný římský řečník Cicero: »Dějiny jsou živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.« A měli by si je pořádně opakovat.