Všechny dobré otázky

S hrdostí jsme zaznamenali v časopise Forbes, že také Česko už má jednoho – ovšemže dolarového – miliardáře; jako by šlo výhradně jen o další pozitivní vstup do dalšího „klubu bohatých“, po členství v OECD, NATO, EU, WTO atd. Zkrátka o pokrok.
Venku však v sobotu zazněl názor (v deníku Libération ), že celý ten článek – přehled světových bohatců – v revue Forbes je „obscénní“ a že by „měl být čtenářům mladším osmnácti let zakázán“. Nevím. Je spíše znepokojující nežli oplzlé, když 946 lidí má v kapse 3,5 biliónu dolarů (pozor, nejde o častý omyl v záměně miliard za bilióny při překladech z angličtiny). A přímo děsivý je fakt, že jen během jediného roku přibylo „šťastné menšině“ (happy few) na kontě 900 miliard dolarů.
První dvě stovky bohatých lidí zvýšily za posledních dvacet let svá aktiva ze 300 miliard dolarů na 2000 miliard (čili na dva bilióny). Úhrnem vzato: bohatí jsou čím dál bohatší. A hlavně: čím dál rychleji.
Moralizovat jednotlivce nemá smysl; vůči mnoha zazobaným mecenášům, inovátorům a veřejně prospěšným humanistům mezi nejbohatšími lidmi světa by každé kázání znělo jako křivda, ba nevděk. O osoby jde až na posledním místě. Prvořadý je mechanismus, který tak velkou koncentraci bohatství a tak hlubokou sociální propast ve světě vytváří.
Ta sociální zlomenina má své důsledky a souvislosti, které jsou o poznání spornější než kterýkoli člověk ze seznamu šťastlivců. Jde o to, že zatímco jsou finanční prostředky „přihazovány“ na nemnoho soukromých – a stále vyšších – hromad, je rázně lámána hůl nad „nenasytným“ (zdaňovacím) a „marnotratným“ (sociálním) státem. Ve světě i u nás.
I Václav Moravec ve svých nedělních Otázkách tak nějak sám od sebe zahořekoval nad základním nástrojem přesunu peněz z privátní kapsy do veřejné sféry, tedy nad celkovou výší složené daňové kvóty (byť ta patří k evropskému průměru). Jiří Čunek zase vyzýval širokou veřejnost k „zodpovědnosti“ – tedy k platbám – při návštěvách lékaře.
Jiní činitelé vyzývají obyčejné lidi k podobné odpovědnosti, a to ve všem. Od pastelkovného přes hrazení léků a vyhlášeného nemocničního gurmánství až po pohřebné, to vše a leccos ještě běžnějšího jsou projevy neodpovědnosti. Odpovědný člověk ví, že tahat peníze z čím dál menšího množství čím dál bohatších lidí by už asi byla diskriminace menšin…
Zkušenost říká, že problémové přerozdělování zdrojů umí rozjet nespokojenost. Ta ovšem v zemi šestiprocentního růstu, snižující se nezaměstnanosti a průměrné mzdy nad jednadvacet tisíc existuje leda v zárodku. V Latinské Americe je po čertech hůř, a proto teď George Bush na svém tamějším turné mluví o nepřijatelné chudobě, ba o „dokončení revoluce“ pánů Washingtona a Bolívara (Chávez hadr!). Nespokojenost nutno podchytit. To se dělá různě; zaříkáváním „dračí setby“ komunismu i pojmenováváním skutečných problémů, často jedním dechem. V Přerově, kde se o víkendu zase porvali fašistoidi s anarchisty, pravil na kameru Jan Skácel z „přípravného výboru Národní demokracie“ takřka v duchu idejí pánů senátorů Štětiny a Mejstříka: „Komunisté se znovu začínají hlásit k těm původním ideálům.“ A další představitel krajní pravice, Tomáš Vandas z Dělnické strany (!), předvedl prastarou pracovní metodu všech fašismů: „Předpokládám, že těch akcí bude čím dál tím více. Chceme upozornit nejen na nebezpečí komunismu, na radarovou základnu, ale vlastně na všechny otázky, které tíží dnešní společnost.“
Všechny otázky jsou jim dobré. Tuší, že jich – a také „přidružených“ akcí – bude přibývat.

Foto popis|