Jaromír Štětina: Putin nebyl James Bond, ale obyčejný práskač

Jaromír Štětina hovoří o tom, jak poznal Borise Jelcina, co si myslí o Putinovi a proč vstoupil kdysi do komunistické strany. Jaromír Štětina (narozen 1943) je novinář, spisovatel a politik. Byl válečný reportér z oblastí bývalého Sovětského svazu. V roce 2004 byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu PČR, v roce 2010 svůj mandát obhájil s podporou TOP 09 a hnutí STAN. Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu

Sledujete Rusko a východ celé roky. Kdo je vlastně Vladimir Putin jako osobnost? Je to stále agent KGB, je to nový car?

Já jsem se s Putinem nikdy nesetkal, ale zkoumám ho dlouhá léta. Zhruba před patnácti lety jsme dělali rozhovor s Renatou Kalenskou, to bylo pro Lidovky, a ona ten rozhovor nazvala jednou větou: „Putin má na svědomí více zločinů než Miloševič“. Tenkrát se ten titulek setkal s nepříznivou odezvou u celé řady mých kamarádů a vzdělaných novinářů. Oni říkali, „jak můžeš něco takového napsat o prezidentovi země, který se snaží zavést v Rusku demokracii?“ A to byl hluboký omyl mých kamarádů, protože on se tenkrát nesnažil zavést demokracii. Já jsem byl samozřejmě pohnut tím, co jsem viděl v Čečensku, to byl skutečně válečný zločin, na kterém měl Putin velký podíl.

V čem spočívá ten zločin?

On byl předsedou vlády a prezidentem. Ruská armáda, která byla jemu přímo podřízena, zavraždila 80 000 civilních obyvatel, z toho byla zhruba polovina, to je asi 40 000, dětí, to je válečný zločin. Už kvůli tomu by měl Vladimír Vladimirovič Putin stanout před soudem v Haagu. Nebyl sám samozřejmě. Byly tam jiní jako například ministr obrany Gračov. To mi dalo možnost se Putinem zabývat a pozorovat ho, jak se postupně mění z autokrata, který se rozhodl přebudovat Rusko, v diktátora. Dnes už je to Putin diktátor toho ražení, jako jsme to viděli v Libyi nebo Iráku.

Byl takový vždycky, nebo se vyvíjel průběhem doby?

Vnitřně takový byl vždycky a to souvisí s tím, že to byl důstojník KGB a člověk nemůže překročit svůj stín. Navíc on nebyl žádný James Bond, on nebyl 007, byl to prostý práskač KGB, který pracoval v NDR a jeho úkolem bylo informovat nikoli o tom, co se děje v Německu, ale jak si tam počínají sovětští občané, kteří tam pracují. To znamená, že ty metody použil velice často a když se stal mocným vládcem, tak při nedostatku sebekontroly z vás to špatné nakonec vyleze a to se ukázalo několikrát, především nedávno při agresi na Ukrajině.

Pokud jde o Ukrajinu, když se podíváme na tu cenu, kterou Rusko musí za všechno zaplatit, pak to vypadá, jako dost malý zisk.

Já jsem jezdil na Majdan několik měsíců, byl jsem tam několikrát a pochopil jsem, že těm lidem na tom Majdanu ani tak nejde o to, aby se Ukrajina stala součástí Evropské unie, nebo aby byla podepsána nějaká asociační dohoda, ti lidé na Majdanu hlavně nechtěli znovu strčit hlavu do nového chomoutu a nechtějí se stát členem nějakého nového Sovětského svazu, který má pracovní název Euroasijský svaz, to je název, který vymyslel Putin. Oni mají historickou paměť, oni si pamatují na hladomor, oni si pamatují na Gulagy, oni si pamatují na tu tupou brežněvovskou dobu. Tak se prostě vzbouřili. To, co se tam odehrává, je ukrajinská vzpoura, ale ta vzpoura má výrazně antikomunistický charakter. O tom se tady moc nepíše a proto je obrana Ukrajinců tak neoblíbená u všech komunistů včetně těch našich.

Tam se objevuje celá ta řada obvinění z fašismu. Je tu třeba nějaký vyhrocený rys ukrajinského nacionalismu, který může být kompromitující? V čem je ten problém? Proč je tak snadné obviňovat Ukrajince z Fašismu?

Já jsem byl asi před měsícem naposledy na Donbasu, kde jsem se setkal s veliteli dvou dobrovolnických praporů. To je prapor Donbas a prapor Azov. Ty prapory se vesměs rekrutují z lidí, kteří byli na Majdanu a jsou dnes výraznou vojenskou i politickou silou. A to z toho důvodu, že jsou to právě ty prapory dobrovolníků, které vlastně zachránily Ukrajinu, zachránily Mariupol a zabránily ruské armádě v otevření pozemní cesty na Krym. Půldruhého roku se tam batalion Donbas a Azov střídají po týdnu u vesnice Širokino a brání tomu, aby se ruští separatisté a ruská armáda dostali na Krym ze severu. Oni nesou tíhu té války a to z toho prostého důvodu, že ukrajinská armáda, řádná ukrajinská armáda, je zkorumpovaná až do takové míry, že prodávají tanky na železo, nebo je prodávají do třetích zemí. Generálové a důstojníci této armády jsou ještě velice často absolventi té slavné vojenské školy ve Frunze. Oni nemají žádný důvod, aby podporovali kyjevskou vládu, nebo dokonce bojovali proti Moskvě. Proto na sebe berou tu tíhu ty prapory. Otázka je, co s těmi prapory udělat. Jsou to paramilitantní skupiny. V zemích, které chtějí politický systém blízký Evropě, což by Ukrajina měla chtít, pokud chce být součástí Evropské unie, je to nemyslitelné. Myslím si, že řešení je podobné, jak to kdysi udělali Američané v Bosně, nadělat generály z velitelů těch praporů. Prostě rozředit ten sovětismus v ukrajinské armádě. Tím by Porošenko vyřešil ten problém, který má, protože Němci a Francouzi na něj tlačí, aniž by si uvědomovali, jaká je tam skutečně situace, aby ty prapory rozpustil. Co se týče politické činnosti batalionů, oni jsou vojáci, mají pramalou politickou zkušenost. Přesto, že někteří ti velitelé jsou členové ukrajinského parlamentu. Andrej Bělatskij je členem parlamentu. Semjon Semjončenko je také člen parlamentu. Členem parlamentu je také Jaroš.

Jak dnes vypadá Ukrajina občansky?

Ukrajina je občansky rozdělená jako každá živoucí země. My jsme také rozdělení. Je to přirozená věc. To hlavní dělení na Ukrajině je dělení na západ a na východ. Západ jsou ty tradiční dříve polské oblasti nebo dokonce ještě rakousko-uherské oblasti. Východ zase inklinuje k Rusku a to z toho důvodu, že se tam podařilo Moskvě provést jedno z nejrozsáhlejších vraždění v dějinách, tam ve třicátých letech byl zemřelo několik milionů lidí, vesnice a města se vylidnily.

Proč Stalin provedl ten plánovaný hladomor? Chtěl zlikvidovat jednu celou společenskou třídu?

Já si myslím, že tam hrálo roli to, že chtěl provés rusifikaci. Rusko rozklad celé své dějiny rote umělým osídlováním, počínaj Jermakem na Sibiři, konče dneska Krymem. To je jedna z příčin, Druhá příčina byla, že Stalin potřeboval Donbas, a dodnes ho Moskva potřebuje, jako průmyslovou oblast. Proto je užitečné, aby tam Moskva měla svoje spojence. Tak je tomu všude, třeba v Pobaltí, ve všech republikách ruské federace mít ruskojazyčné obyvatelstvo. Stalin to udělal to profesionálně a dokonale se mu to podařilo a dnes na to Putin navazuje a té situace využívá.

Proč vlastně Rusové uvažují takto? Proč se chovají imperiálně a nesoustředí se třeba na to, aby byli dobří v technologickém rozvoji? Mají přece tolik inteligentních lidí…

Obyčejný Rus žijící v minulém století nemá příliš mnoho věcí, na které by mohl být hrdý. Může být hrdý na Čajkovského, ale existuje něco, co já nazývám ruským „minderwertigkeitskomplexem“, jak tomu říkjí Němci, mindrákem, komplexem méněcennosti. Na co může být hrdá ruská ženská, jejíž muž chlastá a který ji bije ve čtyři ráno chodí dojít krávu za pár šupů a jejich děti kouří anašu a ona v životě o nějakém Čajkovském neslyšela. Má jedinou věc, na kterou může být hrdá a to je velikosti vlasti a právě tohle Putin dokonale ovládá. Říká: „Já nedopustím, aby Rusko bylo ohroženo a dokonce se teritoriálně zmenšilo. V posledních letech přitvrdil a ruské ženě na vesnici říká, že se Rusko dokonce ještě zvětší. To udělal na Krymu a dělá ne Donbasu. Vaše otázka byla, proč se mu to tak daří a proč to děláš tímto způsobem. Je to proto, že Rusko má opět smůlu, že má prezidenta z KGB, v podstatě vojáka se svým způsobem uvažování a nemá například prezidenta ekonoma, odborníka na ekonomiku. Ten by byl dnes pro Rusko důležitější než příslušník tajných služeb. Agenti KGB nepřestávají být agenty KGB nikdy. Dnes nastal jiná situace, než byla třeba za Brežněva. Za Sovětského svazu vládl Ústřední výbor KSSS, komunistická strana, která víceméně kontrolovala tajnou policii. Dneska už tomu tak není, dnes federální bezpečnostní služba vládne. V Rusku jsou vytvořeny paralelní struktury moci ke všem státním zvoleným orgánům v republikách a oblastech a ve městech. Jsou obyčejně i blízko těm budovám, které ovládají zvolení zástupci. Jsou tu vytvořeny štáby, které v případě, kdy by měla být ohrožena takzvaná bezpečnost země, tak by moc dokázali převzít během jedné noci, protože jsou organizačně velmi zdatní.

Když trochu odbočíme od Putina, jemu předal moc Boris Jelcin. Kdo byl vlastně Jelcin? Z něho svět takový strach neměl…

S Jelcinem jsem se několikrát potkal. Jelcin byl po Gorbačovovi jedním z nejnenáviděnějších politiku Ruska.

Ale vyhrával volby…

Protože měl schopný aparát, ale další volby už by nevyhrál, protože normální ruský volič nevidí smysl v tom, co on prosazoval, tedy že by měla být Ruská federace demokratickou zemí. Když je porovnám, jedním z prvních činů Jelcina bylo, že povolil Rádio Svobodná Evropa a jeden z prvních činů Putina bylo, že Svobodnou Evropu zakázal. A to je ten rozdíl. To, že Jelcin Rádio Svobodná Evropa podporoval, mě přesvědčuje, že to myslel upřímně. On také nemohl překročit svůj stín, byl to také stranický funkcionář prvního ranku a opilec. Na rozdíl od Putina, který loví medvědy.

Ještě jedna citlivá otázka, stejně to někdo vytáhne v debatě pod článkem. Jak to bylo s vaším členstvím v KSČ?

Bylo bylo to koncem 60. let a vstoupil jsem do akademické stranické organizace na Vysoké škole ekonomické v roce 1967. Bylo to v době začínajícího Pražského jara. Sešli jsme se a plamenně jsme si řekli, že je potřeba zavést parlamentní demokracii a systém několika stran a tržní ekonomiku. Václav Klaus tam tehdy nebyl, i když to byl takřka můj spolužák. V té době už začínaly studentské bouře v Paříži a my jsme se zcela hloupě domnívali, že tu stranu je možné reformovat. Byla to naše intelektuální nedostatečnost. Myšlenka o reformě strany bohužel přežívá. Já jsem v roce 1968 jako elév nastoupil do Mladé fronty, protože jsem chtěl být novinářem. Pak přišla sovětská armáda, já jsem nesouhlasil, vyrazili mě a tím moje stranické extempore skončilo. A to je asi tak všechno.

Dnes se má za samozřejmé, že to nemohlo dopadnout jinak.

Ne. Nemá se to za samozřejmé. Vím, že s tou reformou komunistické strany koketoval i prezident Václav Havel. Já jsem se s Havlem často setkával, dělal jsem mu takového poradce ve věcech ruské říše. Nedlouho před smrtí – a to už byl hodně nemocný – jsem mu říkal, pane prezidente (on už prezident nebyl, ale my jsme mu tak vždycky říkali), proč jste tenkrát nevyužil začátkem 90. let své autority a nepostavil komunisty mimo zákon? Pamatuji si zcela přesně, co mi řekl: „My jsme si tenkrát mysleli, že se reformují. A oni to neudělali. A pokud by byly validní právní důvody, aby byli postaveni mimo zákon, nechť se tak stane.“ On mi tu chybu přiznal, ale už byl tak nemocný, že ji nemohl přiznat veřejně. Ale já si toho velmi cením, že to přiznal. Není to ale pravda, že by neexistovaly – ještě nedávno – myšlenky na reformu komunistické strany. Komunistická strana a ideologie je ale postavena na násilí stejně jako její hlavní ideologická platforma, tj. marxismus.

V 60. letech asi ta strana vypadala personálně trochu jinak než za normalizace, jiný typ lidí.

Podstatné je, že po roce 1968 ta strana přímo kolaborovala s okupantem. To ti členové předtím nebyli. V 60. letech tam ještě hrály roli sentimenty, že ve straně byli staří komunisté, kteří v ní byli ještě před válkou, například můj táta. Dá se říci, že v době normalizace bylo naprosto zřejmé, myslím, že je to zřejmé i dneska, že garnitura pražského jara byla jiná, než byla ta okupační. Tam ještě bylo hodně možností jak nekolaborovat. Například tu bylo takzvané Poučení z krizového vývoje, co sepsal Biľak a spol, což dávalo lidem možnost, aby si posypali hlavu popelem. Mnozí to udělali, protože poznali, že postavit se moci na odpor může skončit tragicky. Taky to často tragicky skončilo. Můj táta například se určitě podepsal na tom, co se tady dělo v 50. letech. Ale on odčiňoval. Já ne, já byl tehdy dítě, neodčiňoval jsem, protože jsem neměl, co. Nakonec otce estébáci výslechy dohnali k smrti.