Mráz přichází z Hradu

Nebýt Václava Klause, nezjevil by se nám krystalicky srozumitelný doklad smyslu článku 68, odstavce 4 Ústavy ČR.
Právě ten přisuzuje třetí výběr budoucího premiéra předsedovi Poslanecké sněmovny. Základní zákon země tím znemožňuje prezidentovi, který má dva předchozí pokusy, donekonečna sabotovat – z důvodů osobních či stranických – vznik akceschopné vlády. Přestože podobné jednání bychom spíše čekali od jedince mimo demokratický prostor a čas, Václav Klaus se přesně tak chová.
Prezidentovo rozhodnutí, že nejmenuje vládu, jejíž většina bude záviset na jednom přeběhlíkovi, svádí k interpretaci, že stěžejním kritériem pro hlavu státu není abstraktní majorita ve Sněmovně, ale konkrétní sestava těch, kteří vládu podpoří. S tím však litera ani duch ústavy nepočítají. Václav Klaus přehlíží pravidla a pasuje se do role arbitra nad stranami i ústavou. Za této situace by se Jiří Paroubek a Miloslav Vlček klidně mohli cítit zproštěni závazku, že nynější šéf Sněmovny (nominovaný ČSSD) před oním třetím určením premiéra odstoupí z funkce. Vždyť ti, co ctí psané normy i gentlemanské dohody, jsou dnes pro smích.
Ještě mnohem nebezpečnější pak je Klausův nápad na takovou inovaci ústavy, aby prezident mohl jmenovat úřednické (nestranické) vlády, které by nemusely žádat Sněmovnu o důvěru. Když zapomeneme na radost z Klausova překonání letité fóbie z odbornických vlád typu Tošovského, musí nás mrazit v zádech. Jakmile dáme Klausovu návrhu zelenou, můžeme parlament zavřít a na poslancích, senátorech a politických stranách ušetřit. Nad naším pokojným spánkem bude bdít osvícený panovníkloutkář s loajální úřednickou vládou. Doufám, že po tomto Klausovu výletu za hranice demokracie neohrožení senátní ostrostřelci, jako je Martin Mejstřík nebo Jaromír Štětina, už brousí tužky na protiprezidentské podání k Ústavnímu soudu.
V posledních čtyřech měsících Václav Klaus zápasil zejména s časovými lhůtami danými ústavou a s komentáři k osobám, které by rád sestavením kabinetu pověřil či nepověřil. Jinak postupoval rozvážně, až poněkud ležérně. Za moudré lze vydávat i sondáže napříč politickým spektrem, jež nyní vede. Vůle ptát se a naslouchat by mohla být oceněna.
Dokonce je možné, že se Jiří Pehe (Právo 14. 10.) mýlí, když Klause podezřívá, že jeho ústřední pohnutkou pro aktuální počínání je mapování šancí na znovuzvolení v roce 2008. Jistě, Klaus se snaží zůstat nájemníkem Hradu i nadále, leč prvořadá u něj je touha být prezidentem oblíbeným, oslavovaným, jemuž jeho „poddaní“ rozumějí. Klausovi velmi záleží na veřejném mínění, a proto chce být kmotrem vlády silné a stabilní.
Pokud by se mohla zrodit takto pevná vláda s přispěním komunistů, neměl by asi námitek. Je rozený technokrat, pouze „nekomunista“ (nikoli antikomunista, jak sám říká) a hlasy KSČM mu při prezidentské volbě nesmrděly ani trochu. Jenže rozložení sil ve Sněmovně ani zradikalizovaná pravicová veřejnost pro tuto variantu nehovoří, takže se Klaus rozmýšlí mezi předčasnými volbami a velkou koalicí. Tomu podřizuje své opatrné kroky.
Klausův odpor k vratkému politickopřeběhlickému kabinetu by šlo z lidského hlediska pochopit, ba považovat za omluvu jeho vládnutí s dezertéry Wagnerem a Teplíkem v polovině 90. let. Čestný předseda ODS přitom ovšem zároveň brutálně zametá s ústavou a de facto brání vzniku jakékoli vlády. K nadstranické hlavě státu hájící zájmy občanů má na míle daleko.

Foto popis|

O autorovi| Lukáš Jelínek (Autor je politolog)