Ozve se i lajtnant Dub?

FEJETON

Jestlipak jste si, milí přátelé, povšimli, že počátkem nového roku dal o sobě znovu veřejně vědět pan senátor za stranu zelených Jaromír Štětina? Samozřejmě jak jinak než v souvislosti s komunistickou stranou. Mně samotnému to nějak ušlo, ale díky mému nejlepšímu příteli, rovněž starobnímu důchodci Josefovi, jsem se to dozvěděl. Pepík mi totiž přinesl Lidové noviny z 19. ledna, v nichž je zpráva s titulkem »Štětina: Prověřte KSČM« a již její první věta přesně charakterizuje páně senátorovo životní poslání. Cituji: »SenátorJaromír Štětina hledá cestu, jak prosadit zrušení Komunistické strany Čech a Moravy.« Tentokrát hodlá tu cestu nalézt s pomocí jakési dočasné »senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM«, v níž mimo jiných zasedá i další ostřílený borec z řad »posezonních bojovníků proti komunismu« (autorem této formulace je rovněž přítel Josef), pan senátor Martin Mejstřík.
Ovšem za pár dnů jsem se, tentokráte ze zprávy v Právu, dočetl, že výsledkem čtyř měsíců práce této »dočasné komise« je nula, dále že její schůze trpí silnou absencí členů a že její předseda, tedy sám pan senátor Štětina, pobírá za tuto funkci vedle svého stálého platu (61 400 Kč hrubého) o 25 100 Kč více.
Besedoval jsem o celé záležitosti samozřejmě především s Pepíkem. Ten se mi dokonce svěřil, že je mu pana senátora už skoro líto, protože »von se furt tak snaží a přitom kde nic, tu nic«. A kdyby prý se s ním znal osobně, tak by mu doporučil, aby zkusil i něco jiného. Aby se například zamyslel nad tím, kolik u nás žije dospělých spoluobčanů, kteří v dětství a mládí prošli Pionýrskou organizací a Svazem mládeže. A to jsou léta, která na mnohých z nich mohla zanechat trvalý, z hlediska dnešní doby pravdy a lásky neblahý vliv. Pan senátor by tedy podle Pepíka měl přemýšlet o založení nějakého ústavu pro zkoumání, registraci, eventuálně i lustraci bývalých pionýrů a svazáků s cílem minimalizovat negativní vliv těchto organizací na současnou společnost, moudře řízenou neviditelnou rukou trhu. A protože se Josef s panem senátorem osobně nezná, slíbil jsem mu, že se o jeho námětu zmíním v našem dnešním povídání. Třeba to někdo panu senátorovi donese.
Výše uvedené snažení pana senátora bylo ovšem jen epizodou v novoročním vnitropolitickém životě naší vlasti. Ten se točil a dále asi dlouho bude točit především kolem vybudování americké radarové stanice v Čechách. O tuto záležitost se samozřejmě jako občan zajímám i já. Jsem sice stará vojna, leč musím se přiznat, že na problematiku raketových či radarových základen mé militaristické vzdělání ani zkušenosti už zdaleka nestačí. Tím označením »stará vojna« jsem chtěl vyjádřit skutečnost, že jsem v letech 1947-1949 řádně vykonal povinnou dvouletou základní (tehdy se také říkalo prezenční) vojenskou službu, a to zprvu jako posluchač půlroční školy pro důstojníky v záloze ve Slaném a poté jako voják dělostřeleckého pluku 204 (čte se »dvastačtyři«) v Pacově. Vojenskou službu jsem končil v hodnosti podporučíka. Po odchodu do civilu jsem absolvoval tři povinná několikatýdenní cvičení, jedno dokonce v dnes tak slavných Jincích. V záloze jsem to pak dotáhl až na kapitána. Dnes už vzhledem k ročníku mého narození (1925) patrně v žádné vojenské evidenci veden nejsem.
Leč, jak jsem již pravil, celá má bohatá vojenská kariéra by dnes už nestačila ani na ty staré německé 75mm panzerjägry, které jsme měli ve Slaném, natož pak na současné rakety a radary. Takže hledám poučení u odborníků. A kdo pro mne může být větším odborníkem než náčelník generálního štábu pan generál Pavel Štefko a pak samozřejmě ve vojenských záležitostech kapacita nejvyšší, paní ministryně obrany Vlasta Parkanová.
Přečetl jsem si kladná stanoviska obou těchto superautorit k umístění radarů v Čechách s úmyslem s nimi v dnešním našem povídání polemizovat. Ovšem to již v Haló novinách učinil 2. února v komentáři »Co asi tak dojednají« kolega Karel Růžička, takže se svého úmyslu vzdávám. Ostatně – ten komentář jste jistě četli, a jestliže vám nějak unikl, pak vám vřele doporučuji si zmíněný výtisk našeho listu opatřit. A já už jen dodám, že podle paní ministryně obrany lidé jako já, tedy odpůrci raket i radarů, jsme se tím stali stoupenci jakéhosi českého zápecnictví, což se projevuje tím, že jen stojíme stranou a strkáme hlavu do písku. Ach jo, to jsem v očích paní ministryně dopadl…
S tímto tématem se ale pro dnešek již raději rozloučíme. Mne deprimuje, že se ke stoupencům radarového ráje v Jincích přidávají další na slovo či alespoň na dvě slova vzatí odborníci, jakými jsou třeba Václav Havel či pan ministr Schwarzenberg. A přítel Josef už má z té kampaně dokonce děsivé sny. Nedávno prý se mu zdálo, že listoval v Mladé frontě DNES a objevil tam velice vřelý článek na podporu amerických radarů i raket. Autorem článku byl světoznámý vojenský expert, lajtnant Dub. A Pepík se teď nemůže zbavit pocitu, že se lajtnant Dub ozve i ve skutečnosti. Doporučil jsem mu psychiatra.
Ovšem všechno, co se v uplynulých dnech v České republice dělo, probíhalo v hlubokém temném stínu, vytvořeném sebevraždou hudebního skladatele Karla Svobody. Přesněji řečeno nikoli jeho tragickou smrtí, ale tím, co z ní udělala část českého tisku, některé takřečené celebrity z okruhu skladatelova působení a nakonec policejní zloděj úředních fotografií. Byla to odporná kampaň, plná lží, podezírání a pomluv. Ostatně – jaký div. Vždyť takového svinstva je dnes u nás na rozdávání.FEJETON

Jestlipak jste si, milí přátelé, povšimli, že počátkem nového roku dal o sobě znovu veřejně vědět pan senátor za stranu zelených Jaromír Štětina? Samozřejmě jak jinak než v souvislosti s komunistickou stranou. Mně samotnému to nějak ušlo, ale díky mému nejlepšímu příteli, rovněž starobnímu důchodci Josefovi, jsem se to dozvěděl. Pepík mi totiž přinesl Lidové noviny z 19. ledna, v nichž je zpráva s titulkem »Štětina: Prověřte KSČM« a již její první věta přesně charakterizuje páně senátorovo životní poslání. Cituji: »SenátorJaromír Štětina hledá cestu, jak prosadit zrušení Komunistické strany Čech a Moravy.« Tentokrát hodlá tu cestu nalézt s pomocí jakési dočasné »senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM«, v níž mimo jiných zasedá i další ostřílený borec z řad »posezonních bojovníků proti komunismu« (autorem této formulace je rovněž přítel Josef), pan senátor Martin Mejstřík.
Ovšem za pár dnů jsem se, tentokráte ze zprávy v Právu, dočetl, že výsledkem čtyř měsíců práce této »dočasné komise« je nula, dále že její schůze trpí silnou absencí členů a že její předseda, tedy sám pan senátor Štětina, pobírá za tuto funkci vedle svého stálého platu (61 400 Kč hrubého) o 25 100 Kč více.
Besedoval jsem o celé záležitosti samozřejmě především s Pepíkem. Ten se mi dokonce svěřil, že je mu pana senátora už skoro líto, protože »von se furt tak snaží a přitom kde nic, tu nic«. A kdyby prý se s ním znal osobně, tak by mu doporučil, aby zkusil i něco jiného. Aby se například zamyslel nad tím, kolik u nás žije dospělých spoluobčanů, kteří v dětství a mládí prošli Pionýrskou organizací a Svazem mládeže. A to jsou léta, která na mnohých z nich mohla zanechat trvalý, z hlediska dnešní doby pravdy a lásky neblahý vliv. Pan senátor by tedy podle Pepíka měl přemýšlet o založení nějakého ústavu pro zkoumání, registraci, eventuálně i lustraci bývalých pionýrů a svazáků s cílem minimalizovat negativní vliv těchto organizací na současnou společnost, moudře řízenou neviditelnou rukou trhu. A protože se Josef s panem senátorem osobně nezná, slíbil jsem mu, že se o jeho námětu zmíním v našem dnešním povídání. Třeba to někdo panu senátorovi donese.
Výše uvedené snažení pana senátora bylo ovšem jen epizodou v novoročním vnitropolitickém životě naší vlasti. Ten se točil a dále asi dlouho bude točit především kolem vybudování americké radarové stanice v Čechách. O tuto záležitost se samozřejmě jako občan zajímám i já. Jsem sice stará vojna, leč musím se přiznat, že na problematiku raketových či radarových základen mé militaristické vzdělání ani zkušenosti už zdaleka nestačí. Tím označením »stará vojna« jsem chtěl vyjádřit skutečnost, že jsem v letech 1947-1949 řádně vykonal povinnou dvouletou základní (tehdy se také říkalo prezenční) vojenskou službu, a to zprvu jako posluchač půlroční školy pro důstojníky v záloze ve Slaném a poté jako voják dělostřeleckého pluku 204 (čte se »dvastačtyři«) v Pacově. Vojenskou službu jsem končil v hodnosti podporučíka. Po odchodu do civilu jsem absolvoval tři povinná několikatýdenní cvičení, jedno dokonce v dnes tak slavných Jincích. V záloze jsem to pak dotáhl až na kapitána. Dnes už vzhledem k ročníku mého narození (1925) patrně v žádné vojenské evidenci veden nejsem.
Leč, jak jsem již pravil, celá má bohatá vojenská kariéra by dnes už nestačila ani na ty staré německé 75mm panzerjägry, které jsme měli ve Slaném, natož pak na současné rakety a radary. Takže hledám poučení u odborníků. A kdo pro mne může být větším odborníkem než náčelník generálního štábu pan generál Pavel Štefko a pak samozřejmě ve vojenských záležitostech kapacita nejvyšší, paní ministryně obrany Vlasta Parkanová.
Přečetl jsem si kladná stanoviska obou těchto superautorit k umístění radarů v Čechách s úmyslem s nimi v dnešním našem povídání polemizovat. Ovšem to již v Haló novinách učinil 2. února v komentáři »Co asi tak dojednají« kolega Karel Růžička, takže se svého úmyslu vzdávám. Ostatně – ten komentář jste jistě četli, a jestliže vám nějak unikl, pak vám vřele doporučuji si zmíněný výtisk našeho listu opatřit. A já už jen dodám, že podle paní ministryně obrany lidé jako já, tedy odpůrci raket i radarů, jsme se tím stali stoupenci jakéhosi českého zápecnictví, což se projevuje tím, že jen stojíme stranou a strkáme hlavu do písku. Ach jo, to jsem v očích paní ministryně dopadl…
S tímto tématem se ale pro dnešek již raději rozloučíme. Mne deprimuje, že se ke stoupencům radarového ráje v Jincích přidávají další na slovo či alespoň na dvě slova vzatí odborníci, jakými jsou třeba Václav Havel či pan ministr Schwarzenberg. A přítel Josef už má z té kampaně dokonce děsivé sny. Nedávno prý se mu zdálo, že listoval v Mladé frontě DNES a objevil tam velice vřelý článek na podporu amerických radarů i raket. Autorem článku byl světoznámý vojenský expert, lajtnant Dub. A Pepík se teď nemůže zbavit pocitu, že se lajtnant Dub ozve i ve skutečnosti. Doporučil jsem mu psychiatra.
Ovšem všechno, co se v uplynulých dnech v České republice dělo, probíhalo v hlubokém temném stínu, vytvořeném sebevraždou hudebního skladatele Karla Svobody. Přesněji řečeno nikoli jeho tragickou smrtí, ale tím, co z ní udělala část českého tisku, některé takřečené celebrity z okruhu skladatelova působení a nakonec policejní zloděj úředních fotografií. Byla to odporná kampaň, plná lží, podezírání a pomluv. Ostatně – jaký div. Vždyť takového svinstva je dnes u nás na rozdávání.FEJETON

Jestlipak jste si, milí přátelé, povšimli, že počátkem nového roku dal o sobě znovu veřejně vědět pan senátor za stranu zelených Jaromír Štětina? Samozřejmě jak jinak než v souvislosti s komunistickou stranou. Mně samotnému to nějak ušlo, ale díky mému nejlepšímu příteli, rovněž starobnímu důchodci Josefovi, jsem se to dozvěděl. Pepík mi totiž přinesl Lidové noviny z 19. ledna, v nichž je zpráva s titulkem »Štětina: Prověřte KSČM« a již její první věta přesně charakterizuje páně senátorovo životní poslání. Cituji: »SenátorJaromír Štětina hledá cestu, jak prosadit zrušení Komunistické strany Čech a Moravy.« Tentokrát hodlá tu cestu nalézt s pomocí jakési dočasné »senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM«, v níž mimo jiných zasedá i další ostřílený borec z řad »posezonních bojovníků proti komunismu« (autorem této formulace je rovněž přítel Josef), pan senátor Martin Mejstřík.
Ovšem za pár dnů jsem se, tentokráte ze zprávy v Právu, dočetl, že výsledkem čtyř měsíců práce této »dočasné komise« je nula, dále že její schůze trpí silnou absencí členů a že její předseda, tedy sám pan senátor Štětina, pobírá za tuto funkci vedle svého stálého platu (61 400 Kč hrubého) o 25 100 Kč více.
Besedoval jsem o celé záležitosti samozřejmě především s Pepíkem. Ten se mi dokonce svěřil, že je mu pana senátora už skoro líto, protože »von se furt tak snaží a přitom kde nic, tu nic«. A kdyby prý se s ním znal osobně, tak by mu doporučil, aby zkusil i něco jiného. Aby se například zamyslel nad tím, kolik u nás žije dospělých spoluobčanů, kteří v dětství a mládí prošli Pionýrskou organizací a Svazem mládeže. A to jsou léta, která na mnohých z nich mohla zanechat trvalý, z hlediska dnešní doby pravdy a lásky neblahý vliv. Pan senátor by tedy podle Pepíka měl přemýšlet o založení nějakého ústavu pro zkoumání, registraci, eventuálně i lustraci bývalých pionýrů a svazáků s cílem minimalizovat negativní vliv těchto organizací na současnou společnost, moudře řízenou neviditelnou rukou trhu. A protože se Josef s panem senátorem osobně nezná, slíbil jsem mu, že se o jeho námětu zmíním v našem dnešním povídání. Třeba to někdo panu senátorovi donese.
Výše uvedené snažení pana senátora bylo ovšem jen epizodou v novoročním vnitropolitickém životě naší vlasti. Ten se točil a dále asi dlouho bude točit především kolem vybudování americké radarové stanice v Čechách. O tuto záležitost se samozřejmě jako občan zajímám i já. Jsem sice stará vojna, leč musím se přiznat, že na problematiku raketových či radarových základen mé militaristické vzdělání ani zkušenosti už zdaleka nestačí. Tím označením »stará vojna« jsem chtěl vyjádřit skutečnost, že jsem v letech 1947-1949 řádně vykonal povinnou dvouletou základní (tehdy se také říkalo prezenční) vojenskou službu, a to zprvu jako posluchač půlroční školy pro důstojníky v záloze ve Slaném a poté jako voják dělostřeleckého pluku 204 (čte se »dvastačtyři«) v Pacově. Vojenskou službu jsem končil v hodnosti podporučíka. Po odchodu do civilu jsem absolvoval tři povinná několikatýdenní cvičení, jedno dokonce v dnes tak slavných Jincích. V záloze jsem to pak dotáhl až na kapitána. Dnes už vzhledem k ročníku mého narození (1925) patrně v žádné vojenské evidenci veden nejsem.
Leč, jak jsem již pravil, celá má bohatá vojenská kariéra by dnes už nestačila ani na ty staré německé 75mm panzerjägry, které jsme měli ve Slaném, natož pak na současné rakety a radary. Takže hledám poučení u odborníků. A kdo pro mne může být větším odborníkem než náčelník generálního štábu pan generál Pavel Štefko a pak samozřejmě ve vojenských záležitostech kapacita nejvyšší, paní ministryně obrany Vlasta Parkanová.
Přečetl jsem si kladná stanoviska obou těchto superautorit k umístění radarů v Čechách s úmyslem s nimi v dnešním našem povídání polemizovat. Ovšem to již v Haló novinách učinil 2. února v komentáři »Co asi tak dojednají« kolega Karel Růžička, takže se svého úmyslu vzdávám. Ostatně – ten komentář jste jistě četli, a jestliže vám nějak unikl, pak vám vřele doporučuji si zmíněný výtisk našeho listu opatřit. A já už jen dodám, že podle paní ministryně obrany lidé jako já, tedy odpůrci raket i radarů, jsme se tím stali stoupenci jakéhosi českého zápecnictví, což se projevuje tím, že jen stojíme stranou a strkáme hlavu do písku. Ach jo, to jsem v očích paní ministryně dopadl…
S tímto tématem se ale pro dnešek již raději rozloučíme. Mne deprimuje, že se ke stoupencům radarového ráje v Jincích přidávají další na slovo či alespoň na dvě slova vzatí odborníci, jakými jsou třeba Václav Havel či pan ministr Schwarzenberg. A přítel Josef už má z té kampaně dokonce děsivé sny. Nedávno prý se mu zdálo, že listoval v Mladé frontě DNES a objevil tam velice vřelý článek na podporu amerických radarů i raket. Autorem článku byl světoznámý vojenský expert, lajtnant Dub. A Pepík se teď nemůže zbavit pocitu, že se lajtnant Dub ozve i ve skutečnosti. Doporučil jsem mu psychiatra.
Ovšem všechno, co se v uplynulých dnech v České republice dělo, probíhalo v hlubokém temném stínu, vytvořeném sebevraždou hudebního skladatele Karla Svobody. Přesněji řečeno nikoli jeho tragickou smrtí, ale tím, co z ní udělala část českého tisku, některé takřečené celebrity z okruhu skladatelova působení a nakonec policejní zloděj úředních fotografií. Byla to odporná kampaň, plná lží, podezírání a pomluv. Ostatně – jaký div. Vždyť takového svinstva je dnes u nás na rozdávání.