Tak pánové, do toho!

Osobně příliš velkou fantazií neoplývám, takže si začátek záležitosti, o které bychom si dnes měli povídat, představuji asi takto. To se v senátorském bufetu sešli zcela náhodou u piva dva páni senátoři. Ačkoliv, promiňte, senátorský bufet, to je přece půda téměř posvátná a ti dva páni senátoři se tam sešli zřejmě v pracovní době, takže pivo, což je jak známo nápoj alkoholický, nepřipadá v úvahu. Šlo jistě jen o kvalitní nealkoholickou černou kávu.
A tak si tam při tom kafi hezky o ledačems povídali, až jeden z nich pravil: »A víte, pane kolego senátore, že mě to už nebaví? Ba dokonce, že mě to už štve?« (Poznámka autora: Jsem přesvědčen, že pan senátor zde místo slovesa »štve« použil jiný, méně slušný, leč mnohem výstižnější výraz. Ale vzhledem k tomu, že naše společnost je v současné době díky oběma soukromým televizním stanicím sprostými slovy VyVolených a Velkých bráchů doslova zamořena, zvolil jsem raději slovo spisovnější.) »A vo co jako de?« byl zvědav jeho spolubesedník.
»De vo to, že mi tady jako senátoři děláme, co jen můžeme, pro rozkvět naší drahé vlasti, pro to, aby si naši občané užívali pravdy a lásky, a přitom to nikdo pořádně neocení, občané nás ani neznají a mnohým jsme dokonce pro srandu. Myslíte si, pane kolego senátore, že je spravedlivé, aby za pár týdnů, co v televizi dávají Big Brothera a VyVolené, celý národ znal lépe Hanse, Petra, Michala, Regínu i tu Vendulku než nás, pány senátory? Já vím, ti co tam v těch vilách bojují o jedenáct melounů, jsou lidé znamenití a stateční, ale dá se jejich snažení srovnat s tím, co my tu v potu tváře konáme pro vlast, pro Evropu, pro Severoatlantickou alianci i ve válce proti světovému terorismu?« »No jo, ale co se s tím dá dělat?« »Víte, pane kolego senátore, já mám takový nápad. Promyslet a Senátu předložit návrh, který by okamžitě ohromil celý národ včetně poslanců z druhé komory, kteří by ho pak museli odhlasovat. Návrh, který by nás, české pány senátory, proslavil po celé Evropě i v okolí.
Třeba návrh na obnovení monarchie v Čechách…«
Po těchto slovech zavládlo u kafe v senátorském bufetu dlouhé mlčení, až druhý pan senátor tiše pronesl: »Já bych, pane kolego senátore, věděl o něčem lepším.«
Tak takhle si ve své nebujné fantazii představuji, že v Senátu vznikl a byl schválen návrh novely trestního zákona, která staví propagaci komunismu mimo zákon, návrh, jehož autorství je spojeno se jmény senátorů Martina Mejstříka (Cesta změny) a Jaromíra Štětiny (Stranazelených). Tak nějak vznikl pamflet, inspirovaný a prosáklý fanatickou zlobou a nenávistí, tu skutečnou, tu dobře hranou a kvalitně placenou. Leč současně i dokument plný chladné účelové kalkulace v souvislosti s blížícími se volbami. Pro schválení tohoto hanopisu zvedlo v Senátu ruku 41 z 53 přítomných senátorů, osm bylo proti. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že těmto osmi nelze v atmosféře českého Senátu upřít nemalý kus osobní statečnosti.
Ovšem k podpoře novely se postupně přihlašovali další aktéři naší politické scény. Hned následující neděli jsem například zcela náhodou zachytil na televizní obrazovce pražského primátora Pavla Béma, an se rovněž vyjadřuje k tomuto tématu. Do té doby jsem pana primátora nikdy neslyšel mluvit, ale když jsem v té chvíli na vlastní uši slyšel, jakých primitivních frází je schopen, aby podpořil senátorský úlet, nevycházel jsem z údivu nad tím, kdo dnes může být purkmistrem hlavního města.
Haló noviny zveřejnily k senátnímu návrhu rozhovor se zmocněncem vlády pro lidská práva poslancem Svatoplukem Karáskem. Jeho blábolení o nacistech, komunistech, skinheadech, o lidech, kteří chodí tu s obrázkem Hitlera, tu Stalina, muselo u soudných čtenářů vyvolat vážné obavy o stavu lidských práv v této zemi, když se o ně, se zmocněním vlády, stará člověk Karáskova formátu.
To neustálé kladení rovnítka mezi nacismem a komunismem mě na té senátorské provokaci popuzuje nejvíce. A vadí mi především u pana Mejstříka (»Komunismus je stejně zrůdná ideologie jako nacismus.«) Já jsem letos v červnu »oslavil« 80. narozeniny. Tu skutečnou nacistickou realitu, nacistickou okupaci, takřečený Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Bšhmen und Mähren) jsem prožíval ve věku od 14 do 20 let, tedy jako středoškolák. Kolik let je panu senátorovi Mejstříkovi, nevím, soudě však podle jeho zjevu, tak v té době ještě ani nečural do plenek, takže o nacismu, o jeho zrůdné teorii i praxi ví z osobních zkušeností starou belu.
Na závěr chci jen připomenout, že protikomunistická akce pánů senátorů ale vůbec není originální. Mají totiž své historické předchůdce. Tak například v akčním programu nacistické Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei) z roku 1938 se mohou mj. dočíst, že nacisté »nemohou pohlížet na češství jako na svébytný národ«, a proto je třeba »potlačit český jazyk, aby úplně zmizel«. A o několik odstavců dále pak rezolutní požadavek: »S veškerou ostrostí je třeba napadnout bolševické a bolševikům nakloněné české vůdce«, jakož i to, že »na obsazeném českém území je nutno na inteligenci a na marxistické vůdce pohlížet jako na nebezpečné protivníky«.
Za Protektorátu rovněž existovala organizace, jejíž název, »Liga proti bolševismu«, zní sluchu i duším dnešních bojovníků proti komunismu jistě velice sympaticky. Páni senátoři, máte vskutku na co navazovat! Liga proti bolševismu tehdy také celou zemi polepila velkými plakáty, na nichž bylo v barvách vyvedeno panoráma Hradčan, které se snažil uchvátit ohyzdný spár se srpem a kladivem. A k tomu velký nápis: »Zachvátí-li tě, zahyneš!« Soudím, že i tento plakát by se dnes dal v rámci senátorské aktivity využít. Pak už bych jen byl zvědav, jak by na to reagovali naši spoluobčané. Tehdy za Protektorátu se ukázali jako správní synové a dcery národa, jenž dal lidstvu Jaroslava Haška. Připisovali na plakáty větu, kterou tehdy také znal celý národ: »My se nebojíme, my tam nebydlíme.« Takže, páni senátoři, do toho! Vzorů k následování máte dost!