Je to ve mně

POZNAMENÁVÁME

Musím říci, že jsem si tento týden uvědomil, že vlastně pan senátor Štětina má pravdu, když říká »Vezmeme vítr z plachet dědkům«. Proč? No přece zákazem slova komunistická a časem snad i zákazem komunistů vůbec. Tedy, jistě nemyslel na jejich fyzickou likvidaci, i když proč ne? Víte, kolik by se uvolnilo bytů? Najednou by bylo možné bez emocí kritizovat likvidaci kudlanky nábožné minulým režimem a naši hrdinní vojáci by mohli v klidu pomáhat osvobozovat Teherán či Damašek od jejich nedemokratických vlád. Ale o tom jsem nechtěl psát. Patřím, bohužel, už mezi ty dědky. Pan Štětina se mě ale nedotkl, protože jsem pochopil, že vlastně má pravdu. Všechno je v nás. Je to i ve mně. Ale abych vás nenapínal. Začalo to v pondělí. Tehdy jsme na celnici projednávali papírové převzetí obrazů, jež v naší galerii mají viset celý březen. Chceme totiž představit tvorbu jisté slovenské malířky, která působí mimo svoji vlast a odtud nám poslala pečlivě zabalená plátna, která po skončení výstavy se zase vrátí do země původu. Jenže, člověk si myslí, že je to jednoduché. Když zaplatil jistinu vypočtenou z uvedené ceny a nepočítá s prodejem byť jednoho jediného obrazu a ani v galerii se nevybírá vstupné, je podle něho všechno v pořádku a stačí jen vyplnit potřebný papír. Člověk si ale opravdu může myslet, co chce, úřad je jiného mínění. Aby tu vůbec obrazy mohly zůstat, je třeba vyplnit jistý dokument. Dříve se tomu říkalo celní a devizové prohlášení. Dnes má pochopitelně tento úřední list jiný název. Dobře. Všechno se mění. Proč ne? Máte ten blanket, zeptali jsme se naivně. Nikoli, zněla odpověď. To je na každém dovozci. A kde ho seženeme? Snad v SEVT anebo, to pro vás bude jednodušší, naproti je firma, která s námi nemá nic společného a ta to vyplní za vás. To jsme však nechtěli. Proč platit vlastně za nic? Kde je prodejna SEVT, zeptali jsme se. Netušíme, zněla odpověď. A tak jsme si sami sehnali uvedený blanket a vyplnili. Další den jsme opět stáli za pultem celnice. Ne, tak to nepůjde, dozvěděli jsme se. Chybí některé údaje – a tady přece nejsou povinni nám říkat, jaké čísílko jsme vynechali. Jděte naproti, tam už to znají. Se skřípěním zubů jsme přece jen naproti šli. Sídlí tu soukromá firma nemající s celnicí prý nic společného. Proč nevěřit? Jsem starý dědek, nesmím být podezíravý. Opravdu příslušné pracovnici netrvalo dlouho a dokument byl vyplněn – napsaný dokonce na počítači. Několik čísílek v něm bylo navíc – opravdu jsem jim nerozuměl. Ale zřejmě jsou velmi důležitá. Jenže, když jsem si dovolil nabídnout razítko, jež by potvrdilo správnost údajů, byl jsem odmítnut. Prý razítka byla nutná za komunistů. Teď se chce jen podpis, protože komunisté byli byrokrati a ostatně razítko si může nechat udělat kdokoli. Ona dáma asi měla pravdu. Byl jsem nejen dědek, ale i kdokoli. Atak jsem zaplatil čtyři sta korun a chtěl potvrzenku. To ze mne udělalo nespokojence, s nímž to opravdu tahle republika, jak jsem si uvědomil a dávali mi znát, daleko nedotáhne.
Pak, tentýž den, jsem přijal v obchodě lehce natrženou padesátikorunu. Postřehl jsem to pozdě. A protože jsem v té chvíli šel kolem pražské Hlavní pošty, zašel jsem tam, abych si bankovku vyměnil. Byl jsem striktně odmítnut. Takové služby se tady nedělají. To by byl jen přežitek minulosti, a s tou jsme skoncovali. Jděte do Státní banky. Je za rohem. Šel jsem tedy. Jenže ono bylo půl jedné a pět minut a já se dozvěděl, že podobné služby lze uskutečnit jen do půl jedné. A tak jsem se svou padesátikorunou zase odešel. Jen jsem byl bohatší o poznání, že za komunistů byl všude ´bordel‘ a teď je konečně pořádek. Každý konečně dělá, co mu přináleží.
Tehdy jsem pochopil, že problém je ve mně, v nás, a senátor Štětina má vlastně pravdu.