POZNAMENÁVÁME
V ranním bloku České televize jsme ve čtvrtek měli možnost uslyšet rozhovor s kanadským obhájcem (bývalým) ruského magnáta židovského původu Michaila Chodorkovského (je jedním z řady obhájců v tisku sice neuváděným na předním místě, o to je však větším propagandistou). Dozvěděli jsme se, že Chodorkovskij je vlastně chudák, politický vězeň Putinova režimu, což demokratické státy světa hodnotí negativně a jde vlastně o znamení, že v této zemi se opět dostává k moci totalita. »Lidé,« sice nám neřekli, ale tak vysílání vyznělo, »je třeba se postavit na stranu tohoto neprávem odsouzeného muže zbavovaného svého intenzivní prací nabytého majetku.« Případ Chodorkovskij a Rusko lze dokonce uvést jako varující, a když pan senátor Štětina volá po likvidaci komunistů, nemá na mysli jenom jím stále nepřesně citovaného Marxe, ale to, aby nové Rusko, které by se mohlo vzedmout z trosek, se nestalo opěrným bodem dnešních komunistů. Chápete, jak je to prozíravé!
Kdo je to ale pan Chodorkovskij? Už jsme o něm a jeho případu informovali mnohokrát na našich stránkách věnovaných zahraničnímu dění. Pan Michail Chodorkovskij byl koncem osmdesátých let, za éry »velikého« Gorbiho, restauratérem v Moskvě. Kromě toho, zřejmě, při své restauraci založil centrum pro vědeckotechnickou tvořivost. Vlastně jakési počítačové středisko napojené na svět. Po převratu okamžitě založil první ruskou soukromou banku Menatop – bylo by zajímavé zjistit, jak (a odkud) vlastně tato banka získala mnohamilionový kapitál do svých začátků, ale o tom se nemluví. Pak přišlo Jelcinovo období a doba »otce ruské privatizace« Čubajse. Ten, napojen na Jelcinovu rodinu, potřeboval se jaksi zajistit na stáří a umožnit Jelcinovi, aby měl dost peněz na reklamu pro další zvolení prezidentem. A tak Chodorkovskij za pouhých 350 milionů dolarů (rok 1995) odkoupil státní Jukos a následně půjčil, stejně jako mnozí další oligarchové, Jelcinovi (a Čubajsovi) na volby. Zato po Jelcinově vítězství si mohl přivlastnit další bývalý státní podnik. Když mu to spočítali, zjistili, že šlo o pakatel, o majetek za pouhých patnáct miliard dolarů. Stal se rázem nejbohatším Rusem a osmnáctým nejbohatším mužem na světě. Poněkud tím zpychl a na rozdíl od kolegy Abramoviče, který si koupil londýnský fotbalový klub Chelsea, se vrhl na politiku. To neměl dělat. Proti němu v té chvíli totiž nebyl Jelcino-Čubajsův klan, ale cílevědomý Putin. Jeho tým věděl, že za peníze (tedy ukradené) by si mohl Chodorkovskij zaplatit leccos. A že Pan Michail měl máslo na hlavě, se vědělo (i naše televize to v ranním bloku nesměle připustila). Jen to bylo potřeba dokázat. Když ještě navíc se Chodorkovskij ukázal jako naprostý netaktik a ve své zdánlivé nedotknutelnosti projednával převod (prodej) čtyřiceti procent svých akcií americkým ropným společnostem Exxon a Chevron Texaco, najednou i liberálové kolem Putina zvětřili nebezpečí. A tak se podívali panu Chodorkovskému do účtů. Nemuseli ani hledat dlouho, aby zjistili, že oligarchovi lze přičíst nejen únik daní, ale i zpronevěru, padělání listin, krádež státního majetku, podvody ve velkém atd. Proto se dostal »do lochu«. Jenže tím jaksi Putin ohrozil zájmy samotných Spojených států, které v boji o naftu a další suroviny jsou ochotny nejenom vojensky vstoupit do Afghánistánu a Iráku a připravovat puč ve Venezuele, ale i bojovat všemi prostředky (zatím propagandistickými) za svobodu podnikání v Rusku, nyní tedy za Chodorkovského, protože co kdyby po Chodorkovském přišly na řadu další jejich oligarchičtí chráněnci v Rusku, kteří si rozparcelovali těžební, zvláště naftový průmysl. Anavíc, jestliže Rusku vezmou jeho zdroje, stane se slabým, slabším a ještě slabším. Proto: ať žije demokracie! Proto český posluchači, musíš fandit Chodorkovskému. My, tedy i Česká televize, tě proto budeme připravovat, jinak bys třeba nepochopil smysl skutečné demokracie.