Svoboda prostě není pro blbce

POZNAMENÁVÁME

»Svoboda není pro blbce«, jsem se dozvěděl z Lidových novin, tedy z úst herce Jana Potměšila, muže, jenž svůj úraz, který znamenal jeho vyřazení z běžného hereckého života, si způsobil, když společně s dalšími se vraceli domů z Ostravy, kde prý zabezpečili přechod regionu na stranu politických změn onoho listopadu 1989. Nevím, proč právě on se tehdy tak angažoval, protože seznam jeho rolí, které měl před Listopadem, je mimořádně dlouhý a vůbec z nich není cítit pocit disidentství či potlačované křivdy. Byly mu dány šance, využil jich a nesnažil se o slávu prostřednictvím nějakého odporu. To ponechal jiným. Proč by se přece právě on musel spálit? A tak hrál a hrál, vytvořil několik desítek divadelních, filmových (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Bony a klid, Proč? Tajemství ocelového města ap.) a televizních (Třetí patro, Stopy ve skle…) rolí. Byl chválen a bylo za co.
Dnes patří mezi hlavní protagonisty skupiny kolem senátorů Mejstříka a Štětiny, kteří by chtěli komunisty vymazat z povrchu země. »Komunisté,« odpověděl reportérce Janě Machalické z Lidových novin, »kalí vodu, a i proto je tak blbá nálada.« Prostě na vině za nezaměstnanost statisíců, za tunely všeho druhu, za vraždy nájemnými vrahy, za rozprodej »rodinného a jiného stříbra«, atd. jsou komunisté. Tak pregnantně jsem to ještě neslyšel. I když mnozí z kolegů pana Potměšila se snaží, seč jim síly stačí, aby komunisty utopili v žumpě, anebo alespoň poslali do pekel. »Každý slušný člověk se musí leknout,« tak nám svůj vzkaz sdělil z »lidovek« pan Potměšil. Je totiž jasné, že »svoboda prostě není pro blbce«. Tedy abychom tomu dobře rozuměli, ti, kteří přece jen volí komunisty, kteří se nestydí za minulost a dokonce říkají, že se měli v oné době líp, jsou blbci. Neschopní tupci! Lidé, kteří by měli býodstraněni z této společnosti, když ne jinak, tedy alespoň zákonem. Unikátním. Jistě. Ale – dovolte mi otázku – pochválili by nás za přijetí tak velevýznamného zákona v Evropské unii, kdyby přece jen na něj poslanci a senátoři i prezident kývli? Myslím, že bychom se stali zajímavou raritou, kam by se jezdili dívat z mnoha zemí světa. Prostě příkladem, co všechno se nechá udělat s demokracií a svobodou pod svatými hesly »demokracie a svoboda«.
Kromě vyjádření pana Potměšila se v oněch Lidových novinách objevila i další jména zasloužilých bojovníků proti »komunismu« a za »svobodu«. Se zájmem jsem si přečetl, proč komunisty chce zakázat režisér Ladislav Smoljak (»Pravda, zakázat jen název nestačí. Ale v boji proti zločinné komunistické ideologii je to krok, který nelze vynechat…«), publicista Leo Pavlát (»Jako takovou považuji KSČM za hrozbu demokracii…«), hudebník Jan Spálený (»Neumím odpovědět, proč to má smysl právě teď, jsem politický naivista. Má to smysl pořád.«), zpěvák Pavel Bobek (»Domnívám se, že název ´komunistická‘ v titulu parlamentní strany je nebezpečný nejen pro naši demokracii…«), spisovatel Jáchym Topol (»…myslím, že legální existence komunistické strany je nespravedlivá – a to vůči našim fašistům…«), režisérka Olga Sommerová (»Je ostudou nás všech, že se komunisté už patnáct let promenují v demokratickém parlamentu…«), ad.
Demokracie je jak vidno zásadně jednosměrnou záležitostí. Nejzajímavější však je, že kromě výjimek tak hlasitě křičí především ti, co nikdy nebyli otevřenými odpůrci minulého režimu, kteří hráli, točili filmy, psali. Proč to tak je? Snad proto, aby jim nikdo nemohl vyčítat, že v minulosti tak přisluhovali.