Štětinovy cesty do SSSR

Dovoluji si zde ocitovat dva názory. První je z dopisu pana Petra Ondrise, který mi poslal emailem:

 

Dobrý den pane senátore,
z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jste v dobách hluboké totality cestoval po tehdy těžko přístupných oblastech SSSR, kde jste prý rybařil. Jak je to možné? Známý se po celou dobu existence SSSR nemohl podívat ani do Moskvy, ačkoli o to několikrát požádal, protože nebyl členem KSČ. Jak to že zrovna Vy jste měl takovou protekci?

Druhý názor se skrývá v příspěvku  anonymního čtenáře na jednom z internetových chatů:

Těmto planým řečem pana Štětiny nelze přikládat žádnou váhu, prominent minulého režimu, člen SČŠP je zrovna tím pravým, Ale možná si jeho postup zaslouží více pozornosti z jiného úhlu. Je přece o něm známo, že se opakovaně pohyboval v tzv. zakázaných oblastech SSSR a do těchto míst se mohli dostat pouze členové KGB nebo jejich spolupracovníci. Je známo, že tyto vztahy KGB jsou trvalé a nezrušitelné. Není skutečným trvalým úkolem od KGB pana Štětiny vzbuzovat v lidech nejistotu v naši policii, justici a právní řád a tak destabilizovat situaci u nás ? To by mohlo vysvětlovat jeho podivuhodnou angažovanost v mnoha kauzách, která je tak protichůdná jeho chování za milého režimu

Podobných dopisů  a příspěvků na internetu se objevuje v posledním roce velmi mnoho. Nejdříve jsem je bral na lehkou váhu a pokoušel se je bagatelizovat vtipem. Například svým tiskovým prohlášením z 27.února 2007

 

Koncem minulého roku zřídil Senát komisi, která se zabývá zkoumáním důvodných podezření, zda KSČM funguje v souladu se zákony a ústavou našeho státu.  Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci po posledním zasedání ústředního výboru strany 24. 2. vyslovil názor, že je česká veřejnost dezintegrována neustálým vyvoláváním honů na čarodějnice, lustračním běsněním a vyhledáváním nepřátel státu. Příkladem takového „hledání nepřátel státu“ je podle něj právě inkriminovaná komise.  Snad proto, že mne plénum Senátu zvolilo předsedou této komise, měl jsem tu čest být předsedou KSČM osloven. Pan Filip řekl:

„Buď vyjadřuje pan senátor Štětina pozdní lítost nad svou minulou aktivitou a činy do roku 1989. Nebo je jejím smyslem to, aby se prokázalo, že KSČM je ústavně a zákonně kvalifikovanou stranou, která je trvalou součástí české politické scény. V tom případě ho jeho bývalí kolegové z KGB určitě pochválí, případně nepochválí. Podle toho, jaký bude zájem této bývalé služby.“

Neupírám panu předsedovi jistou dávku jasnozřivosti, nicméně bych ho doplnil o přesnější informace o „mých bývalých kolezích z KGB“ s nimiž jsem se setkával pod záminkou vodáckých, horolezeckých a přírodovědných cest na Sibiř. Spolupráce s nimi byla náročná, přesto však obohacující. Metody utajení, které kolegové používali již před lety, mohou být vzorem pro všechny tajné služby, Mossad či FBI nevyjímaje.  S dojetím vzpomínám na svého řídícího důstojníka s krycím jménem Timofjejevič, který se na mne, obyčejného českého agenta nikdy nevyvyšoval a vždy se mi snažil soudružsky předat své zkušenosti.  Dodnes s dojetím vzpomínám na úsilí, které Tima vyvinul, když jsme navázáni na laně stoupali na nějaký altajský či kavkazský ledovcový vrchol. Bylo to, jako bychom byli spojeni jednou bratrskou pupeční šňůrou. Plně jsem mu důvěřoval, ani nejzarytější specialista CIA by nedokázal krycí operaci odhalit. Za rachotu padajících lavin jsme se nemuseli obávat odposlouchávání nepřítele a mohli kout společný postup proti americkému imperialismu.

Jindy zase Tima vymyslel, že se poplavíme na vorech po divokých řekách. Stál na přídi, vrátenské veslo v železných dlaních, podoben severským Varjagům a v okamžicích, kdy burácející peřeje vylučovaly jakoukoliv rádiovou infiltraci, ode mne získával informace o odpadlických aktivistech v Československu.

 

Jindy jsme jako mimikry používali návštěvy čumů Evenků, Jenisejských Osťjaků či severských Něnců. Pojídali jsme syrové ryby a mezi zuby si předávali informace o Chartě 77 a jiných ztroskotancích. Ani sbírání kytek do herbářů nebyla špatná metoda. Tima dovedl krycí operaci do dokonalosti tím, že pobíhal po sajanských loukách a předstíral lov motýlů. Ani nejlepší špionážní družice by nedokázala odhalit, že má v kapse magnetofon, do nějž si zapisuje má hlášení. Vždycky jsem byl pyšný, že jsem na sibiřských řekách byl u zrodu českého raftingu, dnes, po odhaleních pana Filipa musím přiznat, že to byla genialita Timofjejeviče, mladého důstojníka z Lubljanky, jeho esprit, technická vynalézavost a přemýšlivost, která nám vnukla myšlenku mimo kajaky a kanoe využívat gumové čluny. Kdepak Tima – díky jemu jsem se naučil jezdit na sobu a lovit lososy v tichomořských říčkách.

Čas běží. Tima už není důstojníkem KGB, ale vysokým generálem jednoho z důležitých oddělení ruské Federální bezpečnostní služby. Na Lubljance se odstěhoval o několik pater výš. Tuhle mi telefonoval do Prahy, ptal se na mé zdraví, na zdraví českého lidu a taky na KSČM.   „Co je to za podivnou stranu,“ zeptal se. „Okamžitě mi zjisti, proč jsou tak laxní ve stycích s Chavezem, Fidelem a korejskými komunisty.“ Slíbil jsem mu to. Pravil, že se brzy setkáme. Navrhuje, abychom se setkali o Velikonocích  uprostřed Hímálaje v převlečení za trekaře kolem Dhaulágiri. „Ani Vojtěch Filip nás nedokáže rozeznat,“ řekl Tima. „Kampak na nás staré vlky z KGB.“ 

 

Jaromír Štětina

senátor

předseda Dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti KSČM

 

 

Později jsem pochopil, že vypouštěné názory jsou součástí organizované a cílené dehonestační kampaně komunistických sdělovacích prostředků a politiků KSČM, která využívá neznalosti občanů.  Za dva roky mého působení v Senátu například komunistické Haló noviny otiskly přes 360 (!)  pomlouvačných článků, z nich podstatná část operuje s úvahami o mých návštěvách SSSR.  Bude tedy užitečné uvést některá fakta:

 

Jako vodák a horolezec jsem  navštívil Sovětský svaz pětkrát.  Byly to tyto cesty:

 

Altaj , červenec 1968

první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky

první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu

 

Altaj, 1973

sjezd řeky Čuja, raft

sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft

sjezd řeky Bija, raft

 

řeka Ob, 1981

sjezd řeky Bija, raft, kajaky

sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna

 

1987

sjezd řeky Malý Jenisej, raft

sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru

 

1989

sjezd řeky Bachapča, raft

 

Všechny tyto cesty jsme si financovali sami ze svých prostředků. Na místo jsme jezdili vlakem, což bylo levnější než letadlo. U většiny cest jsme natáčeli filmy. Byly to filmy převážně vodácké, později jsme točili filmy se sociální tématikou. Nejúspěšnější byl jistě šestidílný seriál Sibiř země žalu, země naděje točený v západoněmecké produkci. Byl v Česku odvysílán až po Listopadu, neboť to byl dokument týkající se magadanské oblasti a stalinských lágrů. Díky podpoře organizace Memoriál (sdružení bývalých politických vězňů) tak mohl vzniknout poloilegálně vůbec první dokument o Gulagu, který natočili cizinci. Zejména v něm byly ukázány koncentrační tábory Butygyčag a Určan.  Tento film  jsem připravoval ve spolupráci s ruskými disidenty (paní Larisa Bogoraz) od roku 1987, kdy jsme se poprvé pokoušeli lágry nafilmovat, leč neúspěšně.

 

Žádný z filmů ani z žádný z asi deseti vodáckých článků neoslavoval Sovětský svaz. Jsem rusofil, ale přesvědčený antibolševik od mládí. Bližší informace jsou v mém tiskovém prohlášení  z 5.prosince  2005:

Dne 4.prosince 2005 v televizní diskusi Sedmička na Nově, kterou vedli europoslanci Jan Zahradil (ODS) a Miloslav Ransdorf (KSČM) na téma Iniciativa Zrušme komunisty prohlásil pan Ransdorf, že jsem ve své novinářské činnosti pěl ódy na sovětský lid.. Jsem autorem přibližně tisícovky novinářských a časopiseckých článků a rozhlasových a televizních reportáží, které se dotýkají problematiky zemí bývalého Sovětského svazu.

Napsal jsem pět knih, které se problematikou Ruska a okolních zemí zabývají a natočil jsem v uvedených zemích asi 30 dokumentárních filmů. V žádném z těchto děl nelze najít jakoukoliv adoraci čehokoliv sovětského. Naopak většina z nich je výrazem protestu proti odiózním a poklonkujícím informacím, které nám komunisté z této země dodávali.

Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám z autopsie velmi dobře, v letech 1990 – 1999 jsem s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum žil v Moskvě. V roce 2000 jsme byli s mojí kolegyní paní Petrou Procházkovou z Ruska vykázání a jsme tam persony non grata.  Stalo se tak díky našim kritickým statím a filmům o porušování lidských práv ruskou federální armádou v Čečensku a díky kritice Putinova režimu opírajícího se o tradice KGB. Předtím jsem Sovětský svaz několikrát navštívil jako člen přírodověděckých, filmařských a sportovních (vodáckých a horolezeckých) výprav. Několik desetiletí se zabývám, především díky svému  dlouholetému vřelému vztahu k Rusku, k ruské kultuře a ruskému národu, i tragickou komunistickou etapou historie této země. Považuji se za žáka tradicionalistické sovětologické školy Zbigniewa Brzezinského, Leonarda Schapiro či Carla J.Fridricha a cokoliv jsem o Rusku vyslovil, už z této podstaty nemohlo být  obdivováním čehokoliv sovětského.

Tvrzení pana Ransdorfa, stejně jako pomlouvačné , lživé články v Haló novinách jsou projevem obecné pokleslosti politické kultury se zvláštní specificky bolševickou  mstivostí.  Snahy o dehonestizaci souvisejí s iniciativami jako je petice www.zrusmekomunisty.cz , u níž jsem členem redakční rady a jako je novela trestního zákona, kde se s ostatními kolegy senátory Senátu PČR pokoušíme o zákaz propagace nacismu a komunismu.

Pět výprav na Sibiř v době totality jsme organizovali proto, že bylo snadnější  realizovat vodáckou výpravu na divokou  velehorskou vodu do SSSR než na západ.  Není pravda, že bylo něco obtížného, nebo dokonce nemožného navštívit SSSR.  Technicky to bylo méně obtížné, než získat devizový příslib na Západ.  Desetitisíce cest českých vodáků a horolezců, turistů,  všechny návštěvy známých a příbuzných se odehrávaly jednoduše na základě tzv.priglašenija , někdy se tomu také říkalo vyzov. Toto pozvání na základě žádosti sovětského občana vystavoval orgán OVIR , což bývala místní správa pasů a víz. Sovětský žadatel k tomu musel splnit některé podmínky, jako například musel dokázat, že má byt, v němž může hosta z Československa ubytovat. Tento papír pak poslal sovětský občan poštou do Československa. Spolu s pasem byl pak tento dokument dostačující pro sovětské i československé pohraniční orgány k tomu, aby československý občan  překročil hranice. Po roce 1984, kdy mi byl jako nespolehlivému elementu odebrán cestovní pas s poukazem na to že to „není ve státním zájmu“ jsem odejel do SSSR dvakrát jen s občanským průkazem a pozváním občana. Cesty na občanku do SSSR se ovšem otevřely až v osmdesátých letech. S členstvím v KSČ neměla cesty do SSSR nic společného. OVIR nezkoumal je li český cestovatel v KSČ či nikoliv. V Československu pak žádný orgán neposuzoval, zda dotyčný může odejet do SSSR či nikoliv.

Není už vůbec pravda, že jsem se pohyboval v nějakých zakázaných oblastech. Na to si dávalo KGB sakra pozor, aby tam někoho pustila.  Výjimkou nebyla ani poslední cesta do Magadanské oblasti. Ta byla otevřena  díky uvolnění v době Gorbačovovy perestrojky. Zakázané byly tehdy v této oblasti jen návštěvy bývalých koncentračních táborů.  Ty se podařilo natočit jen díky pomoci Memoriálu a prudkému výbuchu glasnosti v tomto roce.