Srpen 1968: vpád Rusů šokoval Čechy

„Dočasná“ sovětská okupace trvala třiadvacet let * Oběti mohou stále ještě žádat o finanční odškodnění

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby překazila demokratizační proces v zemi. Zprvu jednotný odpor národa se v příštích měsících změnil na rezignaci. Desetitíce těch, kteří s okupací nesouhlasily, odešly do exilu, nebo riskovaly ztrátu postavení a svobody.

Události z 21. srpna 1968 potvrdily, že země někdejšího socialistického bloku tehdy neměly šanci dostat se ze sféry vlivu diktátorského Sovětského svazu. Zklamaní zastánci reformního procesu v Československu se nedočkali společenských a politických změn směrem k demokracii. Skalní komunisté si naopak upevnili pozice. Následující dvacetileté období rezignace občanů a jejich přetvářky způsobily těžko vyčíslitelné morální škody na charakterech lidí.

Ledadla okupantů začala hučet po půlnoci

„Brzy ráno 21. srpna mě vzbudilo hučení letadel a já si uvědomil, že došlo k invazi,“ vzpomíná na rok 1968 senátor Jaromír Štětina. „Byla to pro mě strašná rána. Týden jsem nechodil do práce a pohyboval se po Praze. Ruští vojáci ani nevěděli, kde jsou. Byli překvapeni odporem, který proti nim byl. Politruci jim napovídali, že je československý národ vítá, protože je přijeli zachránit před zlým německým imperialismem, který je chtěl obsadit.“ Od začátku okupace přibývalo obětí. „Zažil jsem přestřelku mezi železničním a Palackého mostem,“ pokračujeŠtětina. „Viděl jsem, že vojáci stříleli do lidí.
Stříleli ve stresu, byli unavení a vystrašení, že za každým bukem stojí někdo, kdo proti nim bude střílet. Raněné odváželi náklaďákem od celnice v Podolí na Karlovo náměstí.“
Štětina vzpomíná na odpor lidí proti okupantům. „Všichni byli událostmi zasažení a nepotkal jsem nikoho, kdo by s invazí souhlasil.“

Většina lidí sklapla: drželi hubu a krok

Srpen 1968 nosí v paměti i sociolog a spisovatel Fedor Gál, který žil tehdy na Slovensku. „První informace jsem slyšel z rozhlasu.
Pak do Bratislavy dorazili vojáci a tanky. Můj tříměsíční syn ležel v postýlce u okna, zatímco venku se střílelo. Dělal jsem směnového mistra v Chemických závodech Jiřího Dimitrova a na noční jsem chodil s rusky psanou propustkou.
Ve fabrice se zpočátku stávkovalo, dokonce v ní byl chvíli ukryt i vysílací vůz slovenského rozhlasu. Přes den jsme byli v ulicích.
Před bratislavskou univerzitou J. A. Komenského na Šafárikově náměstí jsem zažil ostrou střelbu tanku do lidí. Tehdy jsem viděl také první mrtvé svého života.
Jména obětí si pamatuji dosud: kapitán Holík a Danka Košanová. V těch dnech jsem měl pocit, že jsme jednotní a beze strachu. Vydrželo to jen krátce. Pak většina lidí sklapla a dlouhá desetiletí drželi hubu a krok.“

Hrdina František Kriegel

Atmosféra odporu vůči okupantům trvala jen pár dní, přesto zůstala Štětinovi v paměti. „Když je mi ouvej a zoufám si, co jsme za národ, vzpomenu si na první týden okupace a na atmosféru odhodlání, která z lidí vytryskla. Je to čin v českých dějinách, který může vykoupit české zápecnictví,“ myslí si Štětina. „Jenže pak se vrátila naše vládní delegace z Moskvy, kde podepsala protokol o dočasném umístnění ruských vojsk, a věděl jsem, že je konec. Podepsání smlouvy byla hrozná potupa. Nemohu však říct, že Dubček zradil, neboť jsem později v Rusku pracoval a dovedu si ruské metody představit. O to víc si vážím statečného činu člena tehdejšího komunistického vedení, bývalého bojovníka proti španělské fašistické diktatuře Františka Kriegla, který podepsat odmítl.“ Štětina přiznává, že neví, co by se stalo, kdyby politici smlouvu nepodepsali. „Politický prostor byl velmi malý a podpora západních demokratických zemí byla jen slovní. Při odporu by došlo k obrovskému krveprolití. Vždyť k nám vtrhlo šest set tisíc vojáků.“

Západ obětoval v roce 1968 Čechy, v roce 1994 Čečence

Štětina si vzpomíná na následný pocit marnosti a bezmoci. „Situace byla potupná a ponižující a já se smiřoval, že bude stejná až do konce mého života. Později jsem pochopil, že invaze nebyla jen záležitostí internacionální povinnosti a solidarity, jak komunisté tvrdili. Projevila se při ní tradiční ruská imperiálnost.“ S ruskými okupanty se Štětina setkal i jako válečný zpravodaj na Kavkaze v roce 1994, kdy ruská armáda vtrhla do Čečenska. „Ale Čečenci nejsou Češi. Vzali do ruky automaty a taky si to odnesli. Viděl jsem, jak se historie opakuje. Západ hodil Čečensko přes palubu a obětoval malý národ, stejně jako by v roce 1968 obětoval i nás. Události v Čečně jsou považovány za vnitřní záležitost Ruska, stejně jako potlačení pražského jara bylo považováno za záležitost sovětského bloku čili jakéhosi jednotného soustátí.“

Foto popis| Zardousili svobodu. Sovětští tankisté se valí Vinohradskou ulicí před pražským rozhlasem. Je srpen 1968. Přes půl milionů vojáků z tehdejšího Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska přepadlo Československo, aby jeho obyvatelům zabránilo v cestě k demokracii. Češi v odporu nezapřeli Švejka, jako v tomto nápisu, který ironizoval tehdejšího sovětského vůdce Leonida Brežněva.

Foto popis| Kryl mladší: mířili na nás kanony. Jan Kryl, mladší bratr známého písničkáře Karla Kryla, prožil srpen osmašedesátého na vojně. Vzpomíná, jak na jejich kasárna mířily hlavně ruských tanků. Jeho bratr Karel v roce 1969 emigroval.