Rudý odznak odvahy

(tak to chodí)

Před sto a deseti roky napsal Stephen Crane, nejmladší ze čtrnácti dětí metodistického pastora v Newarku (stát New Jersey), román Rudý odznak odvahy. Bylo mu čtyřiadvacet let a pět mu jich ještě zbývalo do smrti – v roce 1900. Nešlo o sebevraždu, uštval se jako reportér, který chtěl zmapovat lidskou bídu: napřed sociální, pak ideologickou, nakonec mravní. Ve dvaceti zběhl ze Syracuské univerzity na „univerzitu života“ jako Maxim Gorkij, neobutý však v láptích jako on a nezouval si ani před spaním škrpály, jaké nosila spodina na tehdy pověstné newyorské Bowery. Odtud zmizel do Řecka, kde zuřila válka s Turky, pak vyplul na Kubu popsat protišpanělské povstání, loď ztroskotala, mladík se zachránil, ale… viz výše.
Jeho nevelký román Rudý odznak odvahy, strhávající mýtus hrdinství z války Severu proti Jihu, se stal základním kamenem moderní americké prózy – bez něho by nebyl Hemingway Hemingwayem a Norman Mailer tím, čím je. U nás se o té knize moc neví. A vůbec nic o básníchvizích, které psal souběžně.
Dozvěděl jsem se o nich už dávno díky Josefu Škvoreckému, ale náhoda si vyžádala, abych Sebrané básně Stephena Cranea dostal až před několika měsíci od Václava Marhoula. Václav Marhoul je producentem, režisérem, scenáristou (dopsal právě scénář inspirovaný Rudým odznakem odvahy) a také inspirátorem akce-piety, která se má odehrát 25. února na Staroměstském náměstí. Pod balkónem, na němž onoho dne v mrazivém roce 1948 Klement Gottwald v půjčené beranici propůjčil osud naší země Kremlu, se zapálí svíčky za oběti komunismu – a pak se tam bude podepisovat petice Zrušme komunisty.
Já na náměstí nepůjdu. Nevěřím na vymítání ďáblů na veřejných prostranstvích. Iniciátor petice Jaromír Štětina by o tom přece také měl něco vědět. Věřím, že to myslí dobře, ale nechce se mi věřit některým senátorům a poslancům, kteří si přivlastnili posvěcení ďábly rozpoznat. Nepodobají se těm dnešním „úsměvným“ (řečeno s Václavem Klausem) vymítačům z Vatikánu? A nejsou mezi těmi našimi vymítači komunistů přestrojenci a praktikanti z jiných – občanských stran?
Ale abych se raději vrátil k těm básničkám Stephena Cranea, které teď překládám. Jedna z nich zní takto:

Stál jsem vysoko na útesu
a viděl pod sebou ďábly
pobíhat, skákat, křepčit
a hýřit v hříchu.
Jeden z nich vzhlédl,
s úšklebkem
zvolal: „Druhu! Bratře!“

To Druhu! je v originále Comrade! (Soudruhu!). Nevím sice úplně přesně, co tím chtěl básník – a já – říci, ale tuším, že tak to chodí.