Tečka za případem Štětina

Případ Štětina je u konce. Zatímco u běžných smrtelníků je podpis vázacího aktu pro pseudopravicová media fakticky rozsudkem smrti, v případě antikomunistického senátora nejenže nejde o nic zavrženíhodného, ale, jak sám Jaromír Štětina vysvětlil ve své tiskové zprávě, byl to čin bezmála hrdinský, jímž se podařilo tupou Státní bezpečnost oklamat. Inu, učiněný zázrak: jak se říkávalo, chromí chodí, slepí vidí a blbí tomu věří.

Jak jsem předpokládal, media (vyjma ČTK) mlčí, bylo by ostatně velmi zahanbující přinést zprávu o tom, že dosud do nebe vynášený senátor, ikona antikomunismu, spolupracoval s StB.

Co mne překvapilo nepříjemně, je relativní četnost hlasů, které Štětinu omlouvají a viní mne: buď z toho, že jsem dokumenty uveřejnil v nevhodnou dobu, že Štětina pomáhá dobré věcí a proto má právo na zvláštní zacházení, anebo v extremním případě, že jeho verse je věrohodná a měl bych se mu omluvit. Tyto reakce nepředstavují většinu, jsou však zastoupeny v míře, jež mne znepokojuje.

Jak trefně poznamenal Tomáš Krystlík, co jiného bych čekal po výsledku Kunderovy affairy. Rozdíly tu ale jsou: zatímco Kundera se po zveřejnění dokumentů nijak konkrétněji nevyjádřil, Štětina si vymyslel legendu, která je sice zjevnou fabrikací, ale umožňuje udržovat dekorum a tvrdit, že na jeho vázací aktexistují dva možné, stejně legitimní pohledy.

I Kundera to mohl udělat: vymyslet si historku o desetihodinovém výslechu na policii, o tom, že StB si vše vymyslela, aby jej mohla později vydírat, anebo že svým udáním pomohl zachránit členy vlastní konspirační skupiny.

Kundera mlčel, a aspoň v tom se zachoval čestně.

Převzato z blogu Slepecká hůl