Velkorysost ctí moudré lidi

Když se islámští fundamentalisté tak hluboce urazili nad karikaturami svých svatých v jakémsi pokleslém dánském periodiku, dostalo se jim u nás překvapivého zastání. V anketě radiožurnálu vystoupil jakýsi náboženský fanatik českého původu a prohlásil, že bohové každé církve by rozhodně měli být chránění jakousi imunitou proti zesměšňování. On prý plně chápe pocity islamistů, protože by se cítil stejně dotčen, kdyby někdo karikoval jeho Boha nebo církevní hodnostáře. Urážet je možné jen světské mocipány, dále komunisty, Romy, nebo bezdomovce… Pokud nějaký náš senátor nebo zkorumpovaný novinář sdílí tento názor, budiž pochválen. Kdyby se však třeba pustil do jeho katolické církve, na pranýř s ním!
Ve svém dlouhém životě jsem byl mnohokráte urážen. Za mých dětských let se v tomto umění specializovali nacisté a jejich přisluhovači pro mou ne zcela čistou rasu. Při dlouhodobém pobytu v cizině se na mne nepříjemně vytahovali různí nacionalisté rozumu mdlého. V době mé funkce ředitele v Kotvě mou čest uráželi různí podvodníci, protože se jim nelíbilo, že netrpím podpultový prodej a úplatky. Psali anonymy na všechny strany (»Poctiví z Kotvy«), aby dosáhli mého odvolání. Ke cti stranických orgánů se tyto kampaně nakonec obrátily v můj prospěch.
Nejsem toho názoru, že představitelé KSČM mají věnovat svůj čas nějakému hašteření s těmi, kdo nám vytýkají minulost. Jako dialektici víme, že každá minulost má své světlé i své temné stránky, tak jako každý režim. Zabývejme se důležitějšími věcmi než tím, co kde kdy kdo z nynější politické spodiny napsal nebo vyslovil v televizi, když se s horlivostí ušláplého maloměšťáka staví do pozice komunistobijce. Nic jiného neumí, tak se alespoň snaží to zakrýt vůči veřejnosti, že je neschopný a hloupý.
Orientujme se na budoucnost. Sdělujme lidem, co dobrého pro ně chceme udělat v ekonomice, jak odstraníme onu kletbu naší země, vysokou nezaměstnanost. To osloví naše budoucí voliče, ne nějaké polemiky s Kalouskem, Štětinou či Petruškou Šustrovou.
Žil jsem jedenáct let v západní cizině. Nejprve jsem působil v Rakousku. Tam je ještě více pokleslých maloměšťáků než u nás. Když jsem oprávněně kritizoval některé jejich služby, rozčertili se a nadávali: »Táhněte domů do Prahy a neotravujte nás tu!«
Později jsem působil ve Velké Británii. Mám povahu bojovnou, tak jsem na tom jejich režimu našel též dosti nedostatků a sděloval je. Avšak moji britští přátelé, často velmi bohatí, odpovídali: »Máte nesmírně zajímavé názory. Oceňujeme je a promyslíme, co udělat.« Když jsem po tak zvané »sametové revoluci« začal pracovat pro významnou britskou firmu moderního managementu, řekli mi její představitelé, že vědí o mé politické orientaci, jsem prý znám jako »Red Oldřich«. Jim to však vůbec nevadí, oceňují mé dokonalé jazykové znalosti a podnikatelskou zkušenost. Britové jsou si jisti svými kvalitami do té míry, že nikoho neurážejí a neposílají, »aby táhnul zpět do Prahy«.
Každý při oněch složitých výkyvech historie je někdy nahoře a jindy dole. Bohužel ne vždy se nakonec najdou moudří vítězové, kteří na vrcholu svého často nečekaného vítězství dokážou s chladnou hlavou ocenit, co bylo na minulosti dobrého a co zlého. To dobré rozvinou a zachovají, to zlé otevřeně označí a sdělí, jak oni to udělají v budoucnu lépe. Takové politické osobnosti se vyskytují zřídka, musí se však usilovně hledat a podpořit.
Proč my, Čechové nebo Rakušáci, jsme tak maloměšťácky nedůtkliví? Z našeho pohledu to asi zavinilo těch 300 let poroby po bitvě na Bílé hoře. Z pohledu Rakouska se asi nemohou občané této malé země dosud vyrovnat s úpadkem jejich slavné habsburské monarchie a porážkami ve dvou světových válkách. V období takového ponížení se rodí kariérismus, obracení kabátů, rychlé přizpůsobování se novým podmínkám. Pevný charakter je spíše přítěží.
Myslím si, že bychom proto měli klidně nechat žvanit všechny ty Kalousky, Štětiny a jim podobné. Přestanou, až zjistí, že je ignorujeme, a pak jim i podpora stoupenců podobného názoru odumře.