Petra Procházková

Jsem nomád

Jedenáct let žila v Moskvě, pět let strávila v Afghánistánu a už ji to tam táhne zase zpátky. Říká, že je založením nomád. Jako válečná zpravodajka prošla těmi nejhoršími asijskými bojišti. Nyní se zabývá i humanitární činností. PETRA PROCHÁZKOVÁ.

* Prý jste bývala výborná tanečnice, zatancujete si ještě někdy?

Tanec je fajn. Zvlášť v zahraničí je pohyb dobrým dorozumívacím prostředkem. Občas jsem si zatancovala na afghánských svatbách.

* Umíte tančit afghánské tance?

Pro ženy jsou jednodušší než pro muže, kteří skáčou a dělají kotrmelce. Ženy jen tak plujou.

* V Afghánistánu je to asi se zařizováním bytu jednodušší než u nás?

Tam nic nepotřebujete. Nemáte nábytek, spíte na zemi, ale zase musíte mít věci, které tady nejsou potřeba. Třeba generátor na elektřinu. Nebo přívod vody. To je problém.

* Nestýskalo se vám po vašich blízkých, když jste byla tak dlouho pryč?

Jo, po mámě, ale zvyknete si.

* Musela mít přece o vás strach, když jste se pohybovala v tak nebezpečných končinách?

Asi měla, ale vychovala jsem si ji. Obě jsme totiž založením nomádi, takže to cestování chápala. Války ji asi drásaly, ale já jsem jí vysvětlila, že v televizi ukazují to nejhorší. Těch pět minut hrůzy. Zbytek času se novináři válejí a chlastají. Vlastně ani nevím, jestli se bála, protože jsem se jí většinou nedovolala.

* Jak nejdéle jste s ní neměla kontakt?

Když jsem byla v Rusku, tak dva roky. Tehdy ještě nebyl internet a telefony jsou na vykecávání drahé. Pokud se dělo něco vypjatého, tak jsme si zavolaly, ale pak byly měsíce, kdy jsme se vůbec neslyšely. Někdy to ani nešlo.

* Několikrát jste se ocitla v ohrožení života. Třeba v roce 1993, kdy jste zůstala jako jediný zahraniční novinář v ruské Dumě, ostřelované těžkou technikou. Nestačila jste odejít?

Většina mých novinářských výkonů vznikla náhodou. Nikdo z nás nečekal, že přijedou tanky a budou ostřelovat barák uprostřed Moskvy. Když vypnuli elektřinu, japonští a američtí novináři vybavení supermoderní technikou odešli. My, co jsme neměli ani mobil, ani počítač, jsme tam seděli dál, protože jsme ji nepotřebovali. Načmárala jsem něco na papírek, hodila ho lidem za barikádou a jedna paní to zatelefonovala do Lidovek. Jasně, že jsme tušili, že se něco stane, ale přece neodejdete od rozkoukanýho filmu?! A tohle bylo strašně napínavý.

* Napínavé muselo být také, když vás později v Gruzii unesli?

Vždycky, když jedna strana konfliktu dostává hodně na frak, nastane velký zmatek a i ti nejbližší opouštějí svého vůdce. Každý se začne starat sám o sebe. K tomu došlo i v Zugdidi, když začal prezident Gamsachurdia prohrávat s Ševarnadzem. V takovém okamžiku je dost důležité být na straně vyhrávajících. To se mi ale nepodařilo. Těsně před Gamsachurdiovou smrtí jsem s ním ještě udělala rozhovor a nějací dva lidé se mi nabídli, že mě dostanou do bezpečí. Jenže místo toho mě zavřeli v baráku, takže to byl únos-neúnos. Ještě předtím mě držel někdo jiný, ale pak ho to přestalo bavit, tak mě prodal tady těm. V tom chaosu si prostě řekli: „Bílá holka se může hodit.“

* Jak jste se z toho dostala?

Vždycky musíte mít kamaráda, který se o vás stará, jinak nepřežijete. Já měla Abcházce, a když jsem byla dlouho pryč, začal se o mě strachovat a hledat mě. A jelikož se mi podařilo poslat mu vzkaz, přijel s oddílem a osvobodil mě. Dokonce se střílelo. Bylo to hrozně romantický.

* V roce 1996 jste společně s Jaromírem Štětinou pomohli osvobodit slovenského dělníka…

Pan Hajdin byl jedním z prvních unesených cizinců v Čečně. V jeho případě ještě dělali únosci chyby. Proto jsme to my, amatérští osvoboditelé, dokázali. Ale bylo to měsíc trvající drama.

* Museli jste prý za něj složit sto padesát tisíc dolarů…

Vždycky musíte na něco vsadit. I ve válce. Musíte to risknout a na někoho se spolehnout. Dělám to tak, že se na člověka podívám a podle ksichtu usoudím, jestli jo, nebo ne. Nesmíte se ale seknout. My jsme vsadili na jistý lidi, všechno jim řekli, pana Hajdina jsme vypátrali, oni udělali ozbrojenou akci a vrátili nám ho. Tehdy jsme si se Štětinou řekli, že je to fajn, ale že o peníze jsme asi přišli. Když jsme ovšem nasedali s brečícím Hajdinem do letadla, přiběhl jeden z vůdců osvoboditelů a strčil nám do ruky tašku Lidových novin. Bylo v ní sto padesát tisíc dolarů. Hrozně mě to dojalo, tak jsem mu vnutila za tu námahu dvacet tisíc dolarů. Aniž bych se poradila s ambasádou nebo s firmou Stavoinform, která za něj peníze jako za svého zaměstnance složila.

* Za reportáže, které jste prodávali světovým agenturám, jste dostávali hodně peněz…

Svého času jsme byli bohatý. Pak jsme to všechno se Štětinou rozfofrovali. My jsme takový typy (úsměv). Válečný zpravodajství je drahý. Pokud chcete držet s ostatními aspoň trošku krok, furt jste nuceni investovat. Do techniky, do cest, šílený peníze se vyhodí za úplatky. Český berňák z nás byl vyřízený, protože jak vyúčtujete jako živnostník úplatek? Den ve válce vás přitom přijde na čtyři sta dolarů. Ale místní lidi musíte zaplatit, protože strašně riskujou.

* Když jsme se setkali před dvanácti lety, s nadšením jste mi vyprávěla o Šamilu Basajevovi. Teď už se asi na něj díváte trochu jinak?

Na to, jaký byl v té době, se dívám stejně. Pak se začaly dít různé věci, on na ně reagoval a pod tlakem situace se dopouštěl hrozných činů. Já bych je samozřejmě neudělala, i kdyby mi pozabíjeli celou rodinu, protože to v sobě nemám. On jo.

* Čečenci vyznávají „oko za oko“…

Krevní msta tam funguje dodnes.

* Jak se ale domluvit s lidmi, kteří považují odpouštění za slabost?

Nepovažují, ale všechno tam má svá pravidla. Je to strašně tradiční společnost. A to kam se hrabe Čečna na Afghánistán! Tam neplatí žádný zákon. Když v Čečně přestal fungovat stát a policie, vrátili se ke kmenové společnosti, kde hraje velkou roli fyzická síla. A čest. Ale soucit a odpuštění pro ně také nejsou neznámé pojmy. Jsou na to tradiční mechanismy. Teď, když v Čečně hrozí občanská válka, už je to těžké, ale dokud šlo o kmenové problémy, dávali je do pořádku stařešinové. Starce už válka nebaví, tak ji dokážou zastavit. Sejdou se, na něčem se dohodnou a mladí musí poslechnout. Tohle ale v rusko-čečenském sporu nefunguje.

* Jistě mi ale dáte za pravdu, že obsadit nemocnici nebo školu není řešení…

To je příšerný. Ale pro Basajeva to tehdy řešením bylo. Když obsadil nemocnici v Buďonovsku, zastavil tím na tři měsíce válku, protože bylo vyhlášeno příměří. Já si to pamatuju. Čečenci si tehdy dokázali, že je to metoda, která někam vede. Asi ani nedoufali, že to pro ně dopadne tak dobře. Podle mě chtěli jen na chvíli zastavit bombardování.

* V roce 2002 jste byli s Jaromírem Štětinou označeni za advokáty terorismu. Ondřej Neff napsal v Lidových novinách: „Jejich práce se ani netváří jako objektivní žurnalistika. Je to jasně žurnalistika angažovaná ve prospěch jedné strany konfliktu, tedy čečenských separatistů.“ Kdybyste věděla, co bude následovat, dělala byste své reportáže jinak?

Ani ne. Nikdy jsme nedělali klasické zpravodajství, které řekne: „Tihle vystřelili šestnáctkrát a zabili osm lidí a ti druzí osmkrát a zabili čtyři lidi.“ Když jste na straně, na kterou se střílí, tak se holt ptáte těch, na které střely dopadají. Všichni zahraniční novináři byli ve stejné situaci a nikdo je doma z ničeho neobviňoval. Jasně, že byly naše reportáže subjektivní. Snažili jsme se dostat i k Rusům a zpočátku se nám to dařilo, ale udělat reportáž z ruského štábu nešlo, tak co? Člověku je navíc sympatičtější strana, která se brání. To by byla i Neffovi, kdyby tam seděl.

* Je podle vás terorismus střetem civilizací?

Terorismus v téhle podobě asi je výrazem nějakého střetu. Oni ty zoufalé metody používají proto, že nevědí, jak jinak. Já je nechci omlouvat, ale dovedete si představit, že by ve chvíli, kdy Němci zabírali Sudety, odjel nějaký Čech do Drážďan a tam se odpálil? Tohle nejsme schopni pochopit. Islám se nachází ve vnitřní krizi a jeho představitelé dělají velkou chybu, když – místo aby o tom diskutovali na akademické úrovni – obviňují ze svých problémů nás. Já tu nevraživost, kterou vůči nám chovají, chápu, ale neřešila bych ji terorismem.

* Na Kavkaze hraje velkou roli islám…

Teď už jo, ale když jsme tam jezdili začátkem 90. let, chodily tam holky v minisukních a bylo to dost sovětizované. Teď se přitvrdilo. Válka potřebuje ideologii. Musíte lidi nějak přesvědčit, aby bojovali a položili své životy. Za prachy to nešlo, protože žádný nemají, tak jim vymyli hlavy. Náboženství je k tomu docela vhodný.

* Jak jste sama řekla, pomocí islámu lze lidi ovládat…

Škoda, že ho nevyužijou k něčemu užitečnějšímu, protože představuje obrovskou sílu. Nám taková síla chybí. Oni jsou schopni velkého výbuchu energie, která se ale bohužel někdy transformuje v násilí. Hodně to souvisí s ekonomikou a vzděláním. Negramotné lidi strašně lehce oblbnete. Asie je zajímavá a bouřlivě se vyvíjí. Jen je jim divné, že se z jejich pohledu moc nenadřeme a přitom se máme jak prasata v žitě, zatímco oni – pracovití a šikovní – nemají nic. A viní z toho nás.

* Tak nás aspoň prostřednictvím ropy vydírají…

To dělají i Rusové, a v daleko větší míře.

* Z Ruska vás vyhostili na pět let?

Ano. Už uběhly a oni se furt nemají k tomu, aby mi dali vízum. Hned bych tam jela.

* Máte tam ještě byt?

Nemám. Byl pronajatý od Správy diplomatických služeb. Když mě vyhostili, zapečetili ho a věci mi poslali v bednách. Ledničku dokonce s jídlem. Máma ji asi měsíc myla savem, protože nám přišla až po dvou letech.

* Myslíte, že se ještě někdy podíváte do Čečenska?

Snad jo. Putin přece musí někdy skončit!

* Ale může po něm přijít někdo ještě horší?!

Doufám, že nepřijde. Putin má velkou fobii ze sdělovacích prostředků. Jelcin taky nebyl ideální, ale nikdy nesáhl na svobodu slova.

* Když jste byla jako dítě v Rusku, napsala jste, že „Moskva je nejkrásnější město na světě“. Pořád si to myslíte?

Už v jedenadevadesátém roce mi přišla strašně ošklivá. Teď se ze špinavého města s poetikou babiček, které prodávají na ulici jednu kuří nohu, mění v klasickou bezpohlavní megapoli, protože jsou tam strašný prachy. A budou tam, dokud bude ropa. Ale ono to jednou skončí a já se na to těším. Jsem zvyklá žít i bez elektřiny…

* V Moskvě jste se i vdala…

Já se vdala několikrát.

* Pamatuju se na vašeho českého manžela…

Procházka byl můj jediný český manžel. Potom jsem odjela do Moskvy a tam se vdala za Inguše Ibrahima Zjazikova. Bezprostředně po svatbě mě ale vyhostili a s Ibrahimem se něco stalo a nikdo dodnes neví co. Za pár let jsem se provdala za Afghánce Pajkara. Já bych si nevzala ani Zjazikova, ale byly v tom humanitární důvody. A co se týká Pajkara – hrozně jsem si přála, aby sem mohl přijet, protože prožil válku, nikdy odtamtud nevytáhl paty a normálně se k nám neměl šanci podívat. Tak jsem se naštvala a vzala jsem si ho. Je prima. Teď jsem tady pracovně, trochu odpočívám, musím sehnat peníze, zajít si k doktorovi, k zubaři a mám tady práci s Berkatem.

* V čem spočívá smysl Berkatu?

Český Berkat vznikl jako dobrovolnická organizace lidí, kteří měli svoji práci, chtěli pomáhat a nevěděli jak. Často šlo o ženy středního věku, které buď děti neměly nebo jim odrostly, a ony pociťovaly citové vakuum. Tak jsme vymyslely, že by mohly pomáhat cizincům žijícím v Čechách. Ujmout se jich, zajít s nimi na úřady, pomoci jim sehnat práci, napsat česky nějakou žádost… Dnes už se nejedná jen o lidi z Čečny a Afghánistánu, ale i z Afriky a dalších zemí. Naše centrum vzniklo v květnu a může sem přijít každý, kdo něco potřebuje. My ho naučíme zadarmo pracovat na počítači, hovořit česky a anglicky a hlavně mu pomůžeme zorientovat se v prostředí. Pro cizince to není jednoduché. Dostane se do mašinérie úřadů, které nerozumí ani Čech, a pak ztroskotá na tom, že ten úřad buď nenajde nebo něco nedodá včas, propadne se do sociálního bahna a začne hledat nelegální cesty.

* Líbí se vám pozice „milosrdné sestry“?

Ale já nejsem profesionální „humprc“ (humanitární pracovník – pozn. aut.), jak tomu říká naše čestná členka Eva Holubová. Profesionalizaci se urputně bráním. Jsem dobrovolnice a užívám si to. Dělám jen když chci.

* A žijete z peněz, které dostáváte za články?

Ano. Píšu do Lidovek, do SME, občas natočím nějaký Objektiv. Trochu mi přilepšil i honorář za knížku FRIŠTA. Berkat mě naopak vysává, protože musím pořád někam jezdit a za benzin mi nikdo nic nedá. Je to náročný koníček. Jako sbírání známek.

* Uspokojuje vás takový život?

Líbí se mi. Jednak ráda cestuju, a pak můžu to cestování spojit s prací a ještě ulevit svědomí, že nejsem jen novinářská hyena. Prostřednictvím Berkatu to můžu těm lidem vrátit. V Afghánistánu najdu třeba chudou vesnici, barvitě ji popíšu a vím, že tady ty ženy pro ni seženou peníze. Hlavně tam ale organizujeme transplantace očních rohovek. Eva Holubová zaplatila operaci dvěma tamním dětem. Přispívají i různé firmy.

* Když s vámi mluvím, mám pocit, že je váš život tak nabitý, že v něm není místo na nic jiného než na práci…

Dva dny v týdnu jezdím do Berkatu, jinak žiju v Jizerkách, kde mám pronajatou chalupu. Mám tam internet, píšu si…

* Ale to je zase práce…

A co mám dělat?

* Třeba chodit po horách…

Mám tam psa a ten mě k nějaké fyzické aktivitě donutí. Občas s ním zajdu do lesa.

* Už jste ukázala svému afghánskému manželovi Prahu?

Byl tady, ale někdo musí v Afghánistánu pracovat – a rohovky jsou jeho milovaný projekt. Když dělají Afghánci nějakou práci, chtějí hned vidět výsledek. Jestliže stavějí dům, musí být hotový ještě ten den, jinak je to přestane bavit a vykašlou se na to. Nemají trpělivost. Náš projekt spočívá v tom, že k doktorovi přijde slepý člověk a druhý den ráno vidí. To se jim líbí. Můj manžel shání pacienty z nejchudších vrstev. Já bych se s nimi nedomluvila.
Když je můj muž tady, vidím, jak strádá a jak jsou na něj někteří lidi zlí. Pak ani on není moc hodný a odnáším to já. Díky tomu mikrosvětu vím, jak může z malé nevraživosti vzniknout velká.

* Jak byste si přála, aby se váš život ubíral?

Chtěla bych mít víc peněz, poněvadž jsem hamižná (úsměv) a mohla bych odjet tam, kam by mě to táhlo. V Asii je ještě spousta práce, navíc – jak jsem říkala – jsem nomád. Líbí se mi tam taky střet civilizací. Jde karavana a potká mercedes, který veze na korbě velbloudy. A vy hned vidíte, kam to bude směřovat – velbloudy nevybijí, ale budou je vozit v autě, aby se neunavili. To je přece krásný, ne?! Skanzen, do něhož proniká civilizace.
Bavilo by mě žít v Kábulu a dávat ty rozdílný světy trochu dohromady. Tak funguje Berkat. Český holky sem vodí svoje děti, ty si hrajou se šikmookými a černými a všichni jsou v pohodě. A ženský – i muslimky – tam neuvěřitelně rozkvetou. Setkávají se u nás Rusové s Čečenci, muslimové s křesťany, doufám, že časem dojde i na smíšené svatby. To je podle mě cesta lidstva – aby se dali lidi dohromady přes sex. Tam si vybijou emoce a bude po sebevražedných atentátech.

***

Petra Procházková (nar. 24. října 1964)
Vystudovala novinářskou fakultu a od roku 1989 pracovala v Lidových novinách. Nejprve psala o módě, v roce 1991 byla vyslána do Ruska. Posílala reportáže z gruzínské a čečenské války, z občanské války v Tádžikistánu, z bojů v Afghánistánu atd. V Čečensku založila dětský domov, dnes figuruje v humanitární organizaci Berkat (www.berkat.cz). Napsala knihu FRIŠTA.
Získala Cenu Ferdinanda Peroutky, Cenu Karla Havlíčka Borovského, Mezinárodní cenu za investigativní žurnalistiku, Cenu 1. června města Plzně a z rukou prezidenta Havla obdržela medaili Za zásluhy.