S neonacisty se nediskutuje

Pod záminkou prosazování práva na svobodu slova se včera před německým velvyslanectvím sešlo asi 60 stoupenců Národního odporu, považovaného za nejtvrdší, neonacistickou krajní pravici v ČR. Protestovali proti vazbě a stíhání Ernesta Zündela v Německu, zpochybňujícího nacistické vyvražďování Židů.
Přes dvě stě odpůrců popírání holocaustu zabránilo demonstrujícím o takové „svobodě slova“ mluvit. Lidé z židovské obce nebyli zdaleka osamoceni. Je to dobře, ti, kteří nacistické peklo prožili, se někdy ani za šedesát let nedokázali zcela integrovat do společnosti, jež to tenkrát připustila. Židé teď viděli, že nejsou sami.
Přišel vládní zmocněnec pro lidská práva, starosta městské části Praha 1, občané, anarchisté, komunisté i antikomunisté, jako jsou senátor Jaromír Štětina nebo Jan Šinágl. Ten tlampačem vyzval přítomné, aby spolu diskutovali, ale nenalezl podporu. S neonacisty se diskutovat nemá, nejde jim o svobodu slova, ale o šíření nenávisti a rehabilitaci nacismu. Svoboda slova má své zákonné hranice. Sládkovi republikáni ve volbách propadli i proto, že s nimi tehdy novináři přestali diskutovat.
To je také smysl stíhání trestného činu popírání holocaustu, Ten se z Německa, kde se s neonacisty nemazlí, rozšířil do Unie a většiny evropských států. U nás platí od roku 2000: Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Rovnítko mezi nacismem a komunismem je problematické, v ČR zvlášť. Stalinská etnická genocida byla v SSSR častým jevem (Pobaltí, Čečensko), ale je-li genocida a další zločiny proti lidskosti podle mezinárodního práva podmíněna náboženskou, etnickou či rasistickou motivací – a ne „pouze“ politickou či „třídní“ – pak se v Československu po únoru 1948 takové nepáchaly.
Policie tentokrát neměla téměř žádnou práci, rozpouštět demonstraci nebylo třeba, neonacistických projevů nebylo. Pochybil však pražský magistrát, neboť Národním odporem oznámené shromáždění předem, už po oznámení, nezakázal, i když podle zákona o právu shromažďovacím měl. Měl totiž vyhodnotit, že Národní odpor chce „popírat nebo omezovat politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu“ a sloužit „k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů“. Kdo ale vyvodí ze zřejmého pochybení magistrátu právní důsledky? Zřejmě nikdo, jsme už na to zvyklí, rasisté jako Romové, anarchisté jako neonacisté, komunisté jako antikomunisté – to úřady často neodlišují, aspoň ne s Listinou lidských práv a s trestním zákonem v ruce. Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina, každý má přece právo na svobodu slova, hlavně, aby se mám nervali a nepošlapali nám trávník. Ke kvalitnímu právnímu státu máme zatím daleko.