Po knoflíkové přišla tričková

Demokraté vyhlásili novou válku rudým

Uprostřed pražského grafického studia Mowshe je velký stůl a na něm hromada neobyčejných triček. Neobyčejných proto, že to nejsou trička, která se jen oblékají. Jsou to trika, kterými se bojuje.

Ukázat, co myslím

„Řekli jsme si, že musíme vystoupit z mlčící většiny a že to uděláme tím, co umíme nejlíp,“ říká u stolu v Mowshe jeden z duchovních otců projektu Trikem proti komunismu Libor Kleček. Nevolte bachaře! volá pod ním nápis na černém tričku potištěném bílými postavičkami s pendrekem v ruce a rudou hvězdou na prsou. Pozornost médií k nápadu mladých designérů přitáhla aktualita: odhad volebního zisku KSČM se minulý týden přehoupl přes pětadvacet procent. To potvrdilo tušený trend, že česká společnost stále více považuje komunisty spíš za možnou alternativu než za nebezpečí. Z ateliéru Mowshe ale zároveň přišla jiná zpráva: cit pro komunistickou hrozbu se tady ve významných veřejných skupinách neztrácí a lidé se začínají víc angažovat. „Nejdřív jsme si chtěli udělat trička pro sebe a pro kamarády a nosit je, abychom ukázali, co si myslíme,“ popisuje Kleček, jak letos v dubnu – po jednom z parlamentních projevů komunistického vůdce Miroslava Grebeníčka – vznikla idea tričkové války. Nápad se ale setkal s takovým nadšením, až se z recese pro kamarády stala grafická soutěž s bezmála čtyřmi stovkami návrhů od 150 tvůrců. Z toho v půli června vzejdou tři vítězové – nejoblíbenější motiv podle hlasování na internetu, před odbornou porotou a slavnostně oceněno bude i tričko, které bude ochotno nosit nejvíc lidí. Zatím projevilo zájem o to dát si na prsa politický vzkaz rudým necelých šest set občanů. A organizátoři věří, že další budou přibývat.

Ruce pryč od Stalina

Tihle lidé si myslí, že komunisté jsou stále nebezpeční a že je třeba proti tomu něco udělat. Opačný názor má ale devatenáct procent voličů, kteří přišli k posledním sněmovním volbám dát KSČM hlas. Podobná cifra se objevuje od té doby i v průzkumech veřejného mínění. Minulý týden odhadla agentura Factum Invenio volební šance KSČM na celých šestadvacet procent, o několik dní později přišla jiná agentura, CVVM, s průzkumem, kde komunisty preferovalo čtrnáct procent dotázaných. (Rozdíl je dán metodikou – Factum zohledňuje mimo jiné i předpokládanou nízkou volební účast, což komunistům významně nahrává.) Ať už je to šestadvacet nebo čtrnáct, z průzkumů vyplývá, že KSČM je dlouhodobě třetí, a poslední dobou stále častěji druhou nejpopulárnější stranou. Jak je to možné v zemi, kde komunisté se svými koncentráky, politickou policií, frontami na banány, indexem zakázaných knih a ostnatým drátem na hranicích vládli čtyřicet let? A jejichž současní dědicové se dodnes i na mezinárodní scéně chovají jako pravověrní stalinisté? (Loni se například odmítli připojit k panevropské Straně evropské levice, protože se jim ve stanovách nelíbila věta o nepřijatelnosti stalinských praktik.) Podle politologa Miroslava Nováka z Fakulty sociálních věd UK je popularita komunistů v Čechách do značné míry tradiční: byla zde už za první republiky, po válce se zde rudí dostali k moci demokratickou volbou, měli neuvěřitelný počet členů (v říjnu 1948 k nim patřilo bezmála 22?% veškeré populace). Kořeny současné reality vidí Novák hlavně v normalizaci – do KSČ v té době vstoupilo půl milionu nových členů. „Těmto lidem komunismus až tak nevadil, nemají špatné vzpomínky,“ říká politolog. „Tak proč by jim mělo vadit, že se dnešní komunisté hlásí ke KSČ? A je to zvláště generace padesátníků, kteří dnes mají rozhodující pozice a vliv. Lidé typu bankéře Tošovského, premiérského kandidáta Kohouta… Pak se není co divit tolerantní atmosféře. A navíc se podstatná část společnosti režimu během normalizace přizpůsobila.“ Ale z čeho pramení ta „tradice“? Jak to, že tady byli bolševici populární, a jinde ne? „Komunisté byli největší stranou českého dělnického hnutí, které tu bylo vyspělé, protože české země byly nejvyspělejší součástí mocnářství,“ nabízí odpověď francouzský politolog Jacques Rupnik. „Bylo tu i mnichovské trauma, jsou tu možná i důvody sociologické: české elity byly zdecimovány už od 17. století, nově vznikající elity byly plebejské a zdejší demokracie je rovnostářská, ne liberální,“ řekl politolog před časem Českému rozhlasu.

Je to v rodině

A co k věci říká sociologie? Její zástupci vysvětlují popularitu KSČM už řadu let stejně: závisí to na sociální demokracii. Když je ČSSD oslabená, což je od voleb v roce 2002 téměř neustále, komunisté posilují, roste znechucení z politiky, lidé nechodí k volbám nebo se jejich hlasy stanou „protestními“. Bolševici také jako populistická strana využívají tradičních strachů české společnosti a lákají na jednoduchá řešení. A další výhodou KSČM je prý to, že se jako jediná z velkých stran „neušpinila“ polistopadovou politikou. „Vysvětlení jsou stejná, protože se nic nemění,“ říká k tomu sociolog Jan Hartl. „Kromě pevného jádra členů a věrných voličů u nich končí protestní hlasy. Hlasy těch, kteří nejsou spokojeni s tím, jak naše společnost vypadá. Jsou to lidé, kterým se nedaří, kteří mají nízkou kvalifikaci, neumějí jazyky a vědí, že neobstojí, chtějí si na to postěžovat, bouchnout do stolu. Minulý režim omlouvají, říkají, že všechno nebylo až tak špatné.“  Vezmeme-li tuto analýzu vážně, je mrazivé, že takto popsaných zoufalců tu žije něco kolem dvaceti procent. A to je přitom situace maximálně příznivá – ekonomika roste a nutné reformy, jako např. na Slovensku, politici odkládají. Takže do budoucna bude podpora politického extremismu logicky spíše stoupat. Věnuje se tedy sociologie nějak zkoumání vztahu Čechů ke komunismu a jejich popularitě? „Téměř vůbec,“ odpovídá Hartl. „Naše společnost je komunismem nasáklá – v KSČ byl každý čtvrtý člověk, z lidí s vysokoškolským vzděláním každý třetí. Komunisté uspěli se strategií zkompromitovat a zapojit co nejvíc lidí. Nikdo není ochoten se tím systematicky zabývat, protože zúčtování s komunismem znamená zúčtování s vlastní rodinou.“ Proč ne třeba agentura STEM, v jejímž čele Jan Hartl stojí? „A kdo nám to zaplatí? Takový výzkum stojí čtyři sta tisíc nebo půl milionu,“ říká sociolog. „Měly by se tím zabývat univerzity, ale tam se to neděje. Proč? Stačí si představit, kolik z těch učitelů bylo v KSČ.“

Máme se bát?

Máme se tedy svých komunistů a jejich „tradiční oblíbenosti“ bát? Jsou reálnou hrozbou, nebo jen planým strašákem – něco jako byli před válkou Habsburkové pro Edvarda Beneše?“Jsou spíš problémem než hrozbou,“ říká k tomu politolog Jiří Pehe. „Nemají šanci převzít moc, ale blokují zdejší politiku. A českým politikům takový stav vlastně vyhovuje, umožňuje jim zákulisní hry a jistý typ vládnutí. Proto jim naoko komunisté vadí, ale zároveň říkají, že se s tím nedá nic dělat.“ Za „úplně zbytečného strašáka“ naopak současné komunisty považuje premiér Jiří Paroubek (ČSSD). „V Kremlu už nesedí Stalin, neexistuje Sovětský svaz, je úplně jiná mezinárodní situace,“ říká s dodatkem, že právě proto jsou pro něho komunisté normálním partnerem, který by už za nějaký čas mohl vyjít z politické karantény a nakráčet do Strakovy akademie. Pro šéfa lidovců Miroslava Kalouska je naopak „komunistická ideologie stálou hrozbou. Sice není na místě mít obavy z opakování 50. let, ale je na místě mít obavy z komunistického vlivu na to, co máme nejcennějšího – svobodu.“ A co si tedy počít s popularitou nepřátel svobody? „Především by demokratičtí politici neměli veřejnost přesvědčovat o tom, že komunisté jsou normální strana,“ říká Kalousek. „Místo toho by je měli demokraticky porazit – ve volbách.“ Jako hrozbu vidí komunistickou stranu i ODS. „Jak je možné, že na nedávném sjezdu představitelů komunistických stran z celého světa v Praze mohla beztrestně zaznívat slova o nutnosti ozbrojeného boje proti třídním nepřátelům, otevřené projevování sympatií ke stalinismu a všem zlům, která napáchal?“ ptá se stínový ministr vnitra Ivan Langer. „Jak je možné, že beztrestně mohou z úst představitelů KSČM zaznívat sympatie k tomu, co se v této zemi dělo v dobách komunistické totality, a k osobám, které za těmito zločiny stály?“

Tajemní znalci

Podobné otázky si kladou i jiní lidé a snaží se dostat KSČM pod vládu zákona. Napříkladsenátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina připravili novelu trestního zákona, který propagaci komunismu výslovně zakazuje. „Jsme smíření s tím, že to třeba neprojde napoprvé,“ odhaduje šance blížícího se projednávání zákona Mejstřík. „Česká společnost totiž komunismus prostě necítí jako nebezpečí. Na rozdíl od nacismu.“ Vytrvalým „podavatelem“ trestních oznámení se stal Robert Müller, učitel angličtiny a základů společenských věd pražského Gymnázia Jana Keplera. Už před dvěma roky zdokumentoval spolu se svými studenty prvomájové shromáždění komunistů na Letné a s důkazním materiálem o veřejné propagaci třídní nenávisti se odebral na státní zastupitelství. „Tam nám hned řekli, že podávat trestní oznámení nemá cenu, protože věci kolem komunismu jsou prý podle znaleckých posudků nenapadnutelné,“ vzpomíná Müller. „Chtěl jsem ty posudky vidět a znát, kdo je udělal, ale řekli mi, že na to nemám právo. Nakonec naše oznámení přijali a pak nám napsali, že to odkládají.“ Podobný přístup zažil rok poté, když šel na policii kvůli projevu Miroslava Grebeníčka k osmdesátému výročí založení komunistické strany. „Policie to taky odložila. Napsali mi, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu,“ říká muž, který je k podobnému souboji „rodově“ předurčen – jeho ruská babička přežila hladomor na Ukrajině a její bratr šest let sibiřských lágrů. Ke třetí cestě na úřad pak přinutila Roberta Müllera veřejná přihláška komunistických špiček k „odkazu moudrého a zásadového vůdce“ Klementa Gottwalda. Tedy člověka zodpovědného za politické vraždy, koncentráky a rudý teror. Oznámení podal v polovině prosince, dodnes nemá zprávy o tom, co se s ním děje. Stejně jako senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina, kteří čekají na zprávy od policie, jak dopadlo jejich dubnové oznámení na protizákonné velebení totality v oficiálních projevech Komunistického svazu mládeže. Neuspěl také advokát Milan Hulík, který podal trestní oznámení na bývalého estébáka a nynějšího šéfa Komunistické strany Československa Ludvíka Zifčáka – ani on podle policie nespáchal trestný čin, když schvaloval popravu Milady Horákové a v novinách se chlubil plány na převrat, během kterého prý „bohužel bude muset téct krev“.

Foto popis| Sbohem, mlčící většino.Kleček (vlevo) a spolubojovníci s dekomunizací na prsou.
Foto autor| Foto: Ludvík Hradilek