O řopících a osmičkových zkouškách

Blíží se dvě osmičková výročí českého defétismu. O to častěji teď budeme mluvit a psát o české národní povaze, hledat příčiny naší národní nebojovnosti, dráždit rány vlastního sebevědomí. Vybalíme berličky hrdosti, vzpomeneme sibiřskou magistrálu a legionáře, letku RAF, parašutisty z Resslovy ulice, podle povahy a stranické příslušnosti možná i bratry Mašíny. Se slzou v oku budeme citovat Dalimila: „Ten válčí s Čechy, kdo nechce živ býti.“ Přidáme Jana Lucemburského: „Bez Boha a krále českého není v světě boje žádného.“ Někdo upamatuje husitské válečné profesionály, kteří v polovině patnáctého století podepsali kontrakty ve většině evropských armád, neb doma už bojová pšenka nekvetla. Tam končí slavná doba českého válečnictví a nastává půltisíciletí české submisivnosti. S povzdechem a opatrně vzpomeneme bojovných Finů, Poláků, Židů, Litevců, Čečenců, Afghánců či dokonce Timořanů a zůstaneme sami se svými pocity provinění. Svou neschopnost sebeobrany omluvíme smíchem a chválou pragmatismu.
O víkendu jsem měl možnost v Jizerkách sledovat dokumentaristy Daniela Krzywona a Josefa Urbana při natáčení snímku Svědkové zrady. Má se promítat v ČT u příležitosti sedmdesátého výročí mnichovské zrady letos v září. Mladí filmaři patří k další generaci, která se ptá: měli jsme se v osmatřicátém a osmašedesátém bránit? Krzywon a Urban našli několik pamětníků slavné všeobecné mobilizace osmatřicátého roku. Byli to ti, kteří tenkrát odjeli do čerstvě postavených pevnostních linií a byli plni odhodláni je Hitlerovi nevydat. Až film uvidíte, uslyšíte z úst starců jasná slova: Měli jsme se bránit. Bude se tam posuzovat Benešovo rozhodnutí mobilizaci stáhnout, nebránit se, včetně úvah historiků o bezvýchodnosti situace, před kterou byl prezident zradou Francie a Británie postaven. S největší pravděpodobností nás film povede i k úvahám o příčinách holubičího českého charakteru, hospodského chlapáctví a vyčuranosti. Naznačí možná i nepříjemnou možnost letitého porušení českého národního genofondu věčným ohýbáním a staletým exulantstvím národních elit.
Štáb natáčel u Smědavy, u Jizerky a v Polubném, tam, kde je jedna z linií lehkých betonových pevností vz. 37, známých pod líbezným lidovým názvem řopíky. Autoři tu hledali odpověď na otázku, zda desítka tisíc českých řopíků, vydaných nacistům bez jediného výstřelu, představuje památníky statečnosti či mementa zbabělectví. Počkám si na ten film a něco mi říká, že autoři, obdaření dobrou dávkou historického vědomí, zvolí první možnost. Že dají za pravdu žijícím pamětníkům i zesnulému Pavlu Tigridovi, který kdysi tvrdě napadl česká historická rozhodnutí nebránit se okupantům: „Ideál, ať už jakýkoliv, který není hoden oběti, byť i zdánlivě marné, je plechový ideál.“
Historie je jako řeka, kterou nejde zastavit. Její vlny se opakují. Proto je dobré mít vizi dějinné extrapolace a očekávat další zatěžkávací zkoušky, ať už budou osmičkové či jiné. Jednu letošní máme těsně před sebou. Podepsanou smlouvu o americkém radaru dostane k ratifi kaci parlament a znovu vyraší otázka dějinné výhybky. Staneme se spolehlivou součástí euroatlantického celku, nebo se, díky plechovosti svých ideálů, zřítíme do sféry zájmů autokratického a vyhrožujícího Ruska? Dokážeme se podílet na své vlastní budoucnosti vlastním rozhodnutím k pevnému spojenectví? Opakovat ohnutí zad z roku 1938 a 1968 a nepřijmout americkou nabídku vojenské spolupráce by mohlo znamenat počátek nevyléčitelné celonárodní parézy. Imperiální zájmy Kremlu nekončí u Užhorodu, ale u Aše.