25 let v tísni

Příběh organizace, která ovlivnila Česko i svět

Žena v dlouhé sukni a černém šátku se krčí mezi krabicemi léků. Před zraky okolí ji kryje karton nad hlavou a černé záclonky v oknech dodávky. Je podzim 2012 a pětatřicetiletá pracovnice Člověka v tísni Jitka Škovránková se právě pokouší tajně proniknout do Sýrie. Před pouhými pár měsíci zde demonstrace proti prezidentu Asadovi přerostly v občanskou válku a na sever, ovládaný opozicí, se nedostává humanitární pomoc z Damašku.
Škovránková chce navázat kontakt s místními lékaři, kteří pracují v polních podmínkách a mají zoufale málo léků i materiálu. Jsou odkázáni na pomoc zvenčí, jenže aby mohla přijít, je třeba se s nimi spojit. Ale jak? Na sever Sýrie cizince nepouštějí, navíc doktoři jsou opatrní, aby se nevystavovali riziku odvety vládních vojáků, a pracují víceméně v utajení. Škovránková to nejdřív jako lidé z jiných neziskových organizací zkouší u hranic v Turecku. Jednou jí v počítači přistane e-mail od muže jménem Taghleb, syrského lékaře, který žije v Británii a je s podzemní sítí syrských lékařů ve spojení. Nabízí pomoc, Škovránková se s ním po pár dnech potkává na tureckém letišti a po krátké poradě s pražskou centrálou se rozhodne, že to riskne. Celníci na turecké i vojáci na syrské straně hranice lékaře znají a jejich misi respektují. Dodávka projede bez komplikací a Škovránková se tímto způsobem vypravuje do Sýrie několik dní, ráno tam, večer zpět do tureckého bezpečí. Zjišťuje, jaká je situace na územích, která kontroluje opozice, co lidé potřebují. Seznamuje se s lékaři, navazuje kontakty, vyptává se, co jim schází, zajímá ji, jak jsou organizovaní. Česká neziskovka Člověk v tísni se ve finále stává první západní organizací, která syrským lékařům pošle peníze.
Odvaha a improvizace Jitky Škovránkové se její společnosti bohatě vyplácí: fakt, že byla na nepřístupném místě první, zorientovala se v situaci a získala důvěru lidí, bez níž by se pomoc na znesvářená území přes bezpočet vojenských checkpostů nemohla dostat, přihrál spoustu dárců. A nejen to – vláda Velké Británie se loni rozhodla, že to bude právě Člověk v tísni, na koho se v oblasti největší humanitární krize současnosti spolehne a svěří mu řízení konsorcia světových neziskovek, projekt s rozpočtem skoro jedné miliardy korun. Popsaný příběh je pro Člověka v tísni typický. Společnost se z party dobrodruhů za 25 let přerodila ve „fabriku“ s dvěma tisíci zaměstnanci a rozpočtem 1,7 miliardy korun. Zároveň si ale dodnes nechává prostor pro improvizaci, chce důvěrně znát terén a být všude první. A nad tím vším trčí nepřehlédnutelná víra, že nic není nemožné.

Potřebujeme letadlo

Šimon Pánek, jeden ze zakladatelů nejúspěšnější neziskovky v této zemi, která na prahu léta slaví 25 let existence, obsah výše zmíněné věty proměnil v realitu poprvé ještě za komunistického režimu. V zimě roku 1988 spolu se dvěma kamarády v hospodě sledoval záběry z Arménie, kterou zdevastovalo ničivé zemětřesení.
Pomoc přicházela ze všech stran, nejen ze Západu, ale třeba i z Rumunska. Československo nedělalo nic. Trojice kamarádů se rozhodla, že věci vezme do svých rukou.
Vystartovali s drzostí a tahem na bránu, kterému nikdo neodolal. Ruská ambasáda slíbila, že když mladíci uspořádají sbírku, vypraví letadlo. Obchodní dům Kotva kývl, že uvolní sklady. Televize je nechala z obrazovky vyhlásit sbírku. A když dobrovolníkům tuny obnošeného šatstva, dek a spacáků začaly přerůstat přes hlavu, mladíci jednoduše zvedli telefon, zavolali do kasáren naproti a do hodiny pomáhalo 20 vojáků. „Nikdo se vlastně nedivil. Každý viděl tu katastrofu, nikdo nám nebránil,“ vzpomíná Pánek. A podobně to podle něj fungovalo při každé další akci. Chtělo to ovšem silnou dávku samozřejmého sebevědomí.
Kde je jeho tehdejším parťákům z hospody konec, dnes už prý Pánek netuší. Zato si pamatuje, že právě tehdy se sblížil s cestovatelem a autorem knížek o sovětském prostoru Jaromírem Štětinou. Věděli o sobě už dřív, Pánek si Štětiny považoval kvůli jeho výpravám na Sibiř a do Asie a jednoho dne za ním vyrazil pro rady. „Přišel ještě s nějakými dalšími pubertálními mladíky za mnou do paneláku na Pankráci,“ vzpomíná Štětina v knížce rozhovorů Člověk 25 (Čtvrtstoletí Člověka v tísni). „Postavili na stůl flašku bílého vína za 16 korun a říkali: Rádi bychom cestovali. Řekněte nám, jak se to dělá.“
Štětinovi se přidrzlost a přímočarost „puberťáka“ Pánka líbila. Znovu se ale potkali až v roce 1992. Pánek už byl tehdy celkem známá tvář, jeden ze studentských vůdců z listopadu 1989, a Štětina pracoval v dresu Lidových novin v Moskvě. Právě se vrátil z Náhorního Karabachu, o který bojovali Arméni s Ázerbájdžánci, a viděl, že „situace je strašlivá“. Zavolal tedy Pánkovi a žádal ho, aby uspořádal sbírku. Na kontě SOS Karabach, kterou propagovali redaktoři Lidových novin, se na léky a zdravotnické potřeby sešly dva miliony korun, v té době velmi slušná suma. Společně pak Štětina a Pánek vyrazili do občanskou válkou zmítaného Somálska. Zjišťovali, jak lze jejím obětem pomoci, a posílali reportáže, u nichž nikdy nechybělo číslo účtu.
Kombinace novinařiny a aktivismu oběma učarovala a vyústila v založení Nadace Lidových novin a reportérského týmu Epicentrum. „Štětina vymyslel, že Epicentrum bude jezdit na rychlé výpady, do válek a na zemětřesení. V Praze bude připravena úderná jednotka, humanitární expres tým v čele s Pánkem,“ vzpomíná v již zmíněné knize válečná reportérka Petra Procházková. „My jako Epicentrum uděláme průzkum a úderná jednotka sebere, co je potřeba, a přiletí s pomocí.“ Štětina snil o tom, že Epicentrum se stane slavnou novinářskou firmou, výjimečnou tím, že bude mít i humanitární divizi: „Pamatuju si, jak mi říkal, že by bylo dobré mít letadlo, abychom byli na místě vždy nejrychleji.“
Nejen Karabach a Somálsko, ale pak i pomoc válkou zmítané Bosně proběhly v podstatě v duchu této vize. Na kontě SOS Sarajevo se v roce 1993 sešlo neuvěřitelných 30 milionů korun a Nadace Lidových novin rozjela největší humanitární operaci z postkomunistických zemí. Sám Štětina zároveň přiznával, že spojení žurnalistiky a pomoci nemá ve světě obdoby. Jsou pro to dobré důvody, novináři by neměli ovlivňovat realitu a obvykle je zajímají spíš příběhy lidí a souvislosti než rozdávání pomoci a tvorba PR pro jednu humanitární organizaci. Právě takhle dopadla Pánkova televizní reportáž ze Sarajeva, první přímý přenos České televize z obleženého města. Je z velké části o tom, jak přijíždí pomoc, jak se vykládá, a končí rozhovorem s Pánkem, dárcem – reportérem.
Paradoxně právě v té době se Štětinův sen zhroutil. A měl na tom svůj podíl: stál u zrodu nápadu prodat Lidové noviny švýcarskému Ringieru, protože „nebylo na výplaty“. Vydavatelský dům udělal předsedou správní rady člověka s komunistickou minulostí a otrávený vizionář ve finále manifestačně odešel. Tehdy došlo k rozdělení rolí, Štětina zůstal u novinařiny a Pánek u pomoci.

Krátká, ale dobrá

Zhruba v tu dobu se na obzoru objevila další silná osobnost, sarajevský rodák Igor Blaževič. Do Česka přijel za přítelkyní, která tady studovala, a když začala válka, chtěl nejdřív narukovat do chorvatské armády. Pak si ale řekl, budu dělat něco lepšího, pomáhat. Začal obcházet různé organizace, Červený kříž, Charitu, ale všude si drželi odstup. „Neuměl jsem česky a vypadal trochu zdivočele, plný emocí,“ vzpomíná Blaževič. Až Štětina a Pánek mu rozuměli: „Říkali, jasně, teď jedeme do Karabachu, ale až se vrátíme, uděláme i tu bývalou Jugošku.“
Sbírka SOS Sarajevo se podařila, bylo však třeba vyřešit, kam se po rozchodu s Lidovými novinami vrtnout. O partu v čele s Pánkem stál tehdejší ředitel České televize Ivo Mathé. „Měli sice krátkou, ale dobrou tradici,“ vzpomíná dnes Mathé. „Televize má nejen vysílatelskou, ale i kulturně-společenskou roli, tak proč by jim nepomohla.“ Krátce po dohodě o spolupráci byl na světě i nový název – Člověk v tísni, inspirovaný rakouskou organizací pomáhající Bosně – Soused v tísni. Znalost prostředí ve státech bývalé Jugoslávie přinesla partnerství s globální organizací UNICEF a vliv české organizace rostl. Práce v Bosně ji podle Šimona Pánka hodně proměnila. Velká suma peněz a důvěra veřejnosti nutily všechny pracovat systematičtěji. Zároveň se díky Igoru Blaževičovi, který znal prostředí, naučili, že pomáhat se nedá od stolu a je nutné ptát se místních, co potřebují. Například lékaři v obleženém městě si stěžovali, že z ciziny přijíždějí jen specializované traumatologické týmy, které čekají, „až spadne granát na tržiště“. S denní rutinou ale nepomáhají a místním lékařům docházejí síly. Člověk v tísni přesvědčil české doktory, aby v tříměsíčních turnusech jezdili do Sarajeva na běžné služby v nemocnici.

Mise Česko „Daleko dřív jsme se měli zabývat domácími problémy,“ odpovídá Pánek na otázku, co se za 25 let nepovedlo. „Mysleli jsme, že s koncem komunismu je všechno vyřešeno.“ Do Česka vtáhla organizaci vlastně náhoda, veřejnost se po ničivých povodních v roce 1997 začala automaticky obracet na tehdy už celkem známou skupinu lidí s otázkou, kam mohou poslat peníze. Po krátkém rozmýšlení se neziskovka výzvy chopila.
Pak přišla další meta, v ústecké Matiční ulici se začala na popud místních politiků stavět zeď mezi hlučnými romskými rezidenty a několika stěžujícími si starousedlíky. Vzbudila mezinárodní pozornost a stala se symbolem stoupající rasové nesnášenlivosti v Česku. Člověk v tísni vyslal svého člověka na průzkum a odtud byl už jen krůček k formulaci aktuálního problému – v Česku rostou jak houby po dešti ghetta s převážně romskými obyvateli. Pojďme se tam podívat a zjistit, co se dá dělat, bylo heslem začátku. Dnes má Člověk v tísni kolem tří stovek terénních sociálních pracovníků, kteří doučují děti, pomáhají lidem v kontaktu s úřady či řešit dluhy. Zároveň definoval český přístup k věci – v ghettech jsou nejenom Romové, ale i bílí a společně je ovládá „kultura chudoby“. Podpora romských spolků nabízejících kroužky tance nepomůže, musí se řešit chudoba. Když později vznikla státní Agentura pro sociální začleňování – právě Člověk v tísni za ni dlouho lobboval –, jejím prvním šéfem se stal Martin Šimáček, předtím dlouholetý zaměstnanec Člověka v tísni.
Fakt, že Člověk v tísni měl vždycky ambici ovlivňovat veřejné vnímání nejrůznějších sociálních problémů, zcela jistě souvisí s tím, že se do něj otiskla nebo jím alespoň prošla řada výrazných osobností. Když si Pánek v roce 1997 potřeboval udělat od ředitelování přestávku, řídil jeho tým osm let Tomáš Pojar, později náměstek na ministerstvu zahraničí, velvyslanec v Izraeli a dnes prorektor CEVRO Institutu, vysoké školy blízké politikům ODS. Pracoval tu současný velvyslanec v Rakousku Jan Sechter, ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber či Jiří Plecitý, který vede pobočku pro Afriku a Střední východ u úspěšné firmy se zdravotní technikou Linet.
Každý nový projekt je do značné míry osobní. Festival dokumentárních filmů Jeden svět vznikl trochu kvůli pýše Igora Blaževiče na své rodné město. „Chtěl jsem ukázat, že Sarajevo není převálcované utrpením,“ vzpomíná. „Naopak, že je to nejinspirativnější místo na světě, exploze důstojnosti a kreativity.“ Na začátku se festival vešel do tří kin, dnes běží ve 30 městech a překonal stotisícovou diváckou hranici. Kromě šťastné ruky při výběru filmů a promyšleného PR za to mohl i rostoucí hlad po dokumentech. Karel Strachota, původní profesí podnikatel v IT byznysu, takhle přišel ve chvíli, kdy měl vyděláno na několik dalších let spokojeného života s nápadem vstoupit do škol s Příběhy bezpráví, ohlédnutím za nedávnou komunistickou historií. Daniel Hůle, který léta pracoval s romskou mládeží, se zase uchytil s tezí, že vymáhání dluhů po česku je skandální praxe, protože k marginální dlužné částce přibývají tisíce za odměny advokátům a exekutorům. Setrvalé zveřejňování faktů, srovnávání se zahraniční praxí a masivní lobbing u politiků a médií vedly v posledních několika letech k tomu, že se zdejší dluhový terén začal přece jen civilizovat. Na tomto poli Člověk v tísni předvedl své strategické schopnosti, nešel hlavou proti zdi, trpělivě zveřejňoval informace a hledal spojence mezi politiky.

Normální nástroje

Pětadvacet let proměnilo Člověka v tísni z party dobrodruhů ve „fabriku“. Ve světovém srovnání jde o středně velkou neziskovou organizaci s rozpočtem zhruba 1,7 miliardy korun, která operuje ve 30 zemích světa a pracují pro ni skoro dva tisíce lidí. Daní za to je podle Pánka fakt, že dnes většinu lidí nezná osobně a blízký kontakt vyměnil za elektronický. Zároveň to ale umožňuje opustit český rybník a srovnávat se s těmi nejlepšími na světě. Na jedné „postkomunistické úchylce“ se však lpí dodnes. „Jsme zvyklí porušovat pravidla. Je to příšerné, ale někdy se to hodí,“ říká Pánek. „Když řeknete Západoevropanům, aby do kamionu s pomocí přibalili nápadně viditelný karton vodky, který vojáci na checkpointu zabaví a kamion nechají projet, je to pro ně nepřekonatelný problém. Pro nás je to normální instrument, jak dosáhnout cíle.“