Správné rozhodnutí

POZNAMENÁVÁME

Když jsem uslyšel, že vláda (tedy naše, nikoli jiná) schválila konečně vyčlenit dvacet milionů jako dar chudákům disidentům a dalším odpůrcům Lukašenkova režimu v Bělorusku, byl jsem nadšen. Konečně rozhodné slovo! Jsme lepší než Spojené státy, ty se nezmohly na nic. Blahem jsem se až začal potit a představil si těch několik desítek skalních odpůrců, ještě navíc dobře hmotně podporovaných, režimu diktátora Lukašenka, kterých bylo alespoň podle snímků z televize méně než policajtů, a spočítal si, kolik se asi na každého jednoho dostane, byl jsem podruhé nadšen. I když kdosi mně zkazil náladu tím, že nejmíň polovina byli Poláci, kteří neváhali přijet na pomoc svým soukamarádům. Jen nevím, kolik právě oni z té sumy dvaceti milionů dostanou. Myslím, že by i oni měli něco shrábnout. Nebo se domníváte, že to dělali ze solidarity a uvědomění? Ono i za uvědomění je občas nutné platit. Proto i na ně by se mělo dostat, i když zajisté polský katolický stát nezůstane nic nikomu dlužen a nějaký ten zlotý také utrousí. A kdyby ještě přihodily další státy, pak by to bylo už vynikající a zas by se disidentům dýchalo líp.
Nejsem, to už jsem psal, velkým příznivcem Lukašenka. Když ale Pan Havel a další naše celebrity se snaží běloruskému prezidentu nasadit psí hlavu, musím přiznat, že najednou k němu cítím sympatie. Nikoli kvůli zásahu policie, to není nikde sympatické, i když ve Francii je oněch zásahů nepoměrně víc a neděje se nic. Ale kvůli tomu, jak odolává tlaku mezinárodního kapitálu a s ním spojenými tzv. ochránci lidských práv, kteří zcela jednosměrně nás zaměřují proti těm, kterým jde o nezávislost a nechtějí se dostat třeba i do ekonomického područí mocných severoamerických monopolů. A když do Běloruska, nebo demonstrovat před jeho velvyslanectví, směřují takoví lidé jako Jan Ruml, Václav Havel, Cyril Svoboda, senátor Štětina či jeho Člověk a další, zdá se mi, že opravdu je třeba být na straně Běloruska. Zmínění muži to totiž s demokracií nemyslí moc vážně, a když strýček Sam mávne, půjdou třeba manifestovat v pruhovaných šatech na Václavské náměstí, a s nimi i třeba pan Topolánek a další celebrity. Jen letos jsem tam pana Havla neviděl, a je to škoda.
Všechny zmíněné pány, dámy tam tentokrát nebyly, chápu, nejen pokud jde o Bělorusko, je mi jasné, že nejsou s vývojem nadšeni. Proč také? Musí být pro ně nepochopitelné, proč onen Lukašenko a lidé na vsích nechtějí věnovat své lesy, pole, naleziště všelijakých kovů a další majetek západním globalistům. I já si myslím, že je to opravdu trestuhodné. Jak by totiž ti chudáci globalisté, tedy majitelé dividend a viktoriánských domů na Long Islandu, žili, kdyby každý postupoval stejně? Vždyť by museli zemřít hladem. I Světová banka, vedená panem bývalým vojenským mírotvorcem Wolfowitzem, by zkrachovala. Umíte si to představit? Vždyť pak by Haškova vize vojáka, visícího bez disciplíny na stromě na Karlově náměstí v Praze, se přenesla na celý svět. I proto chápu naši, tedy českou vládu, že se razantně postavila po bok demonstrantů, kteří pochopili, že diktátor Lukašenko není nadějí, a že jako první pochopila to, že strýčkové a tetičky z globalizovaných firem konečně musí dostat, co potřebují k životu, a že kdyby se jako Bělorusové choval každý, pak…, ale to už jsem zase u onoho Karlova náměstí.