Bojují na Ukrajině i islámští teroristé?

Na serverech nacházím mnoho textů o ukrajinské válce. Přímo z bojů nikdo nepíše, aspoň ne někdo nezávislý a důvěryhodný. O bojích v delbacevském kotli nevládní agentury nepsaly. Výjimkou byla americká AP, jejíž reportér viděl na silnici z Debalceve ustupující ukrajinské vojáky, rozzlobené, že do obleženého města nepřišla posila, vyčerpané, zraněné, v autech i pěší. Reportér AP byl však už asi mimo kotel, na silnici u Artěmivsku, obsazeného kyjevskými silami, vzdáleného od Debalceve 50 kilometrů. Pro vládní média bylo snadné uvádět nepravdy. Jaký obrázek si ale udělat, když kyjevská armáda uvedla, že v kotli zahynulo 22 ukrajinských vojáků, zatímco současně, tedy na začátku útěku kyjevských sil, sdělil veřejnosti vítězně náměstek doněckého ministra obrany Eduard Basurin, že jich tam padlo „až tři tisíce“? Přitom třeba AFP měla v Doněcku svého zpravodaje. Ten ale napsal jen reportáž, jak tam ve sklepích trpí děti. Zato byla média v Budapešti zjišťovat, k jakému památníku sovětských vojáků položí Putin věnec. V Pešti se nestřílí. Všichni také ze závětří sledují, jak Tbilisi marně žádá Kyjev o vydání svého bývalého prezidenta Saakašviliho, ne však pro válečné zločiny, nýbrž pro zneužití jeho pravomoci. Svět se nedozvěděl, zda se v debalcevském kotli v noci před stažením vládních ukrajinských ozbrojených sil vůbec střílelo, často jen papouškoval kyjevské tvrzení o prudké povstalecké střelbě, o porušování příměří Rusy a o následném Porošenkovu rozkazu o „spořádaném“ stažení „na předem připravené pozice“. Už jsme to zažili při obou čečenských válkách, kdy Západ (a ČR) byl jen okrajově informován o postupném zavádění práva šaría od roku 1997, o veřejných popravách v Grozném před tisíci lidí a o tělesných trestech včetně kamenování. Díky české veřejnoprávní televizi jsem sledoval i já ukamenování muže a ženy pro pohlavní styk. Utvrdil jsem se ale v univerzalistickém pojetí lidských práv, šaríu tam zavádělo islamistické vedení Čečenska v rámci svatého boje proti Rusku. V Čečensku měli dlouho monopol na zprávy dva čeští, rusky mluvící novináři, Jaromír Štětina a Petra Procházková. Byli tam ze Západu dlouho sami. Fandili čečenským bojovníkům za svobodu a koncem druhé války (srpen 1999 až únor 2000) nenávistně psali o Putinovi. Ten coby prozatímní prezident vystřídal koncem roku 1999 alkoholem už zmoženého Borise Jelcina, jenž nechal oligarchy rozkrást a rozvrátit Rusko. Dvěma novinářům udělil pak prezident Havel státní vyznamenání. Prezidentem Ruské federace byl Putin zvolen občany až po druhé čečenské válce, v květnu 2000. Už předtím Západu „hrozilo“, že pád Ruska do hospodářské i sociální propasti může Putin zastavit. To se pak i stalo. Vyznamená někdo dnešní veřejnoprávní novináře za tendenční prokyjevské zpravodajství z Ukrajiny? Tato dnešní občanská válka je spojena s Čečenskem i v tom, že na obou stranách válečného konfliktu bojují i veteráni z obou čečenských válek. Na straně povstalců zformovali Čečenci prapor Smrt. Stovky se jich jako dobrovolníci nechaly naverbovat v náborových kancelářích v Rusku, například ve Voroněži a v Rostově na Donu. Na kyjevské straně bojují zase Čečenci z USA a západní Evropy. I jiní cizinci, kteří si chtějí zastřílet, bojují na obou stranách, také Američané a Rusové. Typově odpovídají čečenským bratrům Carnajevovým, ti útočili bombami na maratón v USA v Bostonu v roce 2013. Byli tam tři mrtví a vzbudilo to více pozornosti než čečenské teroristické útoky z roku 2002, ve škole v Beslanu (334 mrtvých civilistů včetně 186 dětí), v Divadle Na Tagance v Moskvě (130 mrtvých) a útoky z roku 2010 v moskevském metru a v Dagestánu (desítky mrtvých).