Zastřelte je bez soudu

CIVILIZACE

Předseda KSČM Vojtěch Filip veřejně požaduje návrat k Leninovi. V Haló novinách ze dne 20. 6. 2007 dokonce píše: „Lenin byl… veskrze prodchnut humanismem.“ Někdy v druhé polovině osmdesátých let mne upozornil český novinář Zdeněk Procházka, že v Moskvě stále existuje Institut pro výzkum mozku Vladimíra Iljiče Lenina. Považoval jsem to za mírně morbidní vtip starého přítele proslulého nenapodobitelným sarkasmem nad sovětskými reáliemi. „Fakt,“ řekl tenkrát Zdeněk, „mají ho naložený v lahvích jako okurky v láku.“
Brzy jsem zjistil, že Procházka měl pravdu. Hned po Leninově smrti byl vůdcův mozek vyluhován ve formalínu a v alkoholu a rozčtvrcen do kostek. Ty byly zality do parafínu. Kostky pak byly rozřezány na 30 063 dílků. Posléze byl pod vedením profesora Sarkisova mozek více než deset let zkoumán. V květnu šestatřicátého roku vydal institut zprávu, která obsahovala 153 stran strojopisu a patnáct alb s mikrofotografiemi. V tajné zprávě profesor sdělil Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu, že Mozek vykazoval Mimořádně Vysoký stupeň Organizace.
V létě roku 1989 se nám s Procházkou a režisérem Milanem Maryškou po dlouholetém snažení podařilo proniknout ve spolupráci s ruskou organizací bývalých politických vězňů Memorial do bývalých stalinských lágrů Butygyčag a Určan na Kolymě. Vzniklý televizní seriál Sibiř země žalu, země naděje byl vůbec prvním svědectvím o bolševických táborech v magadanském GULAGu, které dokázali natočit cizinci. V(tehdy) západoněmecké produkci Steve Lichtaga se poprvé záběry z Butygyčagu objevily v Evropě. O rok později v České televizi. Začátkem devadesátých let se mě Zdeněk Procházka zeptal, zda vím, kdo je to Dmitrij Volkogonov. Že prý přijel do Moskvy udělat s ním interview. V životě jsem to jméno neslyšel a poctivě jsem se přiznal. „Je to první historik, který se dostal do archivů Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu,“ řekl Procházka s jistou dávkou objevitelského vzrušení.
Zdeněk měl i tenkrát dobrý novinářský čich. Volkogonov na základě svých archivních bádání napsal knihu Lenin -počátky teroru. Bylo to zásadní dílo, která svrhávalo poslední snahy ruských komunistů obhajovat vůdce světové revoluce a soustřeďovat vinu za zločiny na Leninova nástupce Stalina. Snad jen několik citací z autentických písemností psaných Leninem, které Volkogonov objevil: „Pokud se neuchýlíme k teroru a nezastřelíme šmelináře na místě, nikam se nedostaneme. Jistě si nemyslíte, že zvítězíme, jestliže neuplatníme ten nejostřejší revoluční teror.“
„Občané, kteří odmítnou udat své jméno, musí být zastřeleni na místě bez soudu. Musí být oznámeno, že budou bráni jako rukojmí a že budou ihned zastřeleni, pokud banditi neodevzdají zbraně. V případě, že budou nalezeny ukryté zbraně, zastřelte nejstaršího člena rodiny na místě bez soudu…“
„Pověste ne méně než sto známých kulaků, boháčů, vyděračů. A myslím to tak, abyste je pověsili tam, kde budou lidem na očích… Vezměte jim všechno obilí.“
Ústav profesora Sarkisova stále existuje. A tak si představuju, jak tam dnes vědci zkoumají mozek prodchnutý humanismem pomocí elektronických mikroskopů a tomografů. Možná že si při řezání preparátů povinně čtou zásadní Leninovo dílo Stát a revoluce. Je to největší příručka teroru v minulém století napsaná. Dílo, které považuje KSČM za jeden z pilířů svého praktického počínání. Butygyčag a Určan? Jen takové drobné omyly. Při každé revoluci přece lítají třísky.

O autorovi| JAROMÍR ŠTĚTINA, Autor je novinář, spisovatel a senátor