Symboly cynických gangsterů

Nejde jen o zákaz slova „komunistický“, ale hlavně o to, jak bude vypadat tuzemská demokracie

V diskusích o problému existence parlamentní neostalinské strany (KSČM) v České republice a o možnostech, jakým způsobem se může demokracie bránit politickému extremismu, se neustále objevuje názor, že vše může vyřešit jedině lidové hlasování. To je naivní představa, která si demokracii plete s lidovou demokracií, kde je vše pro lid, vše skrze lid a vládne tyranie. Když Otcové zakladatelé formulovali ústavu Spojených států amerických, jejich hlavní problém byl, jak nastavit systém ústavních pojistek, kontroly a rovnováhy tak, aby co nejvíce snížil rizika lidové volby. Vycházeli přitom z názoru, že kdyby lidé byli andělé, nebylo by žádné vlády zapotřebí?, ale jelikož tomu tak není, vláda nemůže být založena na víře v dobrou vůli a ctnosti.

Demokracie je především soustava pravidel a obecně sdílených hodnot, kde volby fungují jako systémový nástroj alternace moci. Odvolávat se proto v diskusi o KSČM, která představuje politický, morální, historický  problém, na lidové hlasování, jak to udělal F. X. Doležal ve středečních LN (…zakazovat lidi a jejich volební rozhodnutí prostě nejde), je absurdní. Je to podobné, jako kdybychom v souvislosti s problémem existence krádeží a vražd ve společnosti tvrdili, že za kriminalitu ve společnosti může špatná vláda a proti potrestání a společenské isolaci zločinců prosazovali názor, že ve svobodné společnosti si každý může dělat co chce. Politický extremismus se sice snaží parazitovat na vysoké nezaměstnanosti, korupci apod., ale tyto jevy nejsou příčinou jeho existence, stejně jako zloděje v drtivé většině případů nenutí ke krádeži existenční nouze. Používat pak k obhajobě existence sociálně či politicky patologických jevů lidové volby je cesta k tomu, jak být nejen okraden, případně zavražděn, ale jak toto jednání ještě navíc sociálně či politicky legitimovat a podrýt tak hodnotový systém svobodné společnosti. Rovněž absurdní by bylo si myslet, že potrestáním a vyloučením zločinců ze společnosti chce někdo vyřešit problém kriminality. Vedle legitimní ochrany společnosti má trest či zákaz hodnotový rozměr: společnost sankcionováním kriminálníků dává najevo svůj etický kodex ? čeho si společnost váží a co naopak odsuzuje. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že vraha zbavíme osobní svobody, tedy té nejzákladnější hodnoty demokratické společnosti, ačkoli jeho společenská nebezpečnost je nesrovnatelně menší, než je etablování extremistické politické strany v demokratickém politickém systému. Funkcionáři KSČM pořádají pietní akce u hrobů komunistických masových vrahů, ve městech, které ovládly komunistické radnice, komunisté brání zřídit pamětní desky obětem komunistů a své oběti zesměšňují  (Miladu Horákovou podle nich zabila studená válka), o okupaci v roce 1968 mluví jako? o vstupu?  vojsk a odmítají odškodnit oběti okupačních armád atd. atp. V případě této strany nejde ani tak o cynismus komunistických gangsterů, ale o to, jakou podobu bude mít tuzemská demokracie. Ptát se, kdy je ještě únosné, aby svobodná společnost v zájmu politické plurality z veřejných zdrojů financovala a podporovala hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka, jak o tom mluví zákon, a kdy už hranice svobody byly překročeny a politický extremismus začíná nabourávat celý hodnotový demokratický systém, je nejen možné, ale je to přímo naší povinností. Otázka zákazu názvu KSČM, propagace násilné ideologie a symbolů, které ji representují je otázka naprosto legitimní a také nanejvýš aktuální. Demokracie není setrvalý stav, ale proces, který se neustále vyvíjí a potvrzuje. Tvrdit tedy, že dnes je už pozdě na to, aby šlo s KSČM cokoli udělat, je nesmysl. Dnes naopak můžeme k celému problému přistupovat odpovědněji a s rozmyslem. Zakázat komunistickou stranu hned po listopadu 1989 by sice bylo účinné, ale bylo by to čistě technické řešení, které by bez předešlé celospolečenské diskuse postrádalo jakoukoli hlubší reflexi. Komunistické symboly, projevy, programy etc. nejsou pouhou šlehačkou na dortě, který je z úhlí a oceli, jak tvrdí Doležal. To, k čemu se kdo hlásí, co vyznává a proti čemu se staví, jaké symboly, za jakých příležitostí a v jakém smyslu je používá, nejsou pouhé reklamní slogany, ale také či především to jsou určující znaky, které působí samy o sobě, jsou spojeny s konkrétními událostmi, zpětně jejich uživatele ovlivňují, vytvářejí jejich společenství, formují jeho identitu, která je udržuje pohromadě. Diskutovat o jejich zákazu není vůbec bezobsažné, stejně jako tomu je s hákovými kříži etc. Volební preference jsou zcela jiný problém. Petr Placák