Piano prezidenta Landsbergise

V září navštívila oficiální delegace Senátu tři baltské státy: Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Kdybych ji měl ohodnotit jednou větou, řekl bych, že to byla návštěva v zemích s podobnou historickou zkušeností, jakou má Česko.

ZKRAJE TÝDNE

V září navštívila oficiální delegace Senátu tři baltské státy: Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Kdybych ji měl ohodnotit jednou větou, řekl bych, že to byla návštěva v zemích s podobnou historickou zkušeností, jakou má Česko.
Mohl bych rozvádět obdivuhodnou shodu tří prezidentů oněch zemí, tří jejich premiérů a tří šéfů baltských parlamentů ve věci amerického radaru u nás. Pobalťané jej unisono považují za významný bezpečnostní prvek pro celou Evropu. Estonský prezident Toomas Hendrik Ilves nám dokonce jasně řekl: „Závidím vám americkou nabídku.“ Mohl bych mluvit o znepokojení nad silovými postupy Ruska, nad nekolegiální plynovou rourou z Ruska do Německa Baltským mořem, obcházející ostatní země, mohl bych připomenout i jasnou podporu Gruzie proti kremelské politice. Neudělám to, protože se chci podělit o svůj nejsilnější zážitek z návštěvy.
V roce 1992 byla budova litevského parlamentu obklíčena sovětskou armádou a speciálními vojsky OMON, které měly demonstrovat, že snahy Litvy o samostatnost neprojdou. Parlament bránila pestrá a špatně ozbrojená, nicméně odhodlaná domobrana. Odpor proti sovětské okupaci země vedl tehdy Vytautas Landsbergis, později první prezident osvobozené Litvy (dnes velmi aktivní poslanec Europarlamentu). Landsbergis byl muzikolog a muzikant a v předpokoji své pracovny v parlamentu měl piano, velké černé křídlo. Jako novinář jsem tehdy v obklíčeném parlamentu strávil asi týden a nocoval jsem ve spacím pytli pod oním pianem. Když krize vrcholila a sovětští vojáci začali střílet u vilniuské televizní věže do lidí, oslovil mne Landsbergis s prosbou, zda bych nedoručil dopis našemu tehdejšímu prezidentovi Havlovi. Hned druhý den ráno jsem vykličkoval z parlamentu, osedlal našeho redakčního žigulíka a hnal se s Landsbergisovým dopisem černými hvozdy přes Smolensk do Moskvy. Bylo minus třicet a všude metr sněhu. V dopise byla Landsbergisova prosba o podporu myšlenky samostatnosti Litvy.
Druhý den jsem dopis odevzdal našemu tehdejšímu velvyslanci Rudolfovi Slánskému a ten jej okamžitě postoupil Havlovi. Několik dní nato, jako jeden z prvních evropských politiků, vydal Havel prohlášení na podporu samostatnosti Litvy.
Letos jsem po patnácti letech poprvé vstoupil do budovy litevského parlamentu. Srp, kladivo a rudou hvězdu nahradily symboly litevské státnosti. V místnosti, kde kdysi Vytautas Landsbergis pořádal vzrušené tiskové konference, nás přijal dnešní předseda Sejmu Litvy Viktor Muntian. Z okna bylo vidět Vilnius, krásné město, které se změnilo ze sovětského spícího šedého provinčního sídla v moderní evropskou metropoli. Když jsme odcházeli, nahlédl jsem za přivřené dveře. Piano tam pořád stojí. Věci jsou na svých místech.

O autorovi| Jaromír Štětina senátor