V demokracii je vždy potlačena skupina obyvatel

potlačena skupina obyvatel

Senátor Jaromír Štětina nebude věřit komunistům do té doby, dokud se nevzdají svého názvu. Navrhuje to proto za ně. Je přesvědčen, že tím pomůže mimo jiné i jim samotným. Komunismus staví na roveň nacismu a bojí se jeho návratu.

* Spolu s Martinem Mejstříkem jste autory iniciativy Zrušme komunisty. Co vás k tomu vedlo?
Skutečnost, že už zase žijeme ve lži. Od roku 1993 u nás platí zákon, že komunismus je zločinný, ve školách to učíme děti, a přitom v parlamentu působí strana, která má toto slovo v názvu jako v erbu. Politická kultura státu upadla vniveč, politici se mezi sebou perou jako psi, vytahují kompromitující materiály a umělé soudní kauzy.
Jsou to hořké úroky, které splácíme za čtyřicet let komunismu, kdy lež byla jedním z hlavních principů politického jednání.

* Co je podstatou iniciativy?
Petice www.zrusmekomunisty.cz, vyzývající zákonodárce k přijetí právní normy, která by zakázala propagaci nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran.

* Hovořili jste o podpoře s jinými zákonodárci?
Jde o dlouhý proces. K předložení nám stačí asi deset podpisů, které máme k dispozici především z našeho senátorského klubu Otevřená demokracie. Připojil se také třeba předseda klubu ODS Liška. Zatím nesháníme hlasy.
Začínáme pomalou prací přesvědčováním kolegů. Chystáme veřejné slyšení, konferenci…

*  Vaši petici lze podepsat i na internetu. Háček je ale v nemožnosti zpětné kontroly. Objevily se tam např. jméno  a adresa člena Pražské rady KSČM Zdeňka Zewela, který se proti tomu ohradil…
To se samozřejmě bohužel může stát. Kdokoli, jehož jméno se pod peticí ocitne, aniž by ji podepsal, nám může napsat a my jej okamžitě vymažeme. To, že se tam objevují jména jako Adolf Hitler nebo Červená Karkulka, jsou pokusy komunistů a obyčejných primitivů poškodit důvěryhodnost akce. Vedle podpisů na internetu však máme v prvé řadě tištěné archy plné autentických podpisů. Aby totiž mohl být představitel petice na podporu nějakého zákona veřejně slyšen na plenárním zasedání senátu, potřebuje k tomu deset tisíc podpisů na papíře.

* Nemyslíte si, že v opravdu silné demokracii by verbální projevení názoru nemělo být trestné?
Ideologii ani názor zakázat nemůžeme – ať si doma vyvěšuje Dzeržinského, Gottwalda či Stalina každý, kdo jim věří, ale ať je netahá do společnosti. Jsou to symptomy velkých společenských zločinů, které ničily minimálně čtyři generace.
Komunismus je stejně jako nacismus s fašismem zločinný, konkurovat jim může i počtem obětí.

* Ve vašem návrhu není stanoveno, co všechno je myšleno symbolem komunismu.
Výklady tudíž mohou být různé… Je pravda, že by se to mělo upřesnit.

* Nemáte strach z nenávistných projevů, které by mohly v případě jeho schválení jít mnohem dál, než k zákazu symbolů a názvů? Komunisty zakázal i Hitler…
Extremistické skupiny lidí by se našeho zákona nemohly jen tak chytit. To by musely prosadit svůj zákon, což by se jim povedlo stěží. Na rozdíl od totality lze v demokracii všeho dosáhnout jen zákonnou cestou. V žádném případě nám nejde o trestání či ponižování kohokoli. Někdo se může bát, že po přijetí zákona by se zkoumalo, zda někdo někdy v minulosti u komunistů byl, zda jim ustupoval. Chtěl bych občany ubezpečit, že tohle je pro nás naprosto nepřípustné.

* Každý zákaz však s sebou nese určitou nespravedlnost. Vždy se najdou oběti.
Demokracie vždycky znamená potlačení nějaké části obyvatel.
Když se přijme zákon, že se bude jezdit vpravo, ti, kteří budou chtít jezdit vlevo, jsou potlačeni ve svých právech. Když se přijme zákon, že se nebude smět veřejně kupovat a prodávat marihuana, statisíce lidí budou potlačeny ve svých právech. Když se přijme zákon, že nesmí být název komunistická v názvu strany, minimálně milion jejích voličů se bude cítit ušlapáno ve svých právech. To je princip demokracie.

* Čeští zákonodárci již jednou trestním zákonem komunismus na roveň nacismu postavili, Ústavní soud to však vypustil. Nenarazili byste na něj znovu?
Přijme-li návrh novely parlament, bude to znamenat, že se oproti roku 1992 změnilo společenské klima. Pak ji přijme i Ústavní soud.

* Podle svých slov chcete zákazem názvu komunistická také pomoci členům a příznivcům KSČM.  Myslíte, že o to stojí? Přece už uspořádali vnitrostranické referendum a většina členské základny si přála zachování názvu…
Mezi komunisty mám spoustu kamarádů a právě tito lidé by se měli komunistické strany zříci a chtít skoncovat s její minulostí.
Měli by sami žádat, aby to slovo zmizelo a nedělalo jim i nám ostudu. Určitě s nimi chci mluvit. Pokud o pomoc stát nebudou, nechci je přesvědčovat, na návrhu zákona však budu trvat i přesto.

* V Česku působí tři komunistické strany. Parlamentní KSČM a dvě ortodoxní ministraničky, jednu vede Ludvík Zifčák, druhou Miroslav Štěpán. Nevnímáte mezi nimi přece jen rozdíl?
Ne. Rozdíl je zřejmý pouze v určité mazanosti KSČM. Zaregistrovala se s programem, který vypadá nevinně. Přivěšenou pečetí je však čistá propagace hnutí, které považuje za řešení problémů světa násilí a třídní nenávist. Co se týče dvou menších partají, nedávno jsem si otevřel stránky té Zifčákovy. Vyhrávala na ní Internacionála a byl tam k přečtení předsedův projev o tom, jak po nadcházející revoluci znovu poteče krev.
Neprodleně jsem požádal ministra vnitra Bublana, aby mi řekl, kdo stranu zaregistroval a co si o tom myslí. Očekávám jeho odpověď.

* KSČM se v oficiálních materiálech distancuje od předlistopadových praktik. Na mimořádném sjezdu její předchůdkyně v prosinci 1989 zazněla i omluva všem občanům a loni při výročí 17. listopadu ji připomněl místopředseda Jiří Dolejš. Ani v tom nevidíte rozdíl? Zbylé dvě strany by ani nenapadlo se omlouvat.
Omluva nestačí. Komunistická strana Československa například schválila okupaci státu v roce 1968. Je potřeba důrazného odsouzení a potrestání těch, kteří se toho tenkrát zúčastnili. KSČM by měla začít tím, že se těchto osob zřekne.

* Koncem roku 1989 byli nejvyšší funkcionáři z KSČ vyloučeni…
Jednalo se o pár lidí. Ale co ti ostatní? Angažovaní novináři, kteří okupaci schvalovali a veřejně tyto názory publikovali? Ti neprojevili nejmenší lítost nad tím, že celá dvě desetiletí svými články zbavovali možnosti normálního života stovky lidí. Jedna věc jsou proklamace, druhá činy. Dokud se strana bude jmenovat komunistická, což je pro mě symbol krve, neštěstí a smrti, nemohu jí věřit.

* Dělají podle vás něco dobře?
V komunální politice se perou za sociální zájmy. Když chtějí voličstvo, nic jiného jim také nezbývá. Budou to dělat tak dlouho, dokud nenajdou skulinku, aby ještě k této práci mohli vyjet a uchopit moc podle principu komunistického diktatury. Toho se nevzdají, dokud se nevzdají názvu.

* Vidíte jako reálné, že by se mohl konat návrat před listopad 1989?
V posledních deseti letech jsem žil v bývalém Sovětském svazu. Viděl jsem, jak v Čečensku do vesnic plných civilistů střílejí tanky ne s ruskou trikolorou, ale s vlajkou neexistujícího státu, tou nechvalně proslulou se srpem a kladivem.
Na kasárnách 201. divize v Tádžikistánu, což je ruská armáda, vlaje také sovětská vlajka. Znovu se staví pomníky železného Dzeržinského či Stalina. Už dnes ruský dělník či horník nebere mnoho měsíců mzdu. Lidé jsou ponižováni, nemají nejzákladnější podmínky k životu, ničí je alkoholismus. To je přesně živná půda pro bolševika. Bude vystupovat jako ochránce práv a zvedat rudý prapor. Ten zavlaje a jeho třepot uslyšíme i tady. KSČM je stále členem Kominterny a její soudruzi jezdí na porady do Moskvy.

* Jsme členy mezinárodních struktur. To pro vás není zárukou demokracie?
Budeme-li se potácet na pokraji Evropské unie a spadneme někam na Balkán, tak ne. Strach bych měl, kdybychom třeba nepřijali evropskou ústavu. Tím bychom se čím dál víc dostávali do pařátů ruského bolševismu. Dnešní komunismus je nebezpečný, jako byl kdysi nacismus před druhou světovou válkou.

* Rumunské orgány odmítly zaregistrovat tamní komunistickou stranu. Evropský soud pro lidská práva jim to ale vytkl. Co si o tom myslíte?
Nepřekvapuje mě to. Souvisí to s argumentem, který často slýchám vždyť existuje komunistická strana portugalská, francouzská, italská… Jenže ty se nikdy nedostaly k moci, nevládly desítky let, nemají na svědomí zločiny, které se odehrály tady. Pokud to Evropský soud Rumunsku vyčítá, je to z nedostatku hisotrické zkušenosti. Máme ji my a měli bychom o ní mluvit. Francie a Itálie nemají důvod komunistickou stranu zakazovat.

* Vyvíjel byste podobnou iniciativu i kdybyste žil třeba ve Francii?
Kdekoli. Samotné to slovo je pro mě ztělesněním zločinu. Mockrát jsem byl v gulazích, koncem 80. let jsem o nich točil řadu filmů. Počtem obětí jsou srovnatelné s Osvětimí, jenže nejsou tak vidět, jsou daleko.

* Kdyby váš návrh prošel, Evropský soud by jej asi Česku také vytkl.
Je to možné. Nepochopení jsem leckde zažil již v 90. letech. Tenkrát komunisté převlékli kabáty, což mě nepřekvapilo, protože už Nejedlý říkal, že jsou to lidé zvláštního ražení. Nastala zvláštní situace, když si tady zahraniční firmy za manažery vybíraly právě ty přestrojené komunisty. Měli styky a byli loajální. Co by firmy dělaly s disidenty, kteří se léta bouřili a byli nespolehliví? Není to však jen naše specialita, i sovětští bolševici se rozpadli na dvě půlky: z chytřejších se stali největší kapitalisté, ovšem mnohem movitější než u nás.
V Rusku je všechno větší.

* Myslíte, že lze o takovýchto lidech hovořit jako o komunistech? Nejde spíš o kariéristy ochotné sloužit jakémukoli režimu?
Pravděpodobně ano. Říkám sice komunisté, ale mám na mysli lidi, kteří byli u komunistů. Abych byl ale upřímný, krátce před rokem 1989 jsem ve vedoucích funkcích neviděl komunistu, který by plamenně hovořil o tom, že chce spravedlnost Ježíše Krista… Každému šlo jen o kariéru.

* Do senátu jste kandidoval za Stranu zelených. Její člen Petr Uhl se v otevřeném dopise od vaší iniciativy distancuje, protože zatímco on prý pracoval pro disent, vy údajně nikoli a nyní se toužíte vyrovnat se svou minulostí. Co vy na to?
Nic. Nechci diskutovat s Petrem Uhlem, kterého si jako disidenta velmi vážím, když už i on začíná používat ty šílené metody, o nichž jsem hovořil na začátku našeho rozhovoru. Rád bych s ním polemizoval, ale jelikož diskusi začal dehonestací a pomluvou, nemohu. V tomto duchu jsem mu také odepsal. Mám k takovým diskusím odpor právě kvůli zkušenostem z Ruska. Tam to začíná politickou lží, přechází ke kriminalizaci protivníka a končí vraždou. Mezi poslanci ruské Dumy, kteří jsou již po smrti, jsem měl minimálně dva kamarády.

***

JAROMÍR ŠTĚTINA

Narozen 6. dubna 1943 v Praze. Vyrůstal v pohraničí u Frýdlantu v severních Čechách. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie. V roce 1968 pracoval několik měsíců jako elév v Mladé frontě, nesouhlasil veřejně se sovětskou okupací, a tak dalších dvacet let pracoval jako pomocný dělník a pak jako geolog v národním podniku Geologický průzkum, později Geoindustria. Uspořádal zhruba dvacet pět přírodovědeckých a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí, napsal několik úspěšných cestopisů. Pořádal politické přednášky, za které byl několikrát zadržen orgány StB. Po listopadu 1989 nastoupil jako novinář do Lidových novin, kde působil coby zpravodaj v Moskvě a následně jako šéfredaktor. Založil Nadaci Lidových novin a stal se jejím ředitelem.
V roce 1994 založil novinářskou agenturu Epicentrum, spoluzaložil společnost Člověk v tísni. Specializoval se na válečné konflikty. Nyní je nezávislým senátorem Prahy 10 zvoleným za Stranu zelených.