Muž s nosem na průšvihy

Zmáčkneš to a budeš čekat, až letadlo bombu vypustí. V tu chvíli na mne mávneš. Ale opatrně. Aby se ti to neklepalo. Hlavně nebreč, zamlží se ti hledáček. A dej si pozor, ať tam mám celou hlavu. Neřezej mi to nad čelem. Asi to nedokážeme zopakovat, tak to nepokaz, prosím tě. A až domluvím, nevypínej to. Pěkně v klidu, nejlepší by bylo, kdybys, jakmile dořeknu „Groznyj“, měla v levé části obrazu explozi. To kdyby nám vyšlo, to by byla fakt… No bomba.
Bylo málo věcí, které si Jaromír Štětina umanul, a pak od nich ustoupil. Bohužel to tak bylo i tentokrát. Jeho základní vlastnost – tvrdohlavost – nabývala někdy nesnesitelných, až obludných rozměrů. Jako tehdy v Grozném. Během památné zimy 1995. První válečné zimy, kdy čečenské hlavní město lehalo popelem a s blížícím se jarem začínalo nápadně připomínat Drážďany za 2. světové války.
Čečenští rebelové přikrčení jako tajemní lidoopi běhali podél stěn, co se měnily v ohořelé ruiny, v rukách flašky s Molotovovými koktejly, v očích vztek a hrůzu. Ruští piloti létali ve svých hodně opotřebovaných strojích nad městem a sem tam pustili dolů bombu. Někdy drobnější, jindy půltunovou, jak jim to na základně naložili. Čečenské ženy a děti utekly do hor. Hořící město bylo však plné ruských civilistů, kterým jen pomalu docházelo, že jejich vojáci, stejní Rusové jako oni, se při střelbě na živé cíle neřídí etnickou příslušností objektu, ale tím, na které se cíl zrovna pohybuje straně. Měli smůlu. Byli na té špatné. Já také. Díky němu.
Ruská éra Lidovek Vypadal přesně tak, jak jsem si průkopníka českého raftingu, cestovatele, otce gumového nesmyslu, jakéhosi nafukovacího voru „Matylda“, zálesáka, proutníka a světáka představovala. Když se objevil na podzim 1989 v znovu se rodících Lidových novinách a omamně hlubokým hlasem oznámil tehdejšímu šéfredaktorovi Jiřímu Rumlovi, že bude dělat zpravodaje v SSSR, a to zadarmo, neboť noviny na to nemají ani kopějku, nikomu to nebylo divné. Ani panu Rumlovi ne.
Než Jaromír odjel hledat nějaký ten brloh do Moskvy, stihl zajet do Rumunska (leden 1990) a pak to vzal přes bouřící se Pobaltí (duben) do ruské metropole (květen). Pronajal byt a odjel do Íránu (červenec). Jeho články byly pravidelně na titulní stránce. Kde zrovna je, se dalo zjistit podle toho, kde se nejvíce střílelo, někdo někoho mučil, týral, ponižoval. Až později jsem pochopila, že Štětina není lidumil v tom pravém slova smyslu. Že není asketa ani se nechce obětovat či stát se svatým. Prostě ho baví jezdit tam, kde se něco děje, vlastně kde se něco někomu děje, podávat o tom zprávy tak trochu natrávené jeho emocí a předávat je těm, kteří by se podle něj měli k věci nějak postavit. Válku zastavit, chudé nakrmit, unesené osvobodit. To už on ale bude někde o tisíc kilometrů dál, v nějaké další bryndě.
Burcující megaloman Nikdy mne nenapadlo, že by mohl být šéfredaktorem Lidových novin. Ne že by se na to nehodil. Měl za sebou spoustu prvosjezdů nebezpečných řek, vedení řady cestovatelských výprav, reputaci horského vůdce, přeražená záda, když na koni jako geolog brázdil íránské hory, mírně disidentskou minulost (vyhodili ho pro nesouhlas se sovětskou invazí jako eléva z novin, a tak šel jako pomocný dělník do podniku Geologický průzkum), pověst rozvážného a spravedlivého, někdy na můj vkus příliš patetického, ale hlavně zkušeného novináře, kterému to v čele předního českého deníku bude slušet. Což o to. Slušelo. Ale zda to bylo jeho nejšťastnější období, o tom pochybuji.
Stanul v čele listu v roce 1993, a hned rok následující s pompou – a pompy, to on dost rád – odešel. Prásknul dveřmi. Po obvinění, že ještě předtím prodal tradiční české Lidovky cizákům (v listopadu 1993 valná hromada LN včetně šéfredaktora Štětiny schválila prodej 51 procenta akcií listu nizozemské společnosti Ringier Taurus), s trpkostí v hlase vysvětloval, proč tak učinil. Nakonec vysvětlováním znaven se usmál pod vousy a zamával motýlkem, který se stal dnes už součástí jeho image, a převlékl se zase do cestovatelského mundůru.
Právě se schylovalo k několika válkám. „Mám na to nos,“ říkal pyšně. A založil zpravodajskou agenturu Epicentrum. Byl to opět jeden z jeho naprosto šílených, ale jak se později ukázalo, prozíravých počinů. Stejně jako humanitární spolek Člověk v tísni, který se zásluhou Štětiny určitě zrodil, ale už zásluhou úplně jiných, především jeho přítele Šimona Pánka, dospěl do dnešní podoby jedné z nejrenomovanějších organizací svého druhu v Evropě.
Epicentrum i Člověk se rozjely závratnou rychlostí. Přes mé zoufalé protesty, že to nezvládneme, koupil profesionální kameru. „Budeš točit, já vzhledem ke zhoršujícímu se zraku – burcovat lid,“ řekl a burcoval, co to šlo. Nikdy by mne nenapadlo jet do války v Abcházii, usadit se v zaminovaném Čečensku, odskočit si do Tádžikistánu, Karabachu, Východního Timoru, Súdánu, Afghánistánu či Hongkongu. Bydlet v bordelu plném rozesmátých dam na Filipínách či předvádět černochům, jak se u nás slouží bohoslužba, za pomoci písně „Černý muž pod bičem otrokáře žil“ v nejchudším slumu v Nairobi. Štětina uměl věci vymyslet, zorganizovat, vnuknout ostatním myšlenku, že bez této výpravy život dál nemá cenu. Donutit je dřít jako koně a alespoň část z megalomanských představ (i Epicentrum mělo mít vlastní letadlo i vrtulníky, kterými za novinářským předvojem budou humanitárci vozit mouku) přeměnit v realitu.
Právem mu mnozí vyčítají, že je sice tahoun na branku, ale jakmile dojde na banální mravenčí práci, vrhá se do nového projektu. Je toho však možné i využít. Když se totiž z původního Štětinova záměru podaří nakonec realizovat jen třetinu, jde často o významný výkon planetárního významu. Co na tom, že našinec je tak trochu ve vleku, nestačí moc sledovat, kam se jede a proč, kdy se počítá s návratem a zdali se s ním vůbec počítá…Hlavní je absolutní důvěra v šedovousého gurua. Nevím, jak jiným, ale mně se vyplatila.
Baví ho být k užitku Jaromír Štětina není novinář v tom pravém slova smyslu. Alespoň ne takový, jak ho popisují sucharsky pojaté učebnice. Je to vypravěč. Nutno přiznat, že byly i chvíle, kdy jeho kolegům lačnícím po suchých datech tato vlastnost vadila. Neposílal zprávy o počtu mrtvých, ale povzdechy nad zkázou světa a stavem lidských mravů. Přesto asi vejdou do historie články, které psal z míst, odkud jiní rychle utíkali.
Měl obrovský akční rádius. Stačí si vzít třeba to úplně první legální číslo LN z 5. ledna 1990. „Fara violentia“ (Bez násilí). Stojí hned na první straně. Pod reportáží ze zajateckého tábora ze středního Rumunska, z města Sibiu. Je to koncentrovaná emoce, vlastně apel, projev soucitu a odporu zároveň. Možná by státnice na žurnalistice neudělal, zato jeho svědectví ovlivnila veřejné mínění tak jako žádné projevy politiků či informace světových agentur.
Prostě Štětina budil a budí vášně. Pozitivní i negativní. Myslím, že ho to baví. Lidi těšit, vzrušovat, pomáhat jim i je provokovat. Dělal to jako novinář, dělá to i jako senátor. Nelze s ním ve všem souhlasit, někdy by si místo potlesku zasloužil pískot davu. Ale kdokoliv, komu teče do bot, u něj najde razantního zastánce. Ne že by mu rostla svatozář. Dělá to proto, že ho baví být lidem k užitku.
Lidové noviny letos slaví 120. narozeniny. Jaromír Štětina dnes dosáhl vrcholu středního věku – narodil se přesně před 70 lety. A přesně před dvaceti lety, když bylo Lidovkám rovných 100 let, se stal jejich šéfredaktorem. Jako by v těch výročích byla jakási vnitřní zákonitost. Možná ta, kterou Štětina prozradil při rozhovorech nazvaných Život v Epicentru kamarádce a publicistce Dagmar Volencové: „Necítím potřebu závodit s časem, ale vím, že musím utrhnout, vydolovat a uchopit z toho dne, co je jen možné… Když je člověku dvacet, počítá na desetiletí, pak na roky, pak na dny a jednou bude počítat na hodiny a minuty, což může být docela zajímavý stav k pozorování. Potom, možná, začne zase počítat na století a tisíciletí.“