Výstup na Harámoš znemožnilo počasí

Vědecko-sportovní expedici olomoucké univerzity do nejhlubšího himálajského údolí osud příliš nepřál

Původně mělo jít o malou, víceméně soukromou výpravu, která by spojovala horolezectví, vysokohorské vodáctví a také vědecký výzkum. Všechny tyto obory stály také v popředí zájmu nadšenců z malého agilního horolezeckého oddílu olomoucké univerzity, jejíž někteří členové se zúčastnili několika svérázných zahraničních akcí.
Byla to především expedice do pákistánské části Hindúkuše a expedice Delgenchan do Mongolska. V roce 1968 pak zorganizovali výpravu do ruského Altaje, kde uskutečnili prvosjezd řeky Katuň a zdolali nejvyšší horu Sibiře Běluchu.
„Právě na Altaji se zrodila myšlenka jet do Himálaje. Do té doby tam ještě totiž žádná výprava z Československa nebyla,“ vzpomíná Jaromír Štětina. Chtěli tu sjet řeku Indus v úseku mezi nejzápadnější osmitisícovkou Nanga Parbatem a protilehlou a málo známou horou Harámoš (7397 m), na jejíž vrchol hodlali rovněž vystoupit. Proto dostala expedice název Indus-Harámoš.
Jak se jede do Himálaje „Jako horolezci jsme si přivydělávali peníze při práci ve výškách pro nejrůznější podniky,“ vzpomíná Josef Kývala. „A tenkrát přišel Ota Štěrba s myšlenkou, že bychom mohli uspořádat vlastní oddílovou expedici. Do té doby byly takové akce pouze státní.“
Od úmyslu uspořádat soukromou oddílovou expedici však museli velmi brzy ustoupit. Zjistili totiž, že by na ni finančně ani zdaleka nestačili. Původní představa o čtyřech účastnících se vzápětí totiž zdvojnásobila a také předpoklad, že jim postačí malé terénní vozidlo, se brzy ukázal jako mylný.
„My jsme samozřejmě nevěděli, jak se to dělá, abychom mohli jet do Himálaje. Když člověk nesměl mít tenkrát žádný účet, reklama byla takřka něco protiprávního a vyjet ven znamenalo získat nějakou výjezdní doložku a devizový příslib. Nicméně jsme se do toho pustili,“ říká Jaromír Štětina. Byla to tehdy právě olomoucká Palackého univerzita, kde Otakar Štěrba přednášel na přírodovědné fakultě, která k tomu nakonec nejvíce dopomohla. Odjížděli nakonec jako přírodovědně-sportovní výprava.
„Kromě malého terénního auta jsme museli mít i náklaďák,“ vzpomíná vedoucí expedice Otakar Štěrba. „V té době bylo totiž nemyslitelné, abychom na místě kupovali jídlo a museli jsme tak s sebou vézt spoustu zásob. Vétřiesku, která se k tomu absolutně nehodila, nám poskytla armáda. Ale nám to bylo jedno. Určitě bych odjel i traktorem kdyby nám ho někdo dal. Tak moc jsme chtěli do Himálaje.“
„Tak jsme jeli vétřieskou, která se nám poprvé zadřela na Bumbálce,“ říká Dina Štěrbová, která byla jedinou ženou v expedici. „A pak se to stalo ještě pětkrát, takže cesta byla velmi dobrodružná. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, protože tam měli dokonalý systém cestních kontrol. Když jste nedojeli včas od jedné ke druhé, hledali vás vzápětí policajti.“ Po dvacetidenním putování dorazili v létě roku 1970 do Islámábádu a měli Himálaj na dosah ruky. A čekalo je první zklamání. „Nedostali jsme povolení k tomu, abychom mohli splout Indus“ říká O. Štěrba.
Měsíční zpoždění zavinil déšť Cesta do Gilgitu, kam se potřebovala expedice dostat, trvá letadlem hodinu. Monzunové lijáky však lety na delší dobu zcela znemožnily a expedice uvízla v Islámábádu. Byla to zároveň její největší smůla, která nepříznivě ovlivnila především splnění horolezeckého cíle výpravy. Teprve po dlouhém a marném čekání získali od ministerstva zahraničí vůbec jako první cizinci povolení k transportu po nové strategické silnici podél Indu vlastním autem. Čekáním a přesunem nakonec ztratili téměř měsíc.
Cesta podél řeky byla v mnohém poučná. V takzvaném Rámghátském údolí mezi Nangá Parbatem a Harámošem teče Indus 7000 metrů pod vrcholem jedné z nejznámějších himálajských osmitisícovek. Nevytváří tu však žádný vodopád a většina jeho peřejí způsobuje skalní zúžení. Hloubky v těchto soutěskách dosahují desítek metrů a průtok se pohyboval právě kolem sedmi tisíc kubických metrů za vteřinu. Členové výpravy konstatovali, že je tu chtěl Štěrba utopit a že pákistánská vláda měla naštěstí více rozumu než oni, když jim sjezd těchto divokých peřejí zakázala.
Ani samotný průjezd po Karakoram Highway, která sleduje řeku v celém jejím údolí a kandiduje na titul nejdivočejší silnice světa, nebyla hračkou. Naprostá většina jejích úseků je vystřílená ve skalách a srázech. Na silnici není použit beton ani asfalt. Jsou tu pouze naskládané kameny a vozovka je jen o málo širší než kola nákladních aut. Nad propastí, v níž se valí kalné vody Indu, se nesmí udělat za jízdy chyba.
Jedna z největších stěn Cestou k základnímu táboru spatřili členové výpravy konečně na vlastní oči také horu, k níž se vypravili z opačné strany světa. „Les prořídl a my jsme zůstali přimražení stát,“ vzpomíná na nezapomenutelný zážitek O. Štěrba. „Přímo před námi se do nepřirozené výše vypínala jedna z největších stěn na světě, osm kilometrů široká a čtyři kilometry vysoká severní stěna Harámoše.“Výstup na Harámoš není jednoduchý. „Ten kopec má ještě předvrcholy. My jsme vylezli na Mani Peak,“ vzpomíná horolezec Jan Červinka. „Odtud jsme chtěli zaútočit na hlavní vrchol. Překazilo nám to špatné počasí.“
Rakušanům trvalo dobytí Harámoše čtyři měsíce.
Olomoucké expedici zůstal na stejný výkon necelý měsíc. Navíc jim přestalo přát počasí.
„Mezi dvěma vrcholy Mani Peaku nás již zastihlo sněžení, mlha a prudký vítr,“ vzpomíná na výstup ve své knize O. Štěrba. „Na vrcholu navíc bouře se sněhem. Ale aspoň na chvíli jsme byli šťastní. Dosáhli jsme své první šestitisícovky a Dina se stala první československou horolezkyní, která stanula na himálajském vrcholu. Sestup dolů byl velmi dramatický. “
Když začínali horolezci tušit, že ani přes to strašné úsilí a obrovskou námahu hlavní vrchol nezlezou, došlo k běžným třenicím o to, jestli jít, nebo nejít dál. A Štěrba musel na sebe vzít rozhodující úlohu vedoucího výpravy. „Rozhodl, že ve výstupu nebudeme pokračovat, a myslím si, že udělal dobře. Na vrchol vedl ještě dvanáct kilometrů dlouhý hřeben, a to ve výšce mezi šesti a sedmi tisíci metry a za velmi nepříznivých podmínek byl dost velký oříšek. Harámoš jsme tedy nedobyli. A na úspěšný prvosjezd peřejemi Indu jsme si museli počkat dalších pět let,“ říká J. Štětina.
„A tak jediné, co nebylo poznamenáno klimatickými podmínkami, nebo jinými nepříznivými událostmi, byl vědecký výzkum. Ten jsme v plném rozsahu splnili,“ uzavírá vedoucí expedice O. Štěrba.