Polovina lidí si myslí, že KSČM je zločinecká organizace

Petr HARTMAN, moderátor
——————–
Názor předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska, že KSČM je zločinecká organizace, sdílí podle průzkumu společnosti STEM jen necelá polovina českých občanů. Šéf lidovců přirovnal KSČM ke zločinecké organizaci na zářijové tiskové konferenci, když varoval před sbližováním sociálních demokratů a komunistů. Vysloužil si za to trestní oznámení od Vojtěcha Filipa. Ke Kalouskovu prohlášení se později připojili senátoři Jaromír Štětina a Josef Pavlata, kteří prosazují zákaz propagace komunismu jako zločinné ideologie. Slovo má Jiří Berounský.

Jiří BEROUNSKÝ, redaktor
——————–
Nejproblematičtějším falešným tónem letošního podzimu, jemuž jsou věnovány stále nové a nové komentáře, se mi jeví snaha o zákaz nacistické a komunistické ideologie. Tak, jak jej v novele trestního zákona navrhují senátoři, má samozřejmě v současné době zcela aktuální a konkrétní podtext a všichni jej tak také chápou. Jde o to vymítit z politické scény pojmy komunismus či komunistický a tím vlastně znemožnit i činnost KSČM. Přes všechny morální aspekty zmíněného návrhu však považuji podobné snahy za nesmírně naivní. Zlo přece nelze zakázat, zlo je třeba porazit. Martin Mejstřík a Jaromír Štětina, předkladatelé návrhu, si od něho slibují, cituji z Lidových novin: „Že budeme státem bez komunistických stran, má to velký morální význam a symboliku.“ Konec citátu. V případě, že návrh neprojde sněmovnou, což je vzhledem k převaze komunistů a sociálních demokratů ve sněmovně velmi pravděpodobné, chystá se Mejstřík předložit návrh znovu. Odpověď na otázku příštího osudu návrhu se dozvíme možná už při prvním čtení návrhu zákona na listopadové schůzi sněmovny. Bylo by to krásné žít ve státě, v němž by neexistovala komunistická strana, jenže za prvé – na názvu zase až tak moc nezáleží, připomeňme si jen to, že ve střední Evropy za Stalina bylo Československo jedinou zemí, kde se komunisté jmenovali komunisté, u nás bylo sice víc monstrprocesů, to je pravda, ale to určitě nebylo proto, že by se českoslovenští komunisté jmenovali jako komunisté. Totality totiž nebylo v okolních zemích o nic méně, přestože se tam komunistické strany jmenovaly jinak. A za druhé a za hlavní – komunismus nepřemůžeme jeho zákonným zákazem, ale tím, že mu vyrazíme moc z ruky odstraněním těch společenských nedostatků, proti nimž komunisté vystupují. A konečně za třetí, síla komunistů v parlamentě, myslím počet jejich poslanců, je velká díky malé volební účasti českých voličů, která při známé disciplinovanosti voličů komunistických zvyšuje podíl komunistů ve volbách do Poslanecké sněmovny a tím i počet jejich poslanců. Závěrem poznamenejme, že historické podmínky jsou dnes zcela jiné, než byly v únoru 1948, a že strašení možným komunistickým pučem je opravdu jen strašením neodpovědných politiků a publicistů. Je však třeba se podívat pravdě do očí, buď zlepšíme volební účast a tím alespoň částečně snížíme poslaneckou sílu komunistů, nebo naopak – volby nám zůstanou lhostejné a v tom případě podle konkrétních volebních výsledků je možné, že se komunisté ocitnou jednou v budoucnosti ve vládě. V každém případě je však třeba neustále opakovat, že zákaz naprosto nic neřeší. Zůstanou-li komunisté i nadále v roli za nic neodpovědné opozice, potom budou v této situaci splňovat alespoň roli barometru nespokojenosti s naší společností. To je plus vyplývající pro demokracii z jejich existence. K jejich síle přispívá i nechutná rozhádanost naší demokratické politické scény, která patří rozhodně k těm nejfalešnějším tónům současného období. Rozhádaná je ostatně i vládní koalice, o čemž svědčí nejlépe kauza návrhu zákona a zákoníku práce, který zřejmě bude projednáván v Poslanecké sněmovně poté, co jej sociální demokraté schválili díky své převaze ve vládě jako vládní návrh takřka brutální silou. Použití síly však není nikdy moc povzbudivé. Vztah vládní koalice a demokratické opozice nebyl nikdy dosud tak vyhraněný jako dnes, mluvím, bohužel, o stavu sociální demokracie a ODS. Už se nesetkáváme ani s věcnými důvody, rozhodující je jen to, kde je myšlenka nebo návrh umístěn. Je-li to ODS, pak je myšlenka nepřijatelná pro sociální demokracii a je-li to sociální demokracie, pak je vše nepřijatelné pro ODS. Když se například ptali v Lidových novinách Jana Zahradila na to, co říká nevhodným výrokům jak předsedy ODS, tak předsedy vlády, zněla jeho odpověď takto, cituji: „Hlavní rozdíl je v tom, že jeden výrok přednáší zástupce strany, vůči níž jsem v opozici, a druhý zástupce strany, jejíž jsem členem.“ Konec citátu. Chápu, že příslušník opoziční strany nebude nadšen z výroků předsedy vládní strany, ale považovat příslušnost k politickému táboru za kritérium výroku, se mi zdá být právě svědectvím nepřirozeného a zcela omezeného nepřátelství mezi naší vládní garniturou a její demokratickou opozicí. Přehlídkou sebevědomých monologů a vzájemných hádek jsou i televizní debaty představitelů obou hlavních demokratických stran, zejména zúčastní-li se duelu šéfové stran nebo jejich zástupci, a tak se už takřka nelze divit vysokým preferencím komunistů, zejména proto ne, že sbírají i protestní voličské hlasy těch voličů, kteří zřejmě nemají ponětí o krvavé totalitní minulosti předchůdkyně dnešních komunistů, totiž KSČ.

Petr HARTMAN, moderátor
——————–
To byl Jiří Berounský.