Reportéři-literáti vydali svá svědectví v povídkách a románu

Zatímco Jaromír Štětina našel materiál pro své povídky v nejrůznějších zemích světa, Petra Procházková v románu Frišta využila svou osobní afghánskou zkušenost a soustředila se na příběh jedné rodiny vyprávěný z pohledu asimilované ženy odjinud. Dvě knihy vydané v rozmezí několika měsíců právě uplynulého roku mají několik společných rysů: napsali je reportéři s literárními ambicemi a své bohaté novinářské a životní zkušenosti z míst pro českého čtenáře stále ještě spíše neznámých a nedostupných sdělili prostřednictvím osudů lidí v oněch místech žijících, bojujících a velmi často trpících. Třetím společným jmenovatelem autorů oněch knih je jejich původní mateřská redakce Lidových novin a novinářská a filmařská agentura Epicentrum, jejímiž zakladateli a protagonisty oba jsou. Mezi fikcí a literaturou faktu Už ve svých dřívějších literárních pokusech prokázal Jaromír Štětina schopnost z osobních setkání, událostí na vlastní kůži prožitých a historické faktografie skládat mozaiku dramatických, vždy výjimečných příběhů s posláním. Ať je hrdinou či vypravěčem konkrétního příběhu Alsasan Jean-Luc totálně nasazený a uvězněný za druhé světové války v Německu, český doktor v Africe, anglický policista v Kábulu nebo ruský hledač pokladu v Čečensku či třeba duše vojáka N., který doplatil na nášlapnou minu, jejich osud a podrobný popis situace v dané zemi by vydaly přinejmenším na film, ale spíš na román. Štětina umí psát jadrným jazykem, nevtíravě kreslí strhující obrazy, v nepatrných detailech odkrývá dramata, jež lidé zdánlivě nenápadní prožívají. Umí události zasadit do širších souvislostí, takže na jednom příběhu se čtenář dozví leccos z historie dané země, daného společenství, náboženství a vůbec veškerého kontextu. Síla Štětinova psaní je v pocitu sounáležitosti, který jako by prožíval (často píše v první osobě) a předával čtenáři. S trápením, poklesky a vášněmi hrdinů cítí, zdánlivě se s nimi ztotožňuje, rozhodně pro ně má pochopení. Nabízí tvář války, o níž se většinou nemluví, a odkrývá tenké předivo lásky i tam, kde by ji člověk nehledal. Čtenář ani na chvíli nepochybuje, že autor je na jedné lodi s těmi, jejichž utrpení (a výjimečně i štěstí) pozoruje. Na druhé straně ovšem i komentuje. A v tom je zároveň Štětinova literární slabost. Přestože skvěle fabuluje, fakt, že v první řadě chce, aby se lidi dozvěděli o tom, čím svět trpí, o bezmoci malých a utiskovaných proti velmocenské a jiné zpupnosti, prolíná se mu někdy fikce s analýzou. Ve své poctivosti reportéra není Jaromír Štětina ochoten opustit jednu profesi pro druhou – třebaže by jeho skvělé povídky nejspíš komentář nepotřebovaly, stává se mu, že v jistém okamžiku se vyprávění zlomí v referát a čtenář se chtěj nechtěj dozví všechno důležité, co se k tématu váže – geopolitické souvislosti, náboženský a ekonomický kontext, historické konflikty, technický popis zbraně… Dočítá mnohem poučenější, pro samu literární formu to ovšem znamená malý kaz na dokonalosti. Přesto je ochoten Štětinovy povídky dychtivě číst dál. V afghánské kůži I Petra Procházková je novinářka duší i tělem, a pro svůj příběh sbírala zkušenosti při opakovaném pracovním pobytu v Afghánistánu. Žila tam a s různou frekvencí se do země jako zpravodajka a humanitární aktivistka stále vrací. Její svědectví je nanejvýš autentické v širších souvislostech i v detailní znalosti života běžné afghánské rodiny. Procházková má dar přesvědčivosti, její podání každodenních rodinných rituálů, všedních povinností žen, Evropanům těžko srozumitelných rodových zákonitostí, mužské hrdosti a ženské poslušnosti, paradoxům oscilujícím mezi rigorózní cudností a nešetrnou otevřeností ve věcech velmi intimních se podobá detektivce s otevřeným koncem. Autorka přirozeně modeluje charaktery a chování hrdinů a komentuje je ústy Moskvanky přivdané do rodiny. Všichni aktéři jsou svébytné originální osobnosti, ústřední hrdinkou je ovšem krásná Frišta, žena zdánlivě trpělivě nesoucí svůj úděl na její pomalé proměně autorka ukazuje vývoj situace v zemi zkoušené náboženskými střety, válkou, vstupem cizinců do zavedené „jistoty“ vztahů, závanem západního světa, který přináší osvětu, ale nejen tu… Napínavý příběh plyne ničím nerušen, čtenář se nechce od knížky odpoutat, aniž by se dopátral vyústění. Procházková píše lehce, šťavnatě a s nadhledem, svým hrdinům ponechává jejich trápení, ale nepropadá sentimentu a nedává najevo ani stín soucitu. Jen pochopení a vědomí, že první soudy o životě v „jiných kulturách“ jsou většinou hodně povrchní. Byť jde o literární výpověď, má Frišta sílu dokumentu. Na rozdíl od Štětiny však Petra Procházková formu beze zbytku dodržuje a nabízí konzistentní literární tvar. I z její knihy se ovšem čtenář o vzdálené zemi dozví možná víc než ze zpráv, jež jí svého času věnovaly tolik pozornosti.