Valdštejnský syndrom

Občas projdu v Senátu pod obrazem vévody z Valdštejna. Čtyři sta let stačilo, aby nám přestal vadit jeho oportunismus, prospěchářství, zrada národa a zlodějna. Nechal nám tu palác – alespoň má Senát kde zasedat. Věky zahladily vinu, ztišily odsudek a náš náhled na minulost se stal „historicky velkorysým“.

Měl jsem tu čest minulý týden uspořádat pod Valdštejnovým obrazem, ve Velkém a Rytířském sále konferenci na téma Arménská genocida. Asi patnáct řečníků z několika zemí světa připomínalo, že v roce 1915 Osmanská říše vyvraždila a vyhnala stovky tisíc Arménů žijících v Západní Arménii, tehdy ovládané Turky. Snažím se v Senátu prosadit deklaraci, kterou už přijalo mnoho evropských zemí, kde se tehdejším událostem uděluje přídomek „genocida“. Hned zpočátku jsem narazil u řady kolegů na nevoli: „K čemu se zabývat historií?“ Po konferenci se na mne vrhli novináři s otázkou: Proč? Použil jsem mnoho argumentů, ale jeden považuji za nejdůležitější.
Je to ono Čapkovo: „Musíme neustále opakovat, že zločin je zločin a ani na okamžik nesmíme připustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován“. Valdštejnský syndrom dosud nenastal.

Jaromír Štětina

Mf Plus