Kolektivní vina? Ne! S tím nemohu souhlasit

Musím se přiznat, že tvrzení o kolektivní vině mně vždycky připomíná bibli. Ta vlastně lidstvo svým dědičným hříchem odsoudila k utrpení. Církev se v průběhu staletí tím i řídila a vyhlazovala šmahem heretiky a jinověrce. To byl ale středověk. Ani poválečný odsun tzv. sudetských Němců neměl nic společného s kolektivní vinou. To jen dnes účelově tvrdí představitelé landsmanšaftu. Ten, kdo dokázal, že nebyl pravověrným nacistou, kdo se neangažoval, či dokonce za nacistické éry trpěl a mohl to prokázat, byl vyčleněn z odsunu, anebo se sám rozhodl se svými spoluobčany odejít, tak jak to učinili mnozí komunisté či sociální demokraté. Tak to bylo. Proč o tom všem píši? Protože nyní se v souvislosti s nedávným zasedáním Ústředního výboru KSČM, a v souvislosti s podepsáním smluv nevýhodných pro KSČM, objevily hlasy o kolektivní vině výkonného výboru a dokonce i funkcionářů strany, kteří přišli do odpovědných funkcí až později. Protože členové VV jsou zástupci jednotlivých krajů, a jistě své krajské rady o jednání informovaly, pak i na oněch krajských radách je vina. Dovedemeli to dál, pak i členové ÚV stejným způsobem informovali své okresní výbory, které v tomto orgánu zastupují a stejným způsobem byla dozajista informována i členská základna, tedy každý z nás členů KSČM.
Dovoluji si proti této interpretaci protestovat. Je stejná, s jakou jde do své osobní války proti komunistům pan senátor Štětina. Všichni komunisté jsou podle něj vini. Za co? Za vyšetřovací metody pana Kohoutka a Doubka z počátku padesátých let, za volání pana Jiřího Rumla po šibenicích pro obviněné v podivných procesech, za zastřelení vězně na Jihlavsku při jeho převozu z jednoho místa na druhé, atd. Ale opravdu. Jsou vinni všichni komunisté? Jsou všichni odpůrci tehdejšího režimu vinni i za vraždu pokladníka Rošického, staršího strážmistra Kroniky či poslankyně Kvášové? Prostě za všechno? Ani to přece není pravda. Všude jsou konkrétní viníci a konkrétní zavinění. Tak tomu bylo i při připravovaném prodeji budovy ÚV KSČM v ulici Politických vězňů a při jednáních o skeletu ve Vysočanech. Někdo byl odpovědný, někdo jednal, někdo podepsal i nevýhodné smlouvy, někdo špatně informoval. Buď proto, že věřil druhým, že smlouvy nejsou nevýhodné, anebo si smlouvy ani nepřečetl. Vzal však na sebe plnou odpovědnost. A ti druzí? Členové výkonného výboru? Jak mohli postřehnout všechny rozpory, když ti, jimž dali důvěru, je přesvědčovali o výhodnosti smluv? Určitý čas jsem pracoval i v hospodářské sféře, měl-li někdo z nás delegovanou odpovědnost, byl tudíž odpovědný. Avím o řadě vedoucích pracovníků, kteří byli nejen za nevýhodné smlouvy či transakce odvoláni, ale i skončili před soudem. Tedy socialistickým. Tady neplatila kolektivní vina. Asi všichni známe z oné doby nějaký příklad.
Přeskočme ale do dnešní doby. Každý z nás požaduje, aby za vytunelování té či oné banky, toho či onoho podniku, za konkrétní nesprávné rozhodnutí byla vyvozena odpovědnost. S tím je možné souhlasit. Protože ten, kdo zavinil, měl by nést odpovědnost. Když se to však týká nás samých, pak najednou nejsme tak rigorózní. Nalézáme desítky omluv, proč by neměla být vyvozena konkrétní odpovědnost, a dokonce všemu nasazujeme ideologické rozměry. Najednou některým z nás nevadí princip kolektivní viny. Jenže tady nejde vůbec o ideologii, ale o selhání jednotlivců a vyvození z něj jedině možných závěrů. Jinak se bojím, že bychom brzy mohli být stranou bez perspektivy, jíž voliči by nemohli věřit.