Komunisté a publicita

Cenzura jako mocenský nástroj už patří do muzea. Mediální manipulace je mnohonásobně účinnější a navíc je elegantní, dráždivá a dává příjemci pocit, že je (spolu)aktérem něčeho, na co ve skutečnosti nemá vůbec žádný vliv. Odpírání informací vyvolávalo hlad po nich, ba dokonce i ochotu něco riskovat, abychom si informace opatřili.

Dnešní eskamotéři moci nás naopak informacemi zahlcují, přičemž opravdu nosné informace je třeba v té záplavě balastu hledat jako onu pověstnou jehlu v kupce sena. Za cenzury stačilo číst mezi řádky, cenzurní zásahy byly primitivní (jiné ani být nemohly), dalo se v tom celkem dobře orientovat. Mediální manipulaci je třeba podrobovat důkladnému a složitému rozboru „vo co vlastně go“. Je to náročné a většinu lidí to odradí. Nebo ještě lépe řečeno, většinu lidí ani nenapadne hledat v tom něco postranního nebo nějaký účel.

Média do nás dennodenně vtloukají, jak jsou svobodná, nezávislá a objektivní. Jenže každý se svým projevem snaží ovlivnit ty druhé, získat je na svou stranu. To je koneckonců přirozené i na pavlači, proč by to tedy mělo být v novinách jinak. Zásadní rozdíl je v tom, že na pavlači každá domovnice zpravidla mluví sama za sebe (ale jen proto, že nemá za koho jiného), kdežto v médiích si nikdy nemůžeme být jistí. Každé noviny, rádio nebo televize někomu patří. A ani jedno z nich nežije z prodeje svého vlastního zboží, nýbrž z inzerce a reklam. Těžko tedy budeme hledat kritický článek dejme tomu o Temelínu (abych použil nějaký hodně profláknutý příklad) v novinách, kde si celoroční reklamu zaplatil ČEZ.

Nejjednodušším fíglem vytváření falešné věrohodnosti je hlásání nepopiratelných pravd v situaci, kdy jde o to, co je správné a co ne. Tím se šikovně odvádí pozornost od jádra věci. Když například Grebeníček prohlásí, že dnes je středa tři hodiny odpoledne (a pohled na hodinky a kalendář nás ujistí, že tomu tak skutečně je), zapne se mi kontrolka a položím si otázku, proč to říká a co tím sleduje. Protože nejnebezpečnější a nejošidnější věc na světě je pravda z úst lháře. Ono to skutečně funguje podle Goebbelsovy doktríny, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ale kupodivu to lze i obrátit. Stokrát opakovaná pravda, když víme jak na to, upozadí lež a lidé si nevšimnou, že mramorová socha pravdy stojí na soklu ze lži. Když umožníte lháři, aby stokrát veřejně opakoval pravdu, přestane se jevit jako lhář a stane se věrohodným. A lhář si pochopitelně vybírá pravdy, které nikoho nenapadne zpochybňovat, něco na způsob, že Země se točí kolem své osy. Tahle metoda totiž úspěšně zastírá, že hlásat pravdu ještě zdaleka neznamená říkat, co je správné. Přímá lež je zastaralý a průhledný způsob. Profesionální lhář naopak manipuluje s pravdami, zamlčuje, vypouští a zasazuje do falešného kontextu. Do falešné teze zasadí pár pravdivých postřehů. Přesně takhle se nenápadně podařilo rehabilitovat komunisty.

Vůbec mám dojem, že média tančí s politiky nejen nevkusně, ale přímo sebezáhubně. Když si pustím kteroukoli ze tří nedělních politických debat na obrazovce, aspoň v jedné z nich se vykecává komunista. Když ne, je to svátek. Většinou se však neprobírá nic, co by s komunisty přímo souviselo, jsou tam údajně proto, že jsou parlamentní strana a že je to „korektní“. V těch debatách nejde o nic objevného nebo podstatného. Jsou to kohoutí zápasy olepené reklamou a o tu jde v první řadě. Takže se vybírají osvědčení matadoři, protože na derby Sparta-Slavia vždycky přijde víc diváků než na utkání FC Záhoří versus SK Praskolesy. Byli jsme totiž velice rychle vmanipulováni do přesvědčení, že když je někdo pořád někde vidět, má asi lidem co říct. Proto se politici drali o to, aby mohli být popliváni lůzou v Kotli. Nechodili tam nikoho o ničem přesvědčovat, to si sami nemysleli ani náhodou, chodili tam být viděni. Aby se nezapomnělo, že tu jsou.

Poslaneckou sněmovnu, senát a vládu tvoří asi 300 lidí. Ale na obrazovkách, před mikrofonem a na titulních stranách donekonečna rotuje asi dvacet mediálně osvědčených tváří. I když se s touto hrou smíříme, pořád ještě nemáme odpověď na otázku, proč do ní bereme komunisty. Nejde mi na rozum, jak soukromá kapitalistická tiskárna může přijmout zakázku na volební plakáty pro KSČM. Copak se nebojí, že bude znárodněna? A proč soukromá televize dělá publicitu komunistům? Vždyť bude první, koho komunisté, dostanou-li se k moci, budou chtít ovládnout. Zde nejspíš musíme začít počítat, kolik máme skutečných kapitalistů a koho všeho je třeba zahrnout do „lumpenburžoazie“. Tenhle výstižný pojem vymyslel můj kamarád, navrátilý emigrant, s nímž jsem dělal svůj poslední pořad před odchodem z ČT (Dějepis na přeskáčku dle Xavera Pekárka, 2002). Takže když jsem si teď asi dva týdny před parlamentními volbami 2006 položil otázku, co asi udělají čeští kapitalisté, kdyby se komunisté skutečně zmocnili vlády, došel jsem k závěru, že prdlajs odboj. Čeští kapitalisté (lumpenburžousti) začnou houfně vstupovat do komunistické strany. Ti, kterým je přes čtyřicet, už podruhé. Protože poslední, co tu bolševici stačili ukrást, byl kapitalismus. A ten podle toho vypadá.

Před osmi lety se konal parádní mediální funus. Sládkovi republikáni se v roce 1998 nedostali do parlamentu. Tisk si jich přestal všímat (a že kolem nich býval rozruch) a oni zakrátko vyšuměli. S dnešním odstupem ovšem vidím, že to nebyla mediální strategie. Ta banda primitivních křiklounů totiž neměla na nic vliv. Nebyla prorostlá do ekonomických struktur. Desátky vůdci a jiné čachry byly pouze jejich vnitřní záležitost, jež neměla žádný dopad na HDP. Média se na nich neměla čím přiživit, SRP-RSČ si u nich žádnou reklamu nepředplatila. Kdyby se stal zázrak a do parlamentu se letos nedostali komunisté, žádné ticho po pěšině se po nich nerozhostí. Jejich metastáze jsou všude a na HDP vliv mají.

Loňská iniciativa „S komunisty se nemluví“ zašla na úbytě pro mediální nezájem. Je naprosto nepochopitelné, že náš svobodný a nezávislý tisk, rozhlas a televize nevyužily příležitosti a nepodpořily správnou věc. Naopak začaly cupovat onu aktivitu, že je nekorektní, nedemokratická atd. Nad tím zůstává rozum stát. Nikdo nepřišel s ujištěním „na našich vlnách komunistu neuslyšíte“ nebo „na naší obrazovce nespatříte jediného komunistu“. I kdyby komunisté měli co říci, zůstává přinejmenším sporné, zda vůbec mají právo něco říkat. No tak ať se toho práva domáhají. Ať si ten publikační prostor zaplatí, když už je jednou na prodej.

Když ČT loni zrušila publicistický pořad proto, že naštval Paroubka, čekal jsem stávku novinářů. Že v dohodnutý den nevyjdou noviny a nebudou se vysílat zprávy. Ale kdepak, zas jen to postmoderní mudrování… Kde je nějaká stavovská čest a solidarita? Ovšem korunu tomu už předtím nasadily Lidové noviny, které 25. února 2005 otiskly Grebeníčkův článek o 25. únoru 1948. Za to bych šéfredaktorovi udělil nejvyšší komunistické vyznamenání a musel by ho povinně nosit. Od toho dne Lidové noviny bojkotuju a nečtu je. To je přece stejné, jako kdyby Frankfurter Allgemeine Zeitung 30. ledna 1961 otiskly článek některého nacistického potentáta k výročí jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem.

Ale to je přece důsledek toho, že se s komunisty bavíte, milí novináři. Pak je tohle možné a bude se to dít čím dál častěji, jestli KSČSSD vyhraje volby, že vám budou rušit pořady, když si premiér dupne. Za to si můžete sami, vy hlídací psi demokracie. To vy jste se přičinili, že vlivem mediální vstřícnosti komunisté přestali lidem vadit. Že se stali samozřejmou součástí společnosti. Že se s komunisty baví nynější prezident, na rozdíl od svého předchůdce, to vás, novináře, neomlouvá. Vy jste naopak proti tomu měli ostře vystoupit a rozcupovat Klause na cucky, že to dělá. Dennodenně se ho ptát proč, když jeho předchůdce Havel to nedělal.

Za těch sedmnáct let vyrostly nové generace, které nemají přímou zkušenost s komunisty, a berou je tak nějak normálně. Ostatně, stačí vzít si jednoduché počty. V patnáctimilonovém Československu bylo přes jeden a půl milionu členů KSČ, tedy každý desátý obyvatel včetně nemluvňat. Statisticky vzato, v každé rodině byl aspoň jeden komunista. Změříme-li disent počtem signatářů Charty 77 (tuším že kolem 750 lidí), připadlo na jednoho disidenta 20 000 obyvatel, tj. jedno střední město. Polovička chartistů se však záhy octla v exilu, takže to už máme na jednoho disidenta žijícího zde 40 000 obyvatel, tj. jedno větší město. Můj modelový odhad zní, že 300 disidentů žilo v Praze, 50 v ostatních českých regionech, 25 na Slovensku a z nich zase 20 byli specificky vyhranění katoličtí aktivisté. Takže čemu se divíme. Na druhé straně si nedělejme iluze, národní obrození na tom nebylo o mnoho lépe.

Za této situace bylo po Vítězném listopadu hlavním úkolem svobodných a nezávislých médií usilovat o změnu mentality národa. Aspoň jako výraz vděčnosti za svou vlastní existenci, když už ne z přesvědčení. A zde česká žurnalistika zklamala na plné čáře. Marxismus-leninismus úspěšně nahradil ještě zhoubnější postmodernismus neboli rozmělnění hodnot a zrušení polarity dobro – zlo. Komunisté nám nejsou předkládáni jako dobří nebo zlí, nýbrž „takoví, jací jsou“. V tom je ta zrada. V debatách potom vidíme, jak soudruzi často moderují moderátory. Oni totiž na rozdíl od salonních intelektuálů byli v umění agitovat vždycky dobře vycvičeni, nepodceňujme jejich řečnickou profesionalitu. Jedinou výjimku představuje Václav Moravec, opravdu světový formát, který jediný je dovede utnout a odkázat do patřičných mezí. Václava Moravce jsem léta pravidelně poslouchal na BBC a mohu potvrdit, že jeho mikrofon bojkotoval komunisty opravdu dlouho. A když už se před ním octli, pořádně se zapotili. Jenže po Moravcovi dlouho a dlouho nic, až na výjimky, a potom záplava „dvou áček“. To je zas mnou zavedený pojem: AA = asertivní analfabet. Ano, to je ta armáda nedovzdělaných drzounů, kteří se tím ještě navíc pyšní, s vysokou fluktuací a jediným cílem: dostat se na obrazovku a z ní do nás hustit pod tlakem jako dýdžej svou vlastní důležitost. O věc jim zas tak moc nejde. V terénu pak logicky vytahují před mikrofon či kameru co největší exoty a mastodonty politické scény, aby jejich příspěvek byl náležitě dramatický a senzační.

Média se až příliš zabývají sama sebou, svým posláním a tak. A já po těch sofistikovaných úvahách vždycky musím konstatovat, že úkolem číslo jedna české žurnalistiky je naučit se už konečně jednou shodu podmětu s přísudkem. Většinu života jsem pracoval s jazykem a vím, co je v téhle branži vejce a co slepice. Fráze, floskule, módní bezobsažné obraty atd. jsou výrazem obsahové chudoby. Obsah je stravitelný i při nešikovné formě, ale samotná forma obsah nenahradí. Nebo jinak: kultivovaná myšlenka nebo myšlenka vůbec už tak nějak sama donutí mluvčího či pisatele ke kultivovanému projevu. Piliny v hlavě do kultivovaných slov převést nelze. Možná do efektních slov, na tom vlastně stojí reklama (která živí média), ale do moudrých a kultivovaných slov rozhodně ne. Nebo ještě jinak: kdo kašle na shodu podmětu s přísudkem, ten jakživ nezformuluje myšlenku.

Ale vraťme se. Díky ani ne tak servilnosti jako spíš neprozíravosti médií se vytvořilo povědomí, kdo jsou komunisté. Teď a tady, v postmodernímu smyslu bez hodnotícího přívlastku, pouze že konkrétní soudruh XY je svým způsobem zajímavý člověk. A zase je to zrádné. Většina těch, kdo by měli mít v popisu práce šlapat mu na paty, svou vzdělaností soudruhu Ransdorfovi nesahá ani po kotníky. Proto se nedokážou zamyslet nad tím, k čemu Ransdorf své encyklopedické znalosti a jazykovou výbavu používá. Přece k oblbování lidí v pěti řečech současně. Výsledkem je, že přes vysokou frekventovanost komunistů v médiích se o komunismu, jeho podstatě a nebezpečí, nedovídáme zhola nic. Přimhouříme-li oči nad tím, že se jim dostává mediálního prostoru, musíme je vytřeštit nad tím, jak tyto (nucené?) příležitosti zůstávají nevyužity. Každý novinář, který si může jezdit po světě a beztrestně říkat a psát, co chce, by si měl považovat za čest a brát jako svou občanskou povinnost komunisty jaksepatří znemožňovat, když už se s nimi octne ve služebním styku, abychom tuto nevkusnost nazvali nějak decentně. Jsou tací, kdo se o to pokoušejí, ale výsledky nejsou valné. Faktickým výsledkem je úspěšná reklamní masáž, která podvědomě nahání voliče. Když už je někomu žinantní volit KSČM, tak aspoň ČSSD. Je to prašť jako uhoď. Sekundárně pak tato masáž odrazuje lidi od účasti na volbách. V praxi to znamená úbytek hlasů proti KSČSSD. Před čtyřmi lety mě plno známých naštvalo tím, že nešli volit, ale bezpečně vím, že levici by nikdo z nich nevolil.

Letošní volby jsou koupené a mediálně zmanipulované. Pokusím se to dokázat na dvou příkladech. Kandiduje 26 subjektů, z nichž asi dvě třetiny jsou politický folklór, jímž netřeba se vážně zabývati. Z perspektivního zbytku se však mediálně prezentují pouze subjekty, které podle průzkumů přesahují pětiprocentní hranici, nebo už jsou v parlamentu zastoupeny (bez ohledu na to, že aspoň jeden zaručeně vypadne), nebo je to součet obojího. Konkrétně: netuším, je-li to direktiva EU, že všude už mají v parlamentu zelené, akorát my ne, či se to někomu hodí do krámu z jiného důvodu. („Zeleného“ senátora Jaromíra Štětinu nepočítám, toho máme díky inteligentnímu volebnímu systému do senátu, do dolní sněmovny by se nedostal ani zázrakem. A za někoho kandidovat musel.) Po našich zelených už léta pes neštěkl, až se počátkem tohoto roku objevil nějaký průzkum (kdopak si ho objednal a zaplatil?), že mají preference 5,1%, a tudíž šanci dostat se do parlamentu. A mašinérie se rozjela. Od té chvíle mají zelení mediální protekci a křesla ve sněmovně prakticky jistá. Cui prodest? Kdo potřebuje rozčeřit stojaté vody? Po zkušenostech ze západní Evropy se mi zelení jeví jako partaj pro daltonisty, ta zelená se nějak divně patlá s rudou. Joschka Fischer pak už jenom názorně ilustruje německé přísloví „junger Revolutionär – alter Hofrat“ (mladý revolucionář – starý dvorní rada). Na Západě se zelení zatím stačili etablovat jako houf rozhádaných fanatických dogmatiků bez smyslu pro širší souvislosti, kteří mají společnou toliko diagnózu F 60.0 – kverulant. Těžko očekávat, že by to u nás bylo jinak. Podstatné je, že zelení už ani moc neexistovali, a najednou takováhle bomba. Kdopak ji asi nastražil a proč? Sami na to neměli.

Ale pak jsou tu evropští demokraté (Kasl, Zieleniec, Hybášková), strana zastoupená v Evropském parlamentu, jejíž preference podle průzkumů pěti procent nedosahují. Na rozdíl od anonymních zelených jsou v této straně lidé, kteří už v politice něco dokázali. Výrazné osobnosti, jež stojí za mediální pozornost samy o sobě, bez ohledu na stranickou příslušnost. A zde vidím mediální nezájem, který možná hraničí až s bojkotem. Cui prodest? Ano, mnozí mi začnete dokazovat že se mýlím nebo že mám rovnou tu výše zmíněnou diagnózu. Vězte, že toto riziko podstupuju vědomě. Protože jedno mi budete vyvracet těžko: na uvedených příkladech vidíme až příliš názorně, že je možné (a hlavně že se to děje) někomu cestu do parlamentu mediálně zamést a druhému naopak mediálně zatarasit. A hlavně nejde ani tolik o zelené nebo evropské demokraty, nýbrž o komunisty. Těm taky bylo možné cestu přinejmenším mediálně ztížit. Ale to se nestalo.

Už slyším námitku, že v evropském parlamentu jsou zastoupeni i nezávislí demokraté, tj. Vladimír Železný, jehož si média také moc nevšímají. Ale proč? Nikoli z morálních důvodů, že je to hajzl, který kvůli své megalomanské posedlosti napřed degradoval vkus národa a potom zostudil a zadlužil naši republiku, nýbrž proto, že dnes už je (sice bohatý, ale jenom) soukromník, jenž nemá na nic vliv. Na mediálním trhu nefiguruje a nic z něho nekápne, takže proč se s ním abgébovat, že? Tak bychom mohli pokračovat dál a dojít třeba až k detašovanému pobočníku katarského prince a vymyslet pro něj nějakou obskurní supertajnou úlohu v naší zahraniční politice. To by mohlo zajímat aspoň bulvár…

Ať už letošní volby dopadnou jakkoli, nejméně za polovinu mandátů budou komunisté vděčit našim svobodným, nezávislým, objektivním atd. sdělovacím prostředkům, oněm hlídacím psům demokracie, jak se novináři sami hrdě nazývají. Komunisté se jim za to jistě náležitě odvděčí. Ale to už bude pozdě bycha honit.

V Praze 27. května 2006

Vítězslav Čížek