Maschadov byl osobnost

Dosažení míru v Čečensku by už ale příliš nepomohl

Velmi si vážím osobních kvalit Jaromíra Štětiny a jeho odvážné novinářské práce v devadesátých letech v Čečensku. To, co on a Petra Procházková v druhé polovině devadesátých let dokázali – s minimem prostředků odvést prvotřídní reportérskou práci v terénu -, zůstává myslím v českém prostředí stále nedoceněno. O to víc mne ale mrzí, že s odstupem let a díky tomu, že je Jaromír Štětina dění na severním Kavkaze vzdálený, kvalita jeho článků o Čečensku klesá. Důkazem je i portrét Aslana Maschadova uveřejněný v předposledním čísle Respektu. Článek je zajímavý, protože odráží spoustu osobních vzpomínek na bývalého čečenského prezidenta. Vyzdvihuje také spoustu nesporných Maschadovových kladů. Jako vyvážené zhodnocení kariéry bývalého čečenského prezidenta ale selhává – chybí v něm několik důležitých skutečností, které by tragičnost této postavy vykreslily v plné síle.

Černobílé vidění

Spíše jako zajímavý detail mi přijde konstatování v úvodu článku, že díky své kariéře sovětského důstojníka měl Maschadov schopnost pragmatismu, umírněnosti a sebereflexe. Pro dosavadní černobílou diskusi o problémech Čečenska je takové uvažování příznačné: Maschadovova služba v sovětské armádě spojená s pobytem v Maďarsku a Litvě je u něj i přes lítost nad potlačováním litevské revoluce v roce 1991 vlastně přednost. U jeho protivníků, zejména ruského prezidenta Vladimira Putina, který sloužil v sovětských tajných službách, je naopak přítěží. Hlubší diskuse o tomto zjednodušeném zacházení s minulostí je přitom v kontextu čečenského problému víc než důležitá. Pouze v ní totiž člověk za plochým obrazem nenávistných rusko-čečenských půtek z devadesátých let zahlédne na obou stranách sovětské lidi, zaskočené a zmatené vývojem novodobého Ruska, kteří se snaží jeho problémy řešit sovětskými metodami síly a černobílého vidění (dobří Čečenci versus zlí Rusové a naopak). V tom, jak tyto jednoduché šablony na válečném poli nefungují, je největší paradox a bizarnost celého rusko-čečenského konfliktu. A je škoda, že tuto skutečnost Maschadovův portrét pomíjí.
Daleko podstatnější je ale fakt, že portrét vynechává slabá místa politické kariéry Aslana Maschadova v devadesátých letech. Bývalý čečenský prezident byl zcela jistě sympatickým člověkem, umírněným pragmatikem, a přestože byl hlavně nadaný voják, měl možná schopnost obratného vyjednávání. Jako politik ale v konečném důsledku selhal. V Čečensku roku 1997, kdy se stal prvním a posledním legálně zvoleným čečenským prezidentem, byl politický prostor zúžený na minimum. V zemi zničené dvouletou krvavou válkou a hospodářsky izolované velkým sousedem Ruskem nebylo příliš prostoru na politické finesy. Ne všechno se ale dá svést na Rusko a nezájem Západu. Před Maschadovem stál po jeho zvolení prezidentem klíčový domácí úkol: zvládnout radikální křídlo čečenského odporu, vedené emírem Chattábem a polním velitelem Šamilem Basajevem. Tato část čečenských bojovníků čím dál více inklinovala k radikálním odnožím islámu a pomalu, ale jistě propojovala část čečenského odporu s mezinárodními sítěmi teroristů. Bývalý čečenský prezident propásl v letech 1997-99 vhodný moment k zastavení a omezení vlivu této početně malé, ale finančně silné skupiny. Od té doby hrál v souboji s domácími radikály vždy druhé housle. Pod jejich tlakem v roce 1999 rozpustil tentýž parlament, který o dva roky předtím legitimoval jeho zvolení prezidentem. Ústavu země nahradil islámský zákon šaría, zavádějící v Čečensku po vzoru Súdánu veřejné popravy a usekávání končetin. Maschadov sice vyjádřil osobní odpor k těmto krokům, nesl ale za ně svou část politické odpovědnosti. Stejně tak nedokázal v létě 1999 zastavit Šamila Basajeva, označovaného Rusy za mezinárodně hledaného teroristu, v jeho výpadu do Dagestánu, který de facto odstartoval druhou čečenskou válku. Na žádost ruské vlády, aby jí Šamila Basajeva vydal, zavřel výcvikové tábory islamistických radikálů na čečenském území a veřejně se distancoval od terorismu (v zásadě tatáž tři ultimáta, která dal o něco později americký prezident George W. Bush afghánskému Tálibánu), odpověděl mlčením. Ambivalentní vztah k domácím radikálům si Maschadov zachoval i nadále, což snížilo jeho politický kredit na naprosté minimum. Ještě v létě roku 2002 Maschadov tvrdil, že má celý čečenský odpor pod kontrolou. O pár měsíců později napadlo čečenské teroristické komando moskevské divadlo Dubrovka, a jakkoli se Maschadov od této krvavé akce distancoval, ulpěl na něm stín dalšího politického selhání.
Právě kvůli výše zmíněné ztrátě politického kreditu je sporný i poslední bod Maschadovova portrétu z pera Jaromíra Štětiny. Ten označuje bývalého čečenského prezidenta za člověka, který mohl přinést Čečensku mír tím, že byl do poslední chvíle otevřen politickým jednáním s ruskou stranou. Maschadov skutečně v letech 1999-2005 vyzýval k politickým jednáním o čečenském problému a nabízel se jako zprostředkovatel kompromisu mezi Moskvou a Grozným. Tímto svým jednáním se stal trnem v oku Kremlu, který tím ztrácel politickou oporu pro nové čečenské vlády, najmenované po vojenském obsazení této republiky v roce 2000. Stejně tak Maschadov vadil i radikálnímu křídlu čečenského odporu, které o žádný smír s Kremlem nestálo. Smutnou skutečností ale zůstává, že mírová jednání Moskvy s Maschadovem by na současné dění v Čečensku, kterému z čečenské strany dominují právě radikálové vedení Šamilem Basajevem, neměla podstatnější vliv.

Bez reálného vlivu

Mé poznámky k portrétu Aslana Maschadova nemají být v žádném případě diskvalifikací osoby bývalého čečenského prezidenta. Maschadov byl v devadesátých letech sympatickým symbolem čečenského odporu proti barbarství ruské armády i svodům radikálního islámu. Jeho tragédií ale zůstává, že se kvůli svým chybným politickým krokům nestal více než symbolem, který ztratil na situaci v zemi reálný vliv. Pouze v tomto kontextu je možné hledat pravdu o jeho kladech i záporech.

O autorovi| Autor je novinář, v Čečensku pracoval jako humanitární pracovník v letech 2000-2002.