Mašínové: Hrdinové, nebo zabijáci?

Článek Jaromíra Štětiny Zabíjeli ve válce (TR č. 28/2005) vzbudil tak velký polemický ohlas, že tomuto tématu věnujeme celou dopisovou rubriku. Ohlasy, které jsme obdrželi, byly výhradně negativní. Otiskujeme nejpodstatnější z nich spolu s reakcí autora článku.

Nikoli záchrana naší cti, ale zabíjení Byla jsem zklamaná názorem Jaromíra Štětiny na udělení státního vyznamenání bratrům Mašínům za jejich boj proti komunistickému režimu. Vždyť to byl boj i za cenu zabití či vraždy nevinných lidí. Děkuji pěkně za takovou „záchranu naší cti“! Vážila jsem si Jaromíra Štětiny, ale jeho názor jako senátora mne doslova šokoval. Znám lidi, kteří překročili hranici naší republiky bez zabíjení a kteří dokázali po svém odchodu z vlasti pracovat pro druhé s velkou obětavostí. A proto mě velmi zajímá, jak bratři Mašínové pokračovali po opuštění republiky v práci proti útlaku a teroru, co dělali pro ty, kteří v cizině potřebovali podat pomocnou ruku. Nakonec poznámka: že Senát naprostou většinou hlasů dospěl k názoru, že bratři Mašínové si vyznamenání zaslouží, to mě vůbec neudivuje. Bohužel.

Věra Horáčková, Jablonec nad Nisou

Byl mír, nikoli válka Senátor Jaromír Štětina spolu se svými kolegy, kteří hlasovali pro návrh na státní vyznamenání pro bratry Mašíny, opomíjí historickou skutečnost, že i po roce 1948 u nás zůstal mírový stav. Tito pánové si zřejmě neuvědomují, že o chodu světa vždycky rozhodovaly vítězné velmoci, a nikoliv malé národy či státy, a už vůbec ne teroristické skupiny a jednotlivci. Poválečné politické uspořádání v Československu po druhé světové válce – a tedy i po únoru 1948 – bylo určeno už počátkem roku 1945 na jaltské konferenci vítězných velmocí. Tam nás západní velmoci doslova prodaly Sovětskému svazu za vojenské a politické protislužby. Činnost odbojové skupiny bratrů Mašínů nemohla totalitnímu, ale velmocemi „schválenému“ režimu nijak ublížit, avšak poškozovala především nevinné občany nejen na majetku, ale i na životech. Umožňovala navíc zdůvodnit represe proti obyvatelstvu všeobecně. Jejich „zabíjení ve válce“ bylo ve skutečnosti „vražděním v míru“. Věřím, že prezident republiky navrhované vyznamenání bratrů Mašínů neschválí. Bylo by urážkou všech jejich nevinných obětí, navíc by státní vyznamenání hrubě znehodnotilo. Z právního hlediska jsou možná už vraždy obou bratrů promlčeny, ale z hlediska lidského a mravního nikoliv.

Jiří Dubanský, Kralice na Hané

Proč ne pomník Heydrichovi?
Článek Jaromíra Štětiny může konečně přispět k tomu, aby peripetie druhé světové války pochopil i člověk, který ji prožil, ale dosud se v ní nevyzná. Základní teze – „oběťmi jsou tu zabíjení i zabíjející“ – je doložena historickými příklady, cituji: „obyvatelé Drážďan i američtí piloti, oběti byli esesáci, kteří vyvraždili Lidice, i lidičtí muži“ atd. Opomenutí Ležáků a Javoříčka představuje jen „plus minus“ pár obětí navíc, stejně jako zamlčení příčiny smrti jedné z obětí Mašínů, kdy šlo o peníze. Ostatně pasivních přisluhovačů komunismu netřeba příliš želeti. Je tedy jasné, že oběťmi byli i Reinhard Heydrich, který byl zabit, stejně jako K. H. Frank, jehož po soudním procesu pověsili. Snad by Jaromír Štětina prosadil vybudování pomníku těmto obětem třeba na podstavci po Stalinově pomníku, který byl koneckonců také obětí války. Adolfu Hitlerovi, jemuž – jak říkával – byla „válka vnucena“, by mohl postavit pomník nějaký větší stát, třeba obyvatelé francouzského Oradouru by tím byli potěšeni.
Události války nelze posuzovat prizmatem

míru. Řehoř Kleibner, Olomouc

Jak je to s vinou a nevinou S článkem Jaromíra Štětiny Zabíjeli ve válce nesouhlasím s výjimkou jedné věty, kde píše: „Stupeň viny či neviny je vždy určen soudem, ať už má podobu člověka v taláru, veřejného mínění či Stolice Boží.“ S obsahem nechci polemizovat, nestojí mi to za to. Podotýkám, že neobhajuji bývalý komunistický režim ani současné komunisty. V roce 1950 mi bylo 14 let, takže různé události i z různých dob posuzuji v poměru k současnému světu. J. Štětina a většina senátorů – jak píše – usoudili, že to jsou hrdinové. To je ovšem v rozporu s větou, kterou jsem citoval z jeho článku. Nejsem si jist, že většina senátorů má taláry, o veřejném mínění nemůže být řeč, když Senát volí asi jedna třetina občanů. Takže zbývá jen Stolice Boží a jsem přesvědčen, že většina senátorů (a pochopitelně i dalších českých tzv. politiků) si myslí, že tou Stolicí jsou. Inu, komu dal Bůh úřad, tomu

dal i rozum. D. Sedláček, Ostrava

Senát ztratil soudnost Aby Jaromír Štětina zdůvodnil, že Mašínové měli právo zabíjet nevinné a neozbrojené lidi v Československu i za jeho hranicemi, označuje účelově celou dějinnou etapu, která následovala po únoru 1948, za „občanskou válku“. Jakou válku v oné době vedlo Československo s NDR, což by rovněž podle něho opravňovalo Mašíny k zabíjení i jejích občanů na jejím území, nám nevysvětluje.
Můžeme snad očekávat, že němečtí zákonodárci se k iniciativě našeho Senátu připojí?
Připusťme však, že v naší zemi skutečně v oněch letech, kdy Mašínové zabíjeli naše lidi, zuřila občanská válka. Jsou v občanské válce takové činy přípustné, ospravedlnitelné a hodné vyznamenávání?
Jsem přesvědčen, že ne! Článek senátora Štětiny ve své hlavní argumentaci strádá totiž jedním vážným nedostatkem: neříká, podle jakých pravidel vedení války, tedy i války občanské, je přípustné zabíjet nevinné a neozbrojené lidi, včetně civilistů! Máme argumentacisenátora Štětiny chápat tak, že cíl, který Mašínové sledovali, světí prostředky, mezi něž patří i prostředky krajní? Či že je v občanské válce dovoleno vše?
Ne, senátore Štětino, vědomé zabíjení nevinných a neozbrojených lidí není v žádné válce, tedy ani ve válce občanské, činem ospravedlnitelným a hodným ocenění či státního vyznamenání. Pro takové činy v 21. století nelze podle mého soudu použít jiné hodnocení než toto: byl to akt terorismu. Škoda jen, že vnímání tohoto rozdílu je zřejmě mimo rozlišovací schopnosti většiny Senátu, který návrh na vyznamenání Mašínů schválil. Senátor se staví do role mluvčího nás všech, když prohlašuje, že Mašínové „zachraňovali naši čest“. Kategoricky odmítám, že Mašínové zachraňovali i mou čest. Nechci být nositelem takové „cti“

jako oni! Ing. Jaroslav Dvořák, Brno

Žádný světový názor neospravedlní oběti V únoru 1948 mi bylo patnáct let. Spolu s přáteli jsme – jen napůl v žertu – častovali naše komunisticky založené spolužáky na gymnáziu větou: „Za čtrnáct dní přijdou Američané a ty budeš viset!“ Američané tehdy nepřišli. Jako nepřišli na pomoc východním Němcům v roce 1953, Maďarům v roce 1956, nám v roce 1968 a mnoha dalším ujařmeným národům (na jejichž území nebyly strategické suroviny). Režim u nás po únoru 1948 jsme nenáviděli. Dělali jsme všechno možné, abychom mu uškodili – až na jedno: nemínili jsme při tom nikdy ublížit nevinným lidem. Oficiálním zprávám o takzvané diverzní a záškodnické činnosti „nepřátel lidu a režimu“ jsme prostě nevěřili, jako jsme nevěřili ničemu, co tvrdila vládní propaganda. Když bojovat proti komunismu, tak čestně – jak nás k tomu vedla naše rodinná, skautská nebo náboženská výchova! Samozřejmě bychom nevěřili ani dnes známým faktům o skupině bratří Mašínů. Považovali bychom to za komunistickou propagandu.
Byli jsme děti, vyrostlé za války v nenávisti k Němcům a po ní i ke komunismu. Je možné, že bychom v dětském, neuvažujícím fanatismu, plném emocí, byli v krajním případě schopni i činů, kterých se nebáli Mašínové. Až do těch luceren, jak kdysi své pocity vyjádřil Václav Černý. Podobné emoce vedly a vedou skupiny lidí po celém světě k takzvaným bojům a občanským válkám za „svobodu“ s konci, které Jaromír Štětina popisuje ve své úvaze Zabíjeli ve válce.
Už jsme však dospěli a dospělí jsou i mnozí z těch, kteří ve jménu pofiderní svobody vraždí nevinné i vinné a vedou své rodné země do nenapravitelných katastrof. Děti kolem nás i v nás můžeme sice chápat, ale nemůžeme je v jejich neinformovaných, a proto nezodpovědných a destruktivních emocích a (zlo)činech podporovat. Měli bychom jim vysvětlit, že právo na vlastní svobodu má jen ten, kdo respektuje svobodu druhých, že žádný světový názor není tak pravdivý a velký, aby při svém násilném šíření ospravedlnil lidské oběti, nebo že naší základní biologickou přirozeností není vnucovat své názory jiným, ale přežít.

MUDr. Ludvík Kychler, Valtice

Podle čtenářů Týdeníku Rozhlas Medaile Za hrdinství bratrům Mašínům nepatří

Foto popis| Ctirad a Josef Mašínovi v 50. letech
Foto autor| Foto archiv