PRÓZA

Jaromír Štětina
Bastardi (NLN)

Kdo četl předchozí knihu Jaromíra Štětiny (*1943) Vykradači hrobů (2004), musel k jeho nové knize, románu Bastardi, přistupovat s obrovským očekáváním. Štětina v povídkách prokázal obdivuhodný vypravěčský talent, cit pro příběh, pointu, a nadto dokázal čtenáře zavést do prostředí pro většinu z nich neznámého a zároveň uhrančivého. Asi nejsilnější stránkou těch textů však je jejich přesvědčivost: autorovi maximálně věříme, texty neobsahují ani sebemenší záminku k podezření, že to je někde okoukané, že je realita znásilňována ve jménu nějakých schémat či ideologií.
Říká se, že román prostě není delší povídka či novela. V případě Bastardů se ukazuje, že to bohužel je pravda. Že autor v knize kombinuje různé žánry, esej, povídku, reportáž, to by ani tak nevadilo, na takové postupy jsme si už zvykli a díky volnosti románové formy jsou legitimní. Musí však být účelné, přispívat k románu jako celku. To se zde však neděje. Zatímco ve Štětinových povídkách je příběhová linie silná a spěje k pointě, zde je též spousta různých příběhů, ale většina z nich je disparátních, jen pomáhá dokreslit obraz prostředí, který je sice zajímavý, leč k celkové výstavbě románu nepřispívá. Přímo trestuhodná je pak „recyklace“ – škoda, že tak dobrý vypravěč musí v románu recyklovat staré příběhy z povídkové sbírky. Čtenáře to uhodí do očí a důvěra k autorovi je ta tam.
Ale román má i silné stránky: především je to Štětinovo zmiňované vypravěčství, porozumění Rusku, zajímavé odkazy ke klasické ruské literatuře a pochopení pro situaci Čečny. Jinými slovy, v knize je dost materiálu na to, aby mohla být tím, co čtenář právem očekával. BohuželJaromíru Štětinovi nepomohl ani redaktor – že redakci byla věnována pramalá péče, je vidět už z překvapivého množství literních chyb.

Výběr z knižních novinek vzniká ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer * e-mail: daniela.iwashita@lidovky.cz