O cestování na bramborová razítka

Minulý týden jsem si přečetl v Právu rozhovor, v němž bezpartijní senátor Jaromír Štětinaobhajoval svůj návrh na postavení komunismu mimo zákon. Nic nového. Pozdní radikalismus těch, kteří se zapletli s minulým režimem, mě už nerozčiluje. Zvykl jsem si.
Občas mě ale přece jen vytočí, když se tito pozdní nebojácní s vykradeným životopisem pokoušejí vystupovat jako osoby, které s minulým režimem bojovali od svého narození na plný úvazek. Nechávají si otevřenou únikovou cestu a informace o svém odboji nadhazují lehkým tónem, jakoby v druhém plánu, aby tomu, kdo zapomněl nebo neví, bylo více méně jasné, že má co do činění se superčestným člověkem, který se o hrdinství stydí mluvit. Jinak to nejde, protože všichni nepohodlní pamětníci ještě nepomřeli. Mohli by se ozvat a připomenout třeba politikovu pokrokovou minulost.
Postupem doby do radikálna zpravicovatělý novinář a dnes politik, který nás obyčejné smrtelníky bytostně touží ochránit před návratem komunismu, zkrátka svého času nezvykle hodně cestoval. Navštěvoval nejen KS – kapitalistické státy, ale i převeliké soustátí, s kterým jsme měli žít v bratrské pospolitosti na věčné časy. A navíc tam navštěvoval místa, kam se obyčejný návštěvník z kolonií dostat mohl jen opravdu těžko.
Asi jsem žil v jiném světě a patřím zřejmě i k úplně jiné generaci, i když nejsem o moc mladší než politik. Politikova generace prý toužila objevovat Sibiř. Ta moje toužila objevovat „Západ“, jak se tehdy říkalo. Pro politikovu generaci nebylo Rusko Ruskem Svazu sovětských socialistických republik a komunistické strany, ale Ruskem Solženicyna, Puškina, Lermontova, Siňavského a vyhnanců na Sibiři. Hm. Pro mě a mé vrstevníky představovaly Rusko i SSSR hodně dlouho po příjezdu vojsk na dočasný pobyt jen obyčejné okupanty, Puškin a Lermontov jako dávno mrtví s tím neměli co dělat, Solženicyn a Siňavskij měli nakonec štěstí, že je pustili do exilu, a jet za nimi se dalo zase jen do KS.
Byla to divná doba. Dnes ji lidé jako náš politik nazývají totalita. Nebo jiní ležérněji totáč a pro mladší je to něco podobně vzdáleného jako c. a k. monarchie. Tak alespoň něco z toho, co totáč znamenal. Byla to mimo jiné doba, kdy výběr zemí, které jsme v Evropě (pak už to šlo jen na Kubu a do Mongolska) mohli navštívit bez větších problémů, byl dosti omezený. MLR, BLR, NDR, RSR, PLR. Kdo ještě dovede zkratky států tábora míru a socialismu rozšifrovat? K jejich návštěvě ani nebylo zapotřebí pasu. K občanskému průkazu, dále OP, stačilo vyfasovat „přílohu k OP“ a už jste mohl frčet. Občan však musel být velmi hodný nebo velmi nenápadný, aby si mohl zacestovat i jinam. Obzvlášť individuálně. Dostat se do SSSR, země Velkého bratra, šestiny světa, jak se tehdy psalo, bylo kromě organizovaných zájezdů téměř stejně obtížné, jako se dostat do KS, pokud jste v pasu neměli nenápadné razítko AB-služebnaja (psáno azbukou!). Já jsem byl zřejmě nápadný a nehodný, a tak jsem se cestovatelem nestal. Přišel jsem o pas v roce 1971 – po zájezdu do BLR, protože BLR vadily moje dlouhé vlasy, stěžovala si – a zapůjčen mně byl na pár měsíců začátkem roku 1981. I s povolením vycestovat do KS. Později jsem si ověřil, co jsem tehdy jen tušil – že tato laskavost byla jen pobídkou k emigraci. Já však přijel zpět, a tak se stát koncem srpna o doklad zase přihlásil. A nemusel jsem se plánováním cest zabývat až do konce roku 1988. A nemohl jsem vycestovat ani do oněch lidových a socialistických republik mírového tábora. K OP byla totiž potřeba již zmíněná „příloha k OP“. A o tu bylo nutno žádat stejný úřad, odbor pasů a víz MV, kde stejný úředník (důstojník StB) vydával a v mém případě především odebíral cestovní pas!
A tak mi nezbývá než žasnout nad genialitou dnešního senátora, který se v rozhovoru snaží přesvědčit lidi, kteří to nepamatují nebo už pozapomněli, že po tom, co na něj praskl odboj a „oni“ mu odebrali cestovní pas, mohl jezdit do SSSR jen na OP. Dokonce bez „přílohy k OP“, stačilo mu pozvání a bramborové razítko!
Opravdu jsem netušil, že StB, jejíž součástí byl i odbor pasů a víz, byla taková parta pitomců, která se nechala ošálit člověkem, na jehož vycestování neměl tehdejší režim zájem. Inu, neznala bramborové razítko, a tak jeho majitele nechala jezdit alespoň po světě východním.
Jaké z toho plyne poučení? Abych pravdu řekl, nevím. Snad jen to, že tu někdo kecá.