Vyjádření senátora Štětiny k projednávané novele ústavního zákona

Senátor Miloš Vystrčil:  Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážený pane viceprezidente, vážné kolegyně, kolegové. Já budu částečně navazovat a částečně se možná i trochu překrývat s mým kolegou Petrem Víchou. Omlouvám se za to, protože jsem ale možná trošku větší optimista než on, tak se pokusím vysvětlit nejen vám v sále, tady si myslím, že to možná ani tolik potřeba není, ale i těm, co nás poslouchají, proč někteří z nás k té plánované a navrhované změně ústavy zaujímají tak kritické stanovisko.

Jak jste si všimli, tak to stanovisko je dáno zejména rozšířením pravomocí NKÚ, které se týkají samospráv. Uvědomuji si, že jsou tam i další možnosti kontrol, které ta změna ústavy otevírá, ale bohužel je to všechno v jednom balíku a já si myslím, že než udělat velikou chybu, tak je dobré ještě chvíli počkat.

Úplně na úvod si dovolím zopakovat situaci, ve které se nacházíme v rámci hlasování o změnách ústavy. Jak už tady bylo řečeno, pokud schválíme tuto změnu ústavy, tak dalším bodem našeho jednání je potom zákon o NKÚ, který přímo už specifikuje, jakým způsobem by ty kontroly na samosprávných celcích a dalších organizacích měly být prováděny. Já upozorňuji, že ten zákon je velmi špatný a bylo by velmi nelogické, pokud bychom pro změnu ústavy hlasovali a zároveň potom ten zákon zamítali, neboť obě dvě věci máme k dispozici. A předpokladem pro to, aby ten zákon mohl jednou být lepším, myslím tím ta změna zákona o NKÚ, tak je to, aby i samotné změny ústavy byly více promyšlené a již dnes v tento okamžik provázané se zněním zákona o NKÚ.

Další naší možností potom je, že tento zákon, nebo znění ústavního zákona neschválíme. V tom okamžiku potom nám nezbývá, než ten následující zákon zamítnout, protože nemůže platit, pokud nám ústava nedává možnost existence. Třetí možností by bylo, kdybychom ústavní zákon neschválili a potom následně potom zákon o NKÚ schválili. To bychom byli za úplné hlupáky.

Takže tolik k té stávající situaci. Nyní na úvod toto – všichni z nás jsme asi dostali do e-mailů rozhovor s prezidentem NKÚ Slovenské republiky Jánem Jasovským, který byl velmi zajímavý. Také obsahoval jednu větu pana prezidenta NKÚ, která byla velmi pěkná a určitě se bude mnoha lidem líbit. A to je věta, která říká – kdo se brání kontrole, je podezřelý.

Kdo se brání kontrole, je dneska v České republice podezřelý, a už skoro nikoho nezajímá, proč se té kontrole brání. A já bych řekl, že ta věta je pravdivá, pokud by tam bylo napsáno: Kdo se brání erudované čili ze znalostí věcí dělané a systematické kontrole, je podezřelý. Kdo se brání kontrole toho typu, jak dneska nabízí změna ústavy a případně změna zákona v NKÚ, ten podle mého názoru podezřelý rozhodně býti neměl. Protože tato změna vyvolává v lidech – a možná stejně jako já jste dostali spoustu mailů, které vás nabádají k tomu, hlasujte pro tento zákon. Zejména jsou to různí členové různých občanských sdružení, kteří říkají, je potřeba všechno zkontrolovat nejméně sedmkrát, osmkrát, devětkrát. Tak ta změna ústavního zákona vyvolává tři plané naděje, nebo, chcete-li, tři mýty.

Já ty mýty přečtu, pak se k nim ještě jednou vrátím a pokusím se vám dokázat, že skutečně se jedná o mýty. První mýtus je, že počet kontrol a složitost předpisů omezuje korupci. Já si myslím, že to není počet kontrol a složitost předpisů, které omezují korupci, myslím si, že je to naopak. A zkusím to dokázat.

Mimochodem, to je pro pana viceprezidenta, který se potom přihlásil o slovo, když jsem ho navštívil a ptal jsem se ho, jak si představuje on navýšení pracovníků NKÚ, tak mi říkal – zhruba 50, možná 60 během tří let. Já upozorňuji, že v roce 2006, když NKÚ na Slovensku získal možnost kontrolovat obce, tak od té doby založil 6 nových expozitur zhruba po 20 pracovnících, což je 120 pracovníků. Jelikož Slovensko je poloviční než my, tak 120 x 2 je 240. A je to málo, prosím! Těch 240, které bychom potřebovali, abychom se dostali na úroveň Slovenska, je pořád pro Slovensko málo, pořád jich bude potřeba více.

A je to logické, protože jestliže ta kontrola má být erudovaná, tak ji musí dělat někdo, kdo té věci rozumí, kdo se v té věci pohybuje, a není možné tu kontrolu dělat jednou za rok. Je to stejné, jako když já se jednou za 3 měsíce pustím do dělání nedělního oběda. Vždycky to končí, že jdeme do restaurace. Takže to je ten první mýtus.

Druhý mýtus je, že obce nejsou dostatečně kontrolovány. Opak je pravdou, budu o tom za chvíli – a omlouvám se, že poměrně dlouho – mluvit.

A třetí mýtus, podle mě největší a nejhorší, je, že rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu ve smyslu kontroly obcí a krajů, tak jak je definováno, omezí korupci. To považuji vůbec za největší mýtus, pokud se bavíme o korupci v celém tomto státě.

Nyní tedy už k tomu, co ten vlastní zákon obsahuje a co bude jeho důsledkem. Ten vlastní zákon obsahuje, jak už tady bylo řečeno, že bude možné kontrolovat hospodaření obcí a krajů a bude ho možné kontrolovat z hlediska tzv. tří E – efektivnost, hospodárnost, účelnost.

Jinými slovy to znamená, že není možné, když má NKÚ kontrolovat obce v souladu se zákonem, aby se kontrola efektivnosti a hospodárnosti vyhnul. A v tom okamžiku se musí stát to, že i úředníci na NKÚ se budou zabývat tím, zda kotelnu bylo nebo nebylo vhodné zbourat a zda pan starosta a zastupitelstvo rozhodli nebo nerozhodli správně. A protože se v tom území nepohybují, protože nemůžou znát všechny další konsekvence, které s těmito rozhodnutími souvisí, tak potom je velmi pravděpodobné, že v nějakých okamžicích se ve veřejných zprávách NKÚ objeví minimálně pochybnost o tom, zda zastupitelstvo nebo starosta rozhodovali správně.

A já upozorňuji, že pokud má NKÚ kontrolovat podle zákona, tak skutečně musí podle zákona o obcích 128, § 38, odst. 1 kontrolovat, zda majetek obce je využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy. A to „v souladu s jejími zájmy“ je velmi komplikované. Já potom k tomu ještě uvedu speciální případ.

Nyní, jak to s tou kontrolou obcí a krajů obecně dneska vypadá? Pokud se podíváte na systém kontrol, které dneska v České republice fungují a které se obcí a krajů týkají, tak kontroly probíhají ze tří hledisek. První je prostorové hledisko. Kontroly jsou buď externí, nebo interní. Druhé je časové hledisko – kontroly jsou buď ex-ante, to znamená předběžné, nebo současné a nebo následné. Externí kontroly, to znamená ty kontroly, které přicházejí potom, a to je i případná kontrola NKÚ, je následná kontrola.

Stejně je z kontrol nejméně účinná, zpravidla nemotivační a zpravidla z hlediska preventivních téměř neúčinná, protože když někoho chytíte a potrestáte až poté, co se věc stala, tak je to zpravidla ten nejméně účinný moment. Na to dopředu upozorňuji.

Třetí možnost kontroly je potom předmětné hledisko, zda ta kontrola přímo kontroluje hospodaření a nebo kontroluje hospodaření nepřímo. Když se podíváme z tohoto pohledu na naše obce a podíváme se na to, jak na tom jsou, tak prvním typem kontroly je přezkoumání hospodaření obce respektive kraje. Přezkoumání hospodaření obce se provádí dvoukolově. První kolo je dílčí, druhé kolo je potom na konci řekněme kalendářního roku, a to kontroluje – omlouvám se, ale je to důležité hlavně pro ty, co nás poslouchají – údaje o ročním hospodaření územního celku, které tvoří součást závěrečného účtu, nakládání a hospodaření s majetkem ve vlastnictví územního celku, nakládání hospodaření s majetkem státu, s nímž hospodaří územní celek, zadávání a uskutečňování veřejných zakázek, s výjimkou úkonů a postupů přezkoumaných orgánem dohledu, stav pohledávek a závazků a nakládání s nimi, ručení za závazky fyzických a právnických osob, zastavování movitých a nemovitých věcí ve prospěch třetích osob, zřizování věcných břemen k majetku územního celku, účetnictví vedené územním celkem, je možné identifikovat nedostatky z oblasti podvodů, nesrovnalostí, zneužití veřejných prostředků, které mohou duplikovat korupci. Zpráva obsahuje oddíl rizik. Je možné identifikovat korupční rizika.

Takže to je první kontrola – přezkoumání hospodaření obce. Na obcích ji každoročně vykonává krajský úřad. Na krajském úřadě ji každoročně vykonává ministerstvo financí. Dalším typem jsou veřejnosprávní kontroly. Vesměs se jedná o kontroly následné – důležité. S výjimkou určitých typů auditů atd., v případě kontrol EU, kde je taky kontrola ex-ante atd., proto převažuje v těchto kontrolách takový ten inspekční charakter a jsou tam vždycky konstatovány chyby, které se staly v minulosti.

Tyhle kontroly kontrolují nakládání s veřejnou finanční podporou, to znamená dotace, příspěvky, návratné finanční pomoci a další prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu. U prostředků ze státního rozpočtu, zejména dotací, se ještě zastavím. Zase, prosím vás, pro všechny – dotace se přiděluje na základě rozhodnutí. Jakékoli rozhodnutí o přidělení dotace lze svázat – a děje se tak – podmínkami poskytnutí dotace. To znamená, jestliže stát komukoli poskytuje peníze formou dotace, může si speciálně v rozhodnutí vymínit, jaké všechny typy kontrol se k této dotaci a případně k celé akci, která je pomocí té dotace realizovaná, vztahují.

Rozumíme si? Stát, kdykoliv poskytuje dotaci, tak si v podmínkách poskytnutí dotace může kdykoliv vymínit všechny možné způsoby kontrol, které chce, aby potom na tu akci byly prováděny. On tady má obrovský nástroj, aby si zabezpečil proti korupci jakýmkoliv způsobem chce. A může tam poslat kohokoli. Pokud ten člověk chce dotaci, tak to prostě musí přijmout. Je to velká moc státu a je využívána a mnozí z nás to znají.

Další je kontrola veřejnosprávní. Je to otázka kontroly státních finančních aktiv, dále státních záruk, finanční podpory poskytnuté formou slevy na daních i právnických osob uvedených v zákoně. Veřejnosprávní kontrola se týká poskytnutí prostředků ze státního fondu, státních finančních aktiv. Dále potom jsou to peníze z národního fondu, tj. finanční prostředky z EU a jiné prostředky poskytnuté v zahraničí na základě mezinárodních smluv nebo k plnění úkolů veřejné správy. I zde jsou možnosti identifikovat zjištění v oblasti podvodů, nesrovnalostí, zneužití veřejných prostředků, to znamená porušení rozpočtové kázně. I zde mohou být implikována korupční jednání.

Upozorňuji, že tyto veřejnosprávní kontroly mohou vykonávat a vykonávají ministerstvo financí, dále odvětvová ministerstva, všechna odvětvová ministerstva, a dělají to, prosím. Dále řídící orgán. Řídící orgán je ten, který je například řídícím orgánem z hlediska poskytování evropských dotací. Dále auditní orgány. Dále je to Evropská komise, audit Evropské komise. Kontrolu může dále provádět Evropská komise, Evropský účetní dvůr, Evropský úřad pro potírání podvodů a samozřejmě finanční úřady.

Tito všichni to dělají. Dělají to, jak říkal Petr Vícha, nekoordinovaně, třikrát, dvakrát, čtyřikrát kontrolují to samé, zkontroluje to jedno ministerstvo, přijde na to samé jiné ministerstvo, potom přijde finanční úřad a potom přijde speciální finanční kontrola z ministerstva financí, opět na to samé s rozdílnými výsledky. A nyní bude chodit ještě NKÚ.

Další kontrola je hospodaření územně samosprávních celků, pokud je veřejná finanční podpora poskytnuta ze státního rozpočtu. O tom jsem už mluvil. Je tady možnost svázat poskytnutí dotace s podmínkami, které jsou přímo v rozhodnutí o poskytnutí dotace. A druhá možnost je samozřejmě ta, která už existuje, a to, že na každou akci, kterou dělá obec nebo kraj s poskytnutou dotací, se vztahuje možná kontrola NKÚ. NKÚ může přijít a může kontrolovat. Debata o tom, co všechno může a co všechno nemůže kontrolovat, někdy bývá složitá. Já ale upozorňuji, že si nedovedu představit starostu nebo zastupitelstvo, které by NKÚ v případě, když přijde kontrolovat poskytnutí dotace, řeklo: a tohle kontrolovat nesmíte, protože bod č. 2 je, že NKÚ napíše do své zprávy, která je veřejná, že starosta nebo zastupitelstvo neumožňuje NKÚ zkontrolovat tuto část akce, která byla financována ze státní dotace. A v tom okamžiku ten starosta je nahý a ostuda, která ho čeká, mu za to nestojí, protože obecně platí to – a to je věc, která je velmi mrzí – že 99 % starostů, nebo možná ještě více, bych řekl, jsou normální poctiví lidé, kteří nejsou na svých pozicích proto, aby se obohatili a aby se nějakým způsobem zabezpečili a okrádali okolo sebe. Ono to ani nejde, protože nikdo není pod větší kontrolou, než starostové, zejména na menších obcích. Tam si každý vidí do talíře. A myslet si, že někdo lépe pozná, že starosta v malé obci krade, než místní občan, že to lépe pozná nějaký úředník z Prahy, je naprostý nesmysl a je to celé postaveno, řekl bych, na hlavu.

To je podíl na přidělování dotací.

Další věc, která je velice důležitá a která se podceňuje, je oblast interních kontrol. Jestli si někdo myslí, že se obce a města nevěnují interním kontrolám, které, mimochodem, jsou nejúčinnější, protože jsou preventivní, zastavují korupci ještě dříve, než začne, tak se krutě mýlí. Nakonec i zákon o finanční kontrole přímo přikazuje obcím, aby fungoval interní audit.

Interní audit – zase, prosím vás, čtu. Vím, že vy to znáte, ale aby to poslouchali i ti, co to slyšet chtějí. Je to vnitřní kontrolní systém. Funguje jako kontrolní mechanismus, který má předcházet rizikům a odstraňovat nedostatky v činnosti orgánů veřejné správy. Funguje ve všech oblastech, včetně finančního řízení. Interní audit pak poskytuje ujištění, že kontrolní mechanismy jsou nastaveny a že fungují, a to i v oblasti korupčních rizik. A interní audit dokonce dává návod, jak do budoucna těmto rizikům předcházet. To znamená, pokud něco je potřeba zlepšovat, tak je to, aby se organizace jako takové samy zabývaly vnitřní kontrolou, protože není něčím zájmem, než dosáhnout toho, aby tyto organizace samy dokázaly identifikovat rizika, která existují v rámci korupce.

Další typ kontroly – manažerská kontrola. Opět obsažena v zákoně č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Manažerská kontrola – zase se omlouvám, ale cituji: Je přirozená součást manažerské práce. Manažer je vedoucí orgánu veřejné správy, v obci je to starosta, ředitelé krajských úřadů, ředitel příspěvkové organizace. Ověřuje, zda operace probíhají v souladu s legislativou. Ověřuje, zda jsou naplňovány cíle organizace, zda jsou veřejné finanční prostředky vynakládány účelně, hospodárně, efektivně a zda byla identifikována všechna významná, to znamená i korupční rizika.

Jedná se jak o oblast finanční, tak věcnou.

Další kontrola je kontrola vykonávaná finančním nebo kontrolním výborem. Každé zastupitelstvo má ze zákona finanční nebo kontrolní výbor. Ten může zkontrolovat cokoliv a kdykoliv, když to přeženu. Zase se to děje, zase těžko může někdo lépe identifikovat případnou korupci nebo něco podobného, než člověk, který žije v tom městě, je v opozici, chce se stát tím, kdo je v pozici a hlídá starostu na každém kroku. Je to automatická, logická, demokratická kontrola. Nad tím vším, to už taky bylo řečeno – pokud se někomu něco nelíbí,jsou tady orgány činné v trestním řízení, je tady možnost trestního oznámení, jsou tady státní zastupitelství, atd.

Je to delší, ale říkal jsem to. V oblasti externích kontrol, které se nezaměřují přímo na hospodaření, je také spousta kontrol, které kdyby nevyhovovaly, tak potom dovedou nakonec člověka ke kontrole hospodaření a ke kontrole toho, zda po hospodářské stránce je všechno v pořádku.

Přečtu jen některé typy nehospodářských kontrol. Je to kontrola výkonu přenesené působnosti. Jinými slovy – jestli na těch obcích se skutečně z peněz, které poskytuje stát formou dotace, se vykonává výkon státní správy a žádný jiný výkon. Jestli nejsou ty peníze utráceny zbytečně, to znamená zase jsme, byť nepřímo, v hospodaření.

Kontrola výkonu samostatné působnosti. Opět to samé – zákon č. 128 ukládá tuto kontrolu.

Daňová kontrola, to znamená, jestli obce včas a dobře odvádějí daně, některé obce jsou dneska plátci DPH. Kontrola zdravotního pojištění. Opět to jde do účetnictví, do všeho. Kontrola sociálního pojištění, kontrola pracovně právních vztahů, kontrola dodržování pravidel hospodářské soutěže, tzv. ÚOHS, veřejné podpory a veřejných zakázek. To jsou další kontroly, které jsem tady četl.

Další kontroly: Kontrola dodržování pravidel v oblasti ochrany osobních dat, kontrola dodržování živnostenského zákona, kontrola dodržování dalších speciálních zákonů, např. ochrana ovzduší, požární ochrana, hygiena, ochrana spotřebitele, ochrana dodržování zákona o archivní a spisové službě, ochrana životního prostředí, ochrana utajovaných skutečností, kontrola dodržování zákonů v oblasti veřejných služeb, atd., atd. Ale toto už je skoro vyčerpávající výčet, nebo téměř vyčerpávající.

Omlouvám se za svůj delší projev, ale myslím si, že to je nutné, aby to aspoň mohli slyše ti, kteří to chtějí slyšet.

Teď na závěr. Příběh. Představte si, že v nějaké obci nějaký člověk je trenérem mládeže, nějakých mladých fotbalistů a někomu se to, jak trénuje mládež, nelíbí a tak na něj pošle kontrolu. A aby to mělo nějakou váhu, tak tam pošle nějakého člověka z Prahy, který se sportem, se strukturou sportu, s financováním sportu, se systémem podpory sportu zabývá.

A tento člověk z Prahy přijede a v obci, kde zmíněný člověk dělá trenéra mládeže, udělá tři zjištění. A tato tři zjištění jsou veřejná a veřejně publikovaná.

První jeho zjištění je, že družstvo mládeže nějakou dobu trénovalo mimo obec, jezdilo na nějaké hřiště, které bylo jinde, a z toho usoudí, že došlo ke zbytečnému vynakládání prostředků na dopravu družstva.

Druhé zjištění je, že mládež trénovala s příliš velkými míči, že to měly být menší míče, protože ty se pro mládež hodí, a řekne, že trenér to dělá špatně a že se chová k mládeži vlastně způsobem, kterým by se chovat neměl.

A třetí zjištění je, že řekne, že mládež dostatečně po tréninku nerehabilituje, že se málo odpočívá.

Toto je zveřejněno. A protože to je člověk z Prahy, který má velkou autoritu, tak si všichni v obci řeknou: Ježíš, co to je za chlapa, tam jsme dávali své děti, ten je mohl trénovat? A až později se ukáže, že děti jezdily na jiné hřiště proto, že se současné hřiště meliorovalo, muselo se opravit a na části trávníku byla plíseň. Později se ukáže, že malé míče nebyly koupeny proto, že na ně nebyly peníze a musely se koupit velké míče, aby je zároveň mohlo používat i mužstvo dospělých a že to všechno bylo se souhlasem ředitele klubu. A pak se ukáže, že protože v kabinách jsou jenom dvě sprchy a není tam rehabilitační místo, že se ani jinak rehabilitovat nedá. Ten člověk to prostě všechno dělá dobře, akorát někde někdo napsal, že to dobře nedělá, protože teoreticky by to mělo být jinak a teoreticky je to správně jinak.

Bojím se, že tento příběh může potkat díky kontrole NKÚ kteréhokoliv starostu. A byl bych velmi nerad, pokud by se tak stalo, protože naprostá většina z nich si to nezaslouží.

Další věc, kterou si dovolím říci, a to je velmi zajímavé. Tímto zákonem jsem se velmi zajímal i změnou Ústavy. Bez citace jakýchkoliv jmen vám musím říci, že pokud jsem s lidmi, kteří stojí za tím zákonem a kteří zákon kdykoliv představovali, mluvil mezi čtyřma očima, tak oni řekli, že si od tohoto zákona vlastně také moc nic neslibují, přesně, jak to říkal Petr Vícha.

My tady předkládáme něco, čemu ani předkladatelé sami nevěří, že to s korupcí něco udělá. Ale neřeknou to veřejně, protože kdo je proti kontrole, ten je podezřelý. Nebudou to tedy veřejně říkat a budou prosazovat změnu Ústavy a následně špatný zákon o NKÚ jenom proto, že kdo je proti kontrole, ať je jakákoliv, je zkrátka podezřelý.

Nyní nazpátek k mýtům. Mýtus č. 1 – počet kontrol a složitost předpisů omezuje korupci. To je, prosím, nesmysl. Je to nesmysl proto, že naopak existence duplicit, triplicit, multiplicit, existence nesrozumitelných zákonů a složitost kontrol, složitost zákona o zadávání veřejných zakázek, atd. přesně umožňuje korupci páchat, protože pak, když už tomu nikdo nerozumí, tak to je nejlepší pro lidi, kteří se v tomto prostředí pohybují jako ryby ve vodě a kteří potom díky tomu, že si na administraci veřejné zakázky nebo čehokoliv jiného najmou firmu, tak vlastně jsou v pořádku, protože potom stačí dát zadání jen té firmě. A podobně je to se všemi ostatními věcmi. Pokud všichni budeme všechno pořád dokola kontrolovat, pokud bude pět, šest kontrol, které budou navzájem protichůdné, pokud nebude existovat systém, tak to je živná půda pro korupci. Čili není tomu tak – čím více kontrol, pokud jsou nesystematické, neerudované, tím horší prostředí pro korupci.

Mýtus č. 2 – obce nejsou dostatečně kontrolovány. Některé jsem už unavil tak, že odešli, a to jsem jenom citoval, jak jsou obce kontrolovány. Čili odpovídám Petru Víchovi za pana předkladatele. Neexistuje oblast nakládání s majetkem a veřejnými prostředky, která by nebyla pokryta kontrolní činností. Neexistuje. Jestli existuje, tak ji někdo ukažte a vstaňte a řekněte ji. Pan ministr asi schválně odešel, aby to neslyšel.

Mýtus č. 3, nejhorší – rozšíření pravomocí NKÚ omezí korupci. To byly ty maily. Omezme korupci, dejme pravomoc NKÚ. Je to můj názor. Jestliže pan viceprezident chce zvýšit počet pracovníků na NKÚ o 50, tak to nemůže dopadnout jinak, než že návrh způsobí, že rozmělní kapacitu NKÚ, a NKÚ pokud aspoň bude chtít zkontrolovat Bohumín, aspoň do 15 let, tak nebude moci dělat jiné věci, kterým rozumí, které jsou pro tuto společnost zásadní a které jsou potřeba pro to, aby korupce skutečně byla omezena. Jinými slovy – dojde vlastně k oslabení kontrolní činnosti NKÚ. K oslabení této činnosti, k rozmělnění této činnosti, k tomu, že se bude zabývat duplicitní kontrolou na obci, místo toho, aby dělal primární kontroly úplně někde jinde. Nemůže to jinak dopadnout. A pokud my tento zákon schválíme, tak nepřispějeme k ničemu jinému, než k tomu, že prostor pro korupci se rozšíří. A to je moje poslední slovo.

Proto si vás, vážené kolegyně a kolegové, dovoluji poprosit, abyste pro ústavní zákon nehlasovali.

Na druhé straně, protože si uvědomuji, že to není tak, že bychom tady chtěli, aby se nekontrolovalo, aby to nefungovalo. A tak jsem si dovolil – a tím vlastně dávám vysvětlení paní kolegyni Wagnerové – navrhnout doprovodné usnesení, a přimlouval bych se, kdyby mohlo být přijato. A směřuje právně k tomu, ať ve státě je na čele kdokoliv, aby se někdo zamyslel nad tím, jakým způsobem je správné rozšířit pravomoci v Ústavě pro NKÚ, aby to bylo efektivní, aby to bylo provázáno se zákonem o NKÚ, a aby se skutečně prostor pro korupci omezil. To, co děláme nyní, není omezení prostoru pro korupci, a velmi se omlouvám za to, že to takto natvrdo musím říci.

A úplně na závěr zatím ještě nezmiňovaná slavná Limská deklarace. Podíváte-li se na ústavní zákon, tam v důvodové zprávě, kromě konstatování, že existuje korupční prostředí na obcích a krajích – a tady zdůrazňuji to, co říkal Petr Vícha, že žádná analýza toho, že by existovalo nějaké významné korupční prostředí se zvýšeným výskytem produkce v prostoru obcí, obecních a krajských samospráv, neexistuje. Já jsem o ni několikrát žádal. Poprvé jsme o ni žádali, když Petr Vícha napadal Národní program reforem, kde byl nějaký odstaveček, kde bylo napsáno, že je zvýšený prostor pro korupci v oblasti veřejné správy vykonávané na území územních samosprávních celků. Už tenkrát jsem se po tom pídil – žádná analýza neexistuje.

A druhý důvod, proč se říká, že to máme přijmout, je Limská deklarace, která říká v článku 7, odst. 3, že by nejvyšším kontrolním orgánem měla protékat kontrola veřejných prostředků. To je pravda. Zároveň ale ve stejné Limské deklaraci je také v článku 7 odst. 2, který říká, že konkrétní podoba auditních pravomocí nejvyšší auditní instituce závisí na podmínkách a požadavcích každé země.

Prosím vás, zvažte, jestli požadavkem této země je v tuto chvíli, aby NKÚ se stal dalším kontrolním orgánem obcí a krajů. Děkuji za pozornost.