Bursík Jak jsem zdrhal z hory

Martin Bursík leze po horách víc než 25 let. Přesto se veřejnost o jeho vášni dozvěděla až nyní. Bohužel v těch nejsmutnějších souvislostech.

Přivítal nás v tričku. „Promiňte, ale musel jsem si sundat košili, zatím si nemůžu zvyknout, že bych měl zase nosit oblek.“ Smutný, ale klidný a vyrovnaný, tak působí pár dní po návratu z tragické výpravy do pákistánského pohoří Karákóram. Martin Bursík už zase pracuje, ale víc než kdy jindy si uvědomuje, co je v životě opravdu důležité.

* V pondělí hned po příjezdu jste mluvil o útěku z hor. Mám to brát doslova?

Ano. Byli jsme úplně zdrcení. Měli jsme toho plné zuby, chtěli jsme být co nejdřív doma a vyřídit, co je potřeba. V takové situaci nemáte na nic chuť. Téměř z vrcholu jsme se za osm dní dostali až do Islámábádu. Místo čtyř dní sestupu to byly tři, džípem jsme jeli přes noc, mikrobusem místo dvou dnů den a večer a v Islámábádu se nám podařilo přebukovat letadlo a letěli jsme o čtyři dny dřív.

* O tom, že se otočíte a vrátíte se zpátky, někdo rozhodl, nebo to bylo samozřejmé?

To jsme se shodli všichni tři bez debat. Dokonce i dva Ukrajinci, kteří se k nám přidali a už potřetí se pokoušeli o vrchol, se otočili a vrátili se s námi. Řekli nám jen, že není o čem diskutovat: když umře kamarád, tak se neleze. Moc si jich za to vážíme.

* Přece jste věděli, že lézt na takové kopce není žádná legrace a riziko je vždycky. Vy jste si ho nepřipouštěli?

Víte přece, jak to je. O riziku víme všichni, přesto si člověk nepřipouští, že by se týkalo právě jeho. Máte zkušenosti, dáváte si pozor, chováte se a reagujete podle terénu, počasí, formy, podle toho, jak se cítíte. Kdybychom si něco připustili, tak se otočíme a jdeme zpátky. To za to nikdy nestojí.

* Snažíte se nezacházet za hranu rizika?

Co mám říct? Když se zabil Pepík Vavroušek v Roháčích na prakticky „ničem“, tak jsme ho přijeli hledat a našli neuvěřitelně lavinézní terény. Jdete po svahu, kde dokonce rostou malé smrčky, a najednou to pod vámi křupne, povolí a sjede o metr. Někdy se prostě stane, že se ocitnete v místě, kde to vypadá, že to ulítne, a zdrháte jako blázen. To je únosná míra rizika a je to úplně něco jiného, než co se stalo Jirkovi.

* Přemýšlel jste nad tím, co se vlastně Jiřímu Daňkovi přihodilo?

Nad tím přemýšlím asi čtrnáct dní, ale nechci o tom mluvit. Jirka byl jeden z mých nejlepších kamarádů a naprosto úžasný člověk. Nejzkušenější a nejlíp připravený. Nikdy se nám nic takového nestalo ani náznakem: žádný průšvih, zranění, kritická situace… Teď se s tím musíme naučit žít… Nechci se o tom bavit.

* Ale i on musel odjíždět s vědomím rizika…

Podívejte se, je to takhle: všichni, když odjíždíme, si doma uklidíme, dáme věci do pořádku, každý si to udělá po svém, někdo si vyřídí i věci majetkové a pozůstalost, aby byl připravený na všechno. Já měl jednoho horolezce v rodině bývalé ženy. Honza Červinka, klasická škola. Vždycky když jel na expedici, tak uklidil dílnu, uklidil doma a my jsme z něj měli srandu, že je to jediný moment, kdy tam nemá bordel… Nikdo z nás si ale nikdy nepřipustil, že se něco tak vážného může stát.

* Proč jste si vybrali Karákóram? Nedoporučil vám ho senátor Štětina, který tam kdysi byl?

Štětina mi poslal teď po návratu hezký dopis, kterého si vážím. Napsal mi, že si dovede představit, co to je, když ztratím kamaráda, protože jemu se to stalo taky. Ale s tím výběrem nic společného neměl. Expedice do Karákóramu se měla původně uskutečnit už před dvěma lety. Já tehdy nemohl kvůli kolenu a kvůli tomu, že jsem začal dávat dohromady zelené, a tak kluci vylezli Šiša Pangmu v Tibetu. Letos jsme vybrali Gašerbrun II, protože se nám ta hora hrozně líbila. Je to skalnatá pyramida a pod ní ledová stěna, ale ukázalo se, že v roce 2007 to prostě nejde vylézt. Vytáhli jsme tam vybavení, stany, péřové kalhoty, rukavice, titanový vařič, nádobí, brýle, prádlo, jídlo a to všechno jsme si tam nechali a najednou jsme všechny věci měli odříznuté kvůli lavinám. Museli jsme měnit plány a pokusit se o Gašerbrun. I bez těch věcí. I stan jsme si museli půjčit. Ale stejně tam nikdo nevylezl a byl problém věci z tábora na konci expedice vůbec stáhnout.

* Kvůli počasí?

Letos jsme měli hroznou smůlu. Neustále chumelilo, všude spousta sněhu, což je naprosto výjimečné. Loni vylezlo na Gašerbrun 130 lidí, letos ani jeden. V jednu chvíli lavina vzala dva Němce a přizabila jednoho Japonce. Viděli jsme to v přímém přenosu. Druhý den jsme šli nahoru a současně probíhala záchranná akce. To byl první hodně silný zážitek, který všemi otřásl. Dva dny jsme zůstali ve druhém výškovém táboře, a když jsme slezli zpátky do předsunutého tábora, tak jsme zjistili, že je tam třiatřicet stanů, ale žádní lidé. Všichni utekli. Byl to letos divný rok.
Pokračování na straně C2

Pokračování ze strany C1
* Jeli jste čtyři, je to standardní počet pro takovou výpravu?

Čtyři lidi jsou minimum, míň už by nešlo. Plánovali jsme to čtyři, ale pak se ukázalo, že kromě nás se tam chystá ještě asi pětadvacet Čechů, které vede Josef Nežerka, tak jsme si řekli, že to spojíme. Ono je efektivní mít v základním táboře stejného kuchtíka a styčného důstojníka.

* Neměli jste ani kyslík, ani Šerpy. Proč?

My to nikdy neděláme, výškové nosiče si nebereme.

* Je to obvyklé? Horolezci dnes mají spoustu pomocníků a říká se, že vás na horu doslova vynesou…

Nemám rád, když to takhle někdo shazuje. Já komerční expedice taky nemusím, je okolo toho strašně tragédií, protože se tam cpou lidi, kteří nemají zkušenosti. Ale pravda je taková, že od sedmi a půl tisíce už vám nikdo nepomůže. Musíte se spolehnout na sebe, znát hory a vědět, jak se tam pohybovat a přežít. Vždycky si říkám, ať se lidi, kteří o tom mluví s despektem, seberou a jdou. Nikdo vás tam totiž nevynese, prostě tam musíte dojít. Ovšem to, že vám někdo vynese kompletní bagáž a jdete nalehko, je něco jiného, než když táhnete ze základního tábora pětadvacetikilové batohy a jste úplně mrtví.

* Na co si v horách musíte dávat největší pozor?

Pozor si dáváme pořád, nejedeme riskovat život. V těchhle horách to bylo o čekání. Sedíte v hnusném počasí zalezlí ve stanu, odhazujete sníh a čekáte. Najednou se to na chvilku otevře, vy musíte vypálit a jet úplně naplno. Ve čtyři hodiny se rozední, takže ve dvě vstanete, ve tři jdete a musíte skončit v půl jedenácté, protože od jedenácti padají laviny. Takže je to nárazové. Nejdřív pořád nic, nic, a najednou poplach a musíte vyrazit. To nebylo úplně typické, normálně máte celý den.

* Dá se vůbec na zdolání osmitisícovky odpovědně připravit?

Určitě. Já myslím, že jsme byli připravení. Každý trochu jinak, někdo měl naběháno víc, ale technicky, znalostí kopce a zkušenostmi jsme připravení byli. I plánováním, rozvržením dnů… Není to jen o špičkové kondici. Mně je osmačtyřicet, takže to doháním jinde.

* Jak trénujete, vždyť navíc máte sedavé zaměstnání?

To je pravda. Letos to v mém případě bylo hodně o vůli. Dva roky dřiny na zelených mne poznamenalo a já jsem to cítil. Stihl jsem doma jezdit na rotopedu, ale to je jako nic. Běhal jsem, ale musel jsem se pokaždé vykopat, abych vstal v šest a šel. Žádný zázrak to nebyl. Ale vždycky je na tom někdo hůř a někdo líp. Tentokrát byli všichni kluci fyzicky lepší. Jezdíme společně nejlepší kamarádi, takže prostor pro další svalovce není. Ta skupina je uzavřená pětadvacet let, což je dobrý. Je to úplně něco jinýho než jet s cizíma lidma. Pomůžeme si a jde se dál.

* Takže jste měli natrénováno. Dýchali a spali jste normálně?

Ze začátku moc nespíte, protože když začnete usínat, zklidní se vám dýchání a najednou lapete po dechu, nemáte dost kyslíku. Je to spíš střídání spánku a buzení a ze začátku si pomáháte slabýma práškama na spaní. Po pár dnech si zvyknete a jde to dobře.

* Docela by mě zajímalo, jaké to je, když musíte v sedmi tisících metrech na záchod?

Musíte si vybrat pravý čas a místo a vzít si lopatku. Blbá je noc ve stanu, to od určité výšky používáte takzvanou čurací lahev, protože v noci chodit ven je o hubu a taky se nikomu nechce, že?

* A kam potom s tou lahví a vůbec s odpadky? Jak je na tom vlastně oblast Karákóramu s ekologií?

Každá expedice platí poplatek za odpad. Cestou dolů vás kontrolují, jestli odpadky nesete, abyste je někde neodložili. Když jsme šli nahoru, měli jsme nosiče, kteří nesli jídlo, a ty jsme učili, aby neodhazovali papírky a nedělali binec. Odpad jsme recyklovali: každý pytlík od polívky roztrhnout, vysypat do pytle, protože obsah do trhliny ledovce vysypat můžete, ale nesmíte tam vyhodit obaly. Ty se nesly dolů. Něco takového se místním těžko vysvětluje, protože všude okolo je armáda, ještě v sedmi tisících mají základnu a je tam neuvěřitelný bordel. Chápal bych, že tam je spadlá helikoptéra, ale k tomu vyházené kanystry od benzinu, hadry napuštěné olejem… Těžko můžete od lidí chtít, aby se chovali ekologicky, když stát prostřednictvím armády tam dělá takový binec. Já jsem to nafotil a chci to poslat pákistánskému ministrovi životního prostředí.

* Napíšete, že jste ministr životního prostředí České republiky a byl jste otrávený z nepořádku v jejich horách? A vidíte, mně naopak napadlo, jestli jste na dovolenou nejel tajně, protože ministr vlády členské země NATO na pákistánsko-afghánské hranici, to je bezpečnostní riziko…

A já vám na to řeknu, že jsem doma nechal diplomatický pas a jel na soukromý, nevzal jsem si s sebou vizitku ministra a nikdo nevěděl, že jsem ministr. Byl jsem tam jako Martin Bursík.

* Proč jste tedy odjezd tajil? Je to kvůli věhlasu expedice Pavla Béma?

Já se v životě Pavlem Bémem doopravdy neřídím. Poprosil jsem spolupracovníky, aby říkali, že pan ministr odjel někam na hory…

* A co je špatného na tom jednoduše přiznat: Jedu do Pákistánu?

(dlouze přemýšlí…)

* Máte pocit, že do toho nikomu nic není?

Tak. Je to můj privátní život. Kdyby se něco dělo, měl jsem s sebou satelitní telefon, což samo o sobě bylo pro mě naprosto výjimečné. Byl jsem ve spojení s tiskovou mluvčí, asistentem i premiérem Topolánkem. Jinak jsem neměl potřebu někomu oznamovat, kam jedu. Když jste tři sta šedesát pět dní pod lupou veřejnosti, tak máte chuť mít pak měsíc pokoj. A ne mít za zády novináře, kteří vymýšlejí nesmyslné spekulace, protože je okurková sezona. Kdyby se nestala ta tragédie s Jirkou, tak nikdo ani nezjistí, že jsem byl na kopci.

* Lezl jste někdy s Pavlem Bémem?

Ne. Já lezu s kamarádama.

* On asi taky.

No právě. Předpokládám, že každý máme svoji partu lidí a není důvod to spojovat. Ale musím říct: klobouk dolů, že na Mount Everest vylezl. Já si toho vážím, myslím si, že to je obdivuhodný. Vylezl na vrchol a je vidět, že je houževnatý. Když se do toho opře, tak udělá, co chce. A to je o člověku důležitá informace. Ostatně my jsme dosud taky vylezli všechno. Gašerbrun byl první vrchol, který jsme neudělali.

* Podle původního časového plánu jste se měl vrátit tak, abyste stihl jednání vlády?

Ano. Měl jsem přiletět čtrnáctého v devět třicet a ve dvě začínala schůze Sněmovny. Bylo to perfektně naplánováno.

* Jak probíhá vaše aklimatizace?

Na horách výborně, to jsou geny. Tady je to horší. Ale časový posun je jenom tři hodiny. Přiletěl jsem v sobotu dopoledne a večer jel hned do Krkonoš za Jirkovou ženou a kamarády. V neděli už jsem měl schůzky a v pondělí to začalo: v osm hodin porada ekonomických ministrů, v devět vláda, to trvalo asi do půl čtvrté a večer koaliční jednání asi do půl třetí v noci. To už jsem klukům posílal esemesku Pomoc! Strašná bomba. Když koaliční jednání končilo a bylo půl druhé, tak jsem řekl, že mám teď půl páté, je to masochismus a končím. Už jsem nemohl. Ale teď už jsem zase v tom, jen občas mi často myšlenky přeskočí jinam. Mně expedice vždycky pomohly získat si odstup, srovnat si hodnoty v hlavě. Navíc si v takové situaci opravdu uvědomíte, co je důležité, koho máte rád, co má a nemá smysl. Strávíte dlouhou dobu přemýšlením, protože máte mnohem víc času pro sebe než v civilizaci, a myslím, že jsem si to přivezl. Jenže tentokrát to všechno překrývá ohromný smutek.

* Takže jste v klidu a šok se nekonal?

Vždycky si velmi opatrně beru v letadle noviny, protože moje zkušenost je pouze negativní. Vzít si s odstupem tisk a zase se potopit do toho provinčního bahna! Najednou si čtete o úplných kravinách, rozhovor s Paroubkem, který se o mě, nevím proč, otíral, a já si říkal: Co se děje, vždyť jsem tu měsíc nebyl, dej mi pokoj. Takže jsem noviny zase odložil a tak to bude asi delší dobu. Nemám žádnou vůli zapadnout do provinciality a zabývat se hloupostmi.

* Jak je na tom váš organismus?

Přijel jsem s chutěmi z muslimské země. Mám teď třeba neudržitelnou chuť na tlačenku. Tlačenku s octem a cibulí! Nebo turecký kafe! Měsíc a půl jsem pil čaj, takže ten deficit v sobě mám. A taky mi asi sleze nehet na noze. To je nic. Psychicky jsem na dně. Přebíjím to prací, ale každou chvíli spasdnu dolů do pocitu bezmoci a smutku. Není to dobrý.

Někdo si vyřídí majetek a pozůstalost, aby byl připravený na všechno

***

Horolezec Martin Bursík

Od šestnácti let jezdí do Tater, rumunských a bulharských hor. V roce 1981 byl jako vysokoškolák poprvé v Sovětském svazu, na Kavkaze, pak následoval Pamír. „Jezdili jsme takhle zhruba každé dva roky.“ V roce 1988 poprvé navštívil Himálaj. „To byl asi nejkrásnější výlet. Jeli jsme načerno přes Mongolsko do Číny, v Číně do Golmudu a pak do Lhasy. Tibet byl zavřený, bylo tam stanné právo, takže jsme museli buď uplácet oficíry, nebo obcházet kontrolní stanoviště – a pak jsme byli v severní oblasti Everestu. Nakonec jsme šli sedlem Nangpala, cestou, kudy utíkají Tibeťané do Nepálu.“ Další oblast, kterou Bursík projel, je Střední a Jižní Amerika. „Začal jsem v Mexico City, pak byl Ekvádor a skončili jsme na Huascaránu, což je magická hora v Peru, kde při zemětřesení umřela československá elita horolezectví.“ Za dosavadní vrchol považuje výpravu do Nepálu v roce 2001. „Vylezli jsme na Barumtse, což byl, jak jsme se později dozvěděli, československý prvovýstup. Ta má 7225 metrů.“ Na rozdíl od řady kolegů horolezců jim jde většinou o víc: „Vždycky se snažíme ještě něco poznat. Přírodní systémy, místní život a podobně. Po Barumtse jsme udělali výpravu podél řeky a ocitli se v džungli. Druhý den skončila cesta a my jsme deset dní bojovali, abychom se odtamtud dostali. Pak jsme se shodli, že to bylo těžší než ten kopec.“

Foto popis| GAŠERBRUN I 2007 Letošní výprava skončila tragicky. Po úmrtí jednoho z horolezců se celá expedice vrátila do Čech.
Foto autor| FOTO: PROFIMEDIA. CZ

Foto popis| NEPÁL 2001 Při expedici na horu Barumtse byla Martinu Bursíkovi velká zima. Vrcholu hory přesto dosáhl.
Foto autor| FOTO: ARCHIV M. BURSIKA

Foto popis| PŘED ROKEM Martin Bursík na rok staré fotce v saku a kravatě. Těm se momentálně vyhýbá.
Foto autor| FOTO: MAFA – JAN ZÁTORSKÝ

Foto autor| foto MAFA – DAVID PORT

O autorovi| JAN HANZLÍK jan.hanzlik@mfdnes.cz