Senát je Paroubkově vládě na obtíž

ÚHEL POHLEDU

Jsou země, kde do jednacích sálů parlamentů vnikají samopalníci, kropí dávkami křišťálové lustry a sem tam pošlou na pravdu boží nějakého poslance. Jsou země, kde se výnosem vladaře rozpouštějí poslanecké sněmovny, dumy, senáty či celé zákonodárné sbory. Jsou i země, kde do budovy parlamentu střílejí povolaní vojáci z tanku. Jiný kraj, jiný mrav. Příčina však bývá stejná: parlament se tím či oním způsobem stane exekutivní moci nepohodlným a obtížným.
Obávám se, že se v minulých dnech stal obtížným naší výkonné moci, jmenovitě panu premiérovi a panu ministrovi vnitra, Senát Parlamentu ČR, v jehož lavicích mám tu čest i povinnost zasedat. Protože tuto událost neberu na lehkou váhu a dokonce si myslím, že představuje dosti vážnou ránu demokracii, dovolím si popsat, co se, v jakési podivné a strnulé tichosti, odehrálo. Senát už v létě uložil svému výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, aby uspořádal veřejné slyšení o událostech známých jako CzechTek.
To se stalo, zasedání výboru, kde byl přítomen i pan ministr vnitra, se zúčastnili experti i občané (včetně technařů samozřejmě), kteří se chtěli dozvědět podrobně, jak zásah u Přimdy vznikl, jak probíhal a jak je vyšetřován. Výsledkem diskuse bylo i sedmnáct otázek, které by konečně mohly vnést jasno do neustále neobjasněné události, která výrazně rozpoltila české veřejné mínění.
Otázky byly relevantní, čistě technické. Namátkou: Které konkrétní přestupky a trestné činy byly důvodem pro zásah proti účastníkům? Kdo byl podle paragrafu 42 Zákona o Policii ČR velitelem zákroku pod jednotným vedením? Kdo určil velitele jednotek? Atd. Atd. Plénum Senátu pak na doporučení výboru oslovilo pana premiéra Paroubka a požádalo jej, aby v zákonné lhůtě na otázky odpověděl. Protože se řada senátorů podivila asymetričnosti vyšetřování událostí (osmnáct obviněných technařů, žádný obviněný policista), požádalo plénum Senátu pana ministra vnitra Bublana, aby do konce roku objasnil, jak vyšetřování probíhá. Senát postupoval plně v souladu se zákonem, neboť paragraf 12 jednacího řádu Senátu říká jasně: Senátor je oprávněn požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávy informace a vysvětlení potřebná pro výkon své funkce.
Koncem minulého týdne přišly do Senátu jak dopis od pana ministerského předsedy, tak dopis od pana ministra vnitra. Oba v družné shodě Senátu sdělují, že na dotazy horní komory parlamentu odpovídat nebudou. Oba stejnocenně odůvodňují své odmítnutí poukazem na to, že na odpovědi senátoři nemají právo, neboť je k výkonu své funkce nepotřebují.
Nejsem nikterak háklivý a jsem zvyklý na to, že mne občas někdo pošle k šípku. Na neomalenost jsem si už s trochou skřípění zubů v politice zvykl. Zvykám si na rány pod solar a snesu je. Nemohu ale strpět neúctu k občanům. Vše, co mělo objasnit zásah u Tachova, chtěli od premiéra a ministra vědět občané tohoto státu. Ti, kteří byli na veřejném slyšení, i další tisícovky převážně mladých lidí, kterým neustálé mlžení a vykrucování bere poslední zbytky důvěry v demokracii v naší zemi.
My jsme se neptali pana premiéra na číslo jeho bot, ani na oblíbený odpolední drink, nežádali jsme pana ministra, aby nám vysvětlil, kam nejraději jezdí na dovolenou. Žádali jsme o odpovědi na otázky, které jako zákonodárci potřebujeme znát. Například k tomu, abychom mohli pracovat na zákonech, které by měly zabránit takovým excesům jako byly události na Tachovsku. Premiér, jeho ministři, poslanci i senátoři jsou lidé služební a pokud byli zvoleni, musejí skládat svým voličům účty. I kdyby mne na našem výboru o tlumočení otázek předsedovi vlády požádala pouze babička Josífka Nováková z Horní Dolní, jsem povinen to udělat a pan premiér je povinen jí odpovědět. V tom tkví princip demokracie. I kdyby snad došlo na lámání chleba a Ústavní soud by měl rozhodnout o tom, co senátor potřebuje ke své práci a co ne, zůstane mi na patře pachuť čehosi nepatřičného. Možná, že vyplývá z nedobrého pocitu, že jsou to dva významní muži naší politické scény, kteří neprojevili alespoň základní slušnost, která káže odpovědět, když se někdo někoho na něco zeptá. Ale pocity vem čert. Napadá mne, že případy uzurpace parlamentů, o nichž hovořím na začátku, pravděpodobně vždy začínaly arogancí.

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

***

Žádali jsme o odpovědi na otázky, které jako zákonodárci potřebujeme znát. Například k tomu, abychom mohli pracovat na zákonech, které by měly zabránit takovým excesům jako byly události na Tachovsku.

Foto popis|