Vystoupení senátora Štětiny k návrhu zákona o omezení imunity

Vystoupení senátora Jaromíra Štětiny k návrhu zákona o omezení imunity

Senátor Jaromír Štětina:  Děkuji vám za slovo, pane předsedající. Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já si dovolím svůj příspěvek přečíst a říct ho řečí vázanou, a to z toho důvodu, že jsem slíbil svým voličům a svým přátelům na facebooku, že ještě dnes dám tento text na facebookové stránky. Tak abych to dodržel, přečtu ten, který tam dám, ten přesný.

Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, slovo imunita a sousloví doživotní imunita již zcela zdomácněly v českém politickém slovníku, ať už zaznívají v dolní či horní komoře Parlamentu ČR či na české mediální scéně. Jsou to výrazy populární a masově diskutované, a to navzdory tomu, že je naše ústava nezná. Ta mluví o trestně právní odpovědnosti zákonodárců ve svém článku 27 odstavec 4 takto:

Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem.

Nenajdete zde ani slovo imunita, ani slovo doživotní. Ani jeden z výrazů tudíž nemá právní relevanci a pokud je používáme, dopouštíme se nadsázky. Dopouštíme se nadsázky sice zvukomalebné, ale klamavé a zavádějící.

Já se nyní omlouvám, dámy a pánové, že vám říkám, co naprosto jasně víte, ale právě proto, že to je určeno pro lidi, kteří nemají zcela jasno, jak to s imunitou vypadá, proto si to dovolím opakovat, což udělám ještě dvakrát nebo třikrát během tohoto projevu.

Udělal jsem si mezi přáteli malou soukromou anketu. Navzdory tomu, že jsou to lidé přemýšliví a s jistým obecným přehledem, většina z nich se domnívá, že ústava zaručuje zákonodárcům automatickou beztrestnost, a to jak v době výkonu mandátu, tak v době po jeho uplynutí až do okamžiku, kdy se bývalý poslanec či senátor odebere na věčnost.

Implikace slova imunita a sousloví doživotní imunita pak vedou k představě, že je zákonodárce příslušníkem jakési kasty, nadčlověkem stojícím výš než zákon, papalášem nad občanem prostým, čistým, politikou neušpiněným, nadčlověkem, který má výsadní právo, až do smrti páchat trestné činy, aniž byl za to odsouzen.

Ústava v článku 27 na trestní stíhání zákonodárce pamatuje. Poskytuje mu však proti ostatním občanům výjimku. V případě spáchání trestného činu není zákonodárce automaticky pardonován, jak se veřejnost často domnívá. Je naopak před stíháním orgány činnými v trestním řízení podroben zkoumání příslušné komory, a to na úrovni příslušného imunitního výboru a na úrovni plenárního zasedání komory. Ani výbor, ani plénum komory nemá za úkol nahradit práci státních zastupitelství, policií a soudů. Jejich úkolem je především zabránit zjevným kriminalizacím politických protivníků.

Ústavní výjimka připouštějící nevydání zákonodárce ke stíhání je stabilizujícím prvkem politické scény. Obrazně řečeno, tato výjimka brání vzniku pokusů umlčet protivníka či jej oslabit tím, že bude muset třeba i několik let běhat po soudech. Brání tomu, aby se Parlament postupně nestěhoval ze svých jednacích sálů do vyšetřoven policie a jednacích síní soudních instancí.

Úkolem komory je nepřipouštět takové pokusy. A když už nastanou, je úkolem komory je odhalit a zlikvidovat nevydáním zákonodárce. Nebezpečí kriminalizace politického protivníka je v dnešní společnosti stále vysoké. Stačí si uvědomit všechny kriminalizační aféry, úniky informací z tajných služeb, z policejních spisů, dehonestační kampaně a veřejné informace v médiích.

Stručně řečeno, zákonodárci institut imunity neposkytuje automatickou beztrestnost a klidné spaní. Nikoliv, on je grilován proti nezákonodárci navíc příslušným imunitním výborem komory. Je to grilování velmi potřebné, protože často přináší argumenty a důkazy, které orgány činné v trestním řízení vůbec nemusejí mít k dispozici a dává možnost veřejné diskuse.

Velmi dobře argumentuje ve svém návrhu na změnu ústavy paní kolegyně senátorka Paukrtová, když říká, že imunita nechrání zákonodárce jako osoby, ale chrání každého z nich jako institut. Chrání každého z nich jako institut poslanec či jako institut senátor. V této argumentaci pokračuje poté senátorka Paukrtová, když říká, že po uplynutí mandátu institut poslanec či institut senátor zaniká, není tudíž důvod jej chránit. Neuralgickým bodem článku 27 ústavy a nadbytečnou podle senátorky Paukrtové tak zůstává tato formulace: Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

Tvrzení o nemravnosti doživotní imunity beze sporu platí tam, kde je demokracie vyspělá, má vybudované obranné mechanismy, dobře fungující exekutivní a soudní moc. Určitě si to uvědomovali i ústavodárci, když institut doživotní imunity ��“ v uvozovkách ��“ začátkem 90. let do ústavy zamontovali. Cítili, jak je demokracie ohrozitelná a imunitu po usnesení vypršení mandátu v ústavě ponechali. Jistě počítali s tím, že si sílící demokracie jednou sama řekne o zrušení takového mechanismu. Měli jeden velmi silný argument. Po vypršení mandátu už sice není třeba chránit institut poslance či institut senátora, ale stranit demokracii vůči politickým extrémům.

Demokratičtí zákonodárci ochráněni imunitou sice už svůj mandát nezastávají, ale většinou zůstávají součástí politického života a součástí boje proti extremismu. Po uplynutí mandátu se mohou stát obětí, snad znovu vyvolat trestní řízení za skutek, z něhož byli vyvázáni. Taková jsou bohužel pravidla politického boje, ať už je to boj třídní, neustále vyvolávaný našimi komunisty, či jiná forma střetu demokracie s extrémem.

Přiznám se, vážené dámy a vážení pánové, že i já jsem první desetiletí nového století žil v domnění, že takový čas nastává. Dokonce jsem ve svém volebním programu pro volby v roce 2010 měl bod požadující „odstranění přestupkové a nemravné doživotní imunity“. Přesto pro změnu ústavy ve věci trestně právní imunity hlasovat nebudu. Vede mne k tomu vývoj posledních dvou let, kdy sílí snahy zrušit demokratický systém v České republice. Nové snahy o sociální inženýrství marxistického typu, zesílení komunistických tendencí, srůstání komunismu s různými pseudo odborářskými militantními hnutími a volání po revolučním svržení systému svědčí o tom, že je potřeba imunitu po ukončení mandátu bohužel stále ještě dlouhodobě zachovávat. I v době po vypršení mandátu poslance či senátora.

Adorace stalinských metod je například v KSČM stále častější. Květnový letošní VIII.sjezd KSČM jasně volal po návratu socialismu. Naše země má ze všech zemí bývalého sovětského bloku nejsilnější komunistickou stranu. KSČM vystupuje jako frontman mezinárodního komunistického hnutí a netají se voláním po nové Internacionále, majíce za zády mocnou komunistickou stranu Ruska Gennadije Zjuganova.

Kriminalizace politických protivníků je stará bolševická metoda, jak se jich zbavit. Volání po svržení demokracie je silné a bránit ústavní činitele imunitou je jedním ze způsobů, jak demokracii ochránit. A nejde jen o obranu institutu poslance či senátora v době poslaneckého mandátu. Je potřeba bránit celou demokratickou opozici, a to i v době po uplynutí mandátu. Tím silněji či více vlivu komunisté získají. Komunisté se budou po příštích volbách zřejmě podílet na moci. Je potřeba používat nástroje mírnící jejich smysl pro mstivost.

Sociální demokracie pravděpodobně vyhraje volby. Může se rozhodnout pro vládu i s tichou podporou komunistů. KSČM jim samozřejmě takovou podporu neposkytne zadarmo. Nebezpečí návratu komunistů k moci v nejvyšších patrech politického systému je reálné. A vůbec to nemusí být ministerské portfeje pro komunisty. A vůbec nebude muset ČSSD rušit bohumínské usnesení. Mnohem efektivnější je pro komunisty obsazení křesel náměstků ministrů, ředitelů oddělení, sekcí, výborů na jednotlivých místech, šéfů policejních sekcí či místa ústavních soudců. Nomenklaturní úředník je ten, kdo tvoří praktickou politiku. To se nakonec ukázalo začátkem tohoto roku, kdy úředníci ministerstva vnitra bojkotovali příkaz vlády na vypracování správní žaloby na KSČM. Subalterní postkomunističtí úředníci nakonec byli silnější než všichni ministři najednou.

To jen ilustruje situaci, co by se asi stalo, kdyby ministerstvo vnitra komunističtí úředníci plně ovládli. V roce 1948, po přijetí demise vlády Beneše, první, co KSČ udělala, bylo ovládnutí aparátu Sboru národní bezpečnosti.

Každá komunistická revoluce začíná tím, že jsou plněny věznice. My nežijeme v zavedeném pevném demokratickém systému. Až takový u nás nastane, přijde čas na omezení imunity. Žijeme v zemi, kde se ucházejí o post prezidenta, a tudíž i nejvyššího velitele ozbrojených sil, členové KSČ, kteří již jednou s cizími ozbrojenými silami, silami cizí mocnosti kolaborovali. Žijeme v domě, který jsme začali stavět na bažině, aniž bychom ji předtím vysušili, a on se nám poněkud kácí. Nedokázali jsme zatím politický systém dekomunizovat.

Žijeme v zemi, kdy máme v Parlamentě silnou politickou stranu, která porušuje Ústavu ČR, především článek 5 ústavy, který říká, že součástí našeho politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení politických cílů. KSČM přitom adoruje marx-leninské násilí, pardonuje násilí své předchůdkyně KSČ a ponechává si v názvu slovo komunismus.

Ponechává si v názvu slovo komunismus. Tentýž komunismus, který připravil na Zemi o život miliony lidí. Nikoli komunismus platonovský, nikoli komunismus křesťanský, nikoliv komunismus židovských kibuců, ale právě onen leninsko-stalinský, vycházející z myšlenky, že násilí je přípustný způsob, jak dosáhnout politických cílů. To je jeden ze zdrojů amorálních zjevů ve společnosti, včetně případů korupce. Proč by měly být dodržovány zákony? Proč neokrádat, když je beztrestně porušován i zákon nejvyšší – ústava. Nemravná je imunita, když nemá žádné opodstatnění. Poslední vývoj dokazuje, že tento nástroj obrany zastupitelské demokracie je bohužel stále potřebný. Dává do ruky obráncům demokracie zbraň proti extremistům všeho druhu, ať už jsou to komunisté či neonacisté či jiné protiústavní síly.

Relevantní je námitka, že při nástupu totalitního systému stejně nebude imunita nic platná. To je pravda. Ale my musíme být připraveni v mezidobí, kdy extrémisté moc teprve získávají. V takovém mezidobí nyní žijeme, v mezidobí zastřeného třídního boje, jak jej kvalifikoval kdysi idol našich komunistů Vladimír Iljič Lenin. To je ta připomínka Výmarské republiky, kterou můj předřečník zmínil.

I další námitka se může zdát oprávněnou. Za imunitu se dnes mohou schovat ti zákonodárci, kteří považují svůj mandát za placet k nekalému podnikání. Takové případy známe, ale právě fungující parlamentní systém s fungující rovnováhou sil jim v tom zabrání. Pokud se ona rovnováha ztratí, otevře se cesta k uzurpaci moci, porušování zákonů, proti nimž jsou dnešní senátorské a poslanecké rozkrádačky pouhou přesnídávkou v dívčí škole.

Adam Michnik kdysi řekl, že demokracie je jako děravá loď, z níž je stále potřeba vylévat vodu, aby se nepotopila. Demokracii je třeba na každém kroku bránit. Imunita členů parlamentu je jedna ze zbraní na ochranu demokracie. Proto budu hlasovat proti návrhu, aby byla imunita omezena. Ústava není trhací kalendář, aby se stala předmětem momentálních politických bojů. Děkuji vám za pozornost a vám, pane předsedající za možnost, že jsem mohl projev dokončit.