Proč je potřeba Ústav paměti národa

V prvé řadě máme všichni jistotu, že tato organizace nebude pod politickým tlakem. Zárukou je jednak osoba Pavla Žáčka a úzká provázanost nově vznikajícího ústavu s ministerstvem vnitra, kterému zrovna v téhle době (ejhle) šéfuje další vzor nezištnosti, poctivosti, morální pevnosti a charakterové nezávadnosti, záruka zdravého vývoje naší demokracie a reálného kapitalismu (jak již osvědčil během dlouhých opozičních let a svých vynikajících interpelačních polemik) Ivan Langer. Tato institucionálně – osobnostní provázanost je jistotou a záštitou proti možnému politickému ovlivňování či snad (nedejbože) politickému zneužívání. Jistotou je i to, že Pavel Žáček nikdy předtím s ministrem Langrem nespolupracoval, ani mezi nimi neexistovaly žádné významné kontakty. Za této konstelace nedojde k tomu, že se budou účelově odstřelovat nepohodlní lidé, nebude docházet k účelovým únikům informací, o kterých se povede skrze spřátelené kamarády v médiích vášnivá morální diskuse.

Velkou výhodou bude i to, že se všichni občané díky masivně podpořené digitalizaci dostanou lehce a komfortně k důležitým informacím přímo po síti. Jednotlivé svazky jim dají dokonalý přehled u fungování celé „estebácké“ mašinérie, postupná digitalizace povede přirozeně k postupnému zveřejňování jednotlivých svazků a jednotlivých materiálů, ale protože ty spolu nijakým způsobem nesouvisí nedávají dohromady žádnou síť, tak se mohou bez problémů zveřejňovat dílčí digitalizovaná data. Navíc běžná laická veřejnost zná dobře strukturu StB, pravomoce na jednotlivých úrovních, zodpovědnost různých oddělení a správ, takže si vše bez potíží zařadí do kontextu a nemůže dojít k tomu, že by snad došlo masově k chybné interpretaci pramenů. Kdyby snad nastala situace, že by orientace v „ostatcích“ StB byla příliš problematická, tak lze vždy od odborně a politicky vyspělých pracovníků Ústavu paměti národa očekávat kuchařku ve stylu „Jak správně číst v pramenech zločinné organizace zločinného státu…“.

Čímž se dostáváme k dalšímu bodu. Kdopak bude patřit k řídícím pracovníkům této nové instituce? Pavel Žáček to je obrovská odborná jistota, to se všeobecně ví, ale co ti ostatní? Kolik pracovníků z dnešního ÚDV přejde do nové organizace? Kolik si jich nenechá uniknout tuto životní šanci? Nepochybně přejdou ti nejlepší (Tomáš Bursík – brilantní bijec za rušení MDŽ, prototypu komunistického svátku, Petr Koura atp. – lidé, kterým určitě nehrozí to, že by se nechali pohltit „estébackou“ materií do té míry, že by poúnorové Československo viděli pouze jednorozměrnýma očima). Budou to opravdoví bojovníci za pravdu a spravedlnost, opravdoví bojovníci za to, abychom konečně pochopili v jak zločinném státě jsme žili, v jak zločinném režimu byla česká společnost spoutána, ano, stejně zločinném jako byl nacismus (to je hlavním cílem nového institutu, pak už vše půjde hladce, rovnítko nacismus versus československý komunismus je nejdůležitějším bodem na cestě k pochopení krizového vývoje let 1948 – 1989). Podívejme se konečně tvrdé pravdě do očí. Veritas vincit!

Co ostatní výzkumná pracoviště v oblasti moderních dějin? Kdopak z Ústavu pro soudobé dějiny přejde do nové respektované instituce? Kdopak? Kdo už nebude chtít zůstat vedle takových neperspektivních a neuznávaných historiků, jako jsou Vít Smetana nebo Jaroslav Hrbek? Bude zajímavé sledovat toto profesionální hemžení a jiskření. Určitě v plastické podobě uvidíme ten plný souhlas historické obce se vznikem tohoto nového institutu, tak jak o něm mluvil Pavel Žáček při svém moudrém a informacemi nabytém expozé v senátu, jímž zcela argumentačně zničil nešťastného historika průměrné úrovně Víta Smetanu.

Určitě se novému historickému ústavu bude dařit bádání i v oblasti moderních metod, kupříkladu v tzv. oral history, protože blaženost a důvěra bývalých pracovníků StB či jiných mocensky a bezpečnostně důležitých orgánů bude vůči „žáčkovcům“ bezmezná. Dočkáme se tedy nepochybně něčeho mnohem kvalitnějšího, než je publikace z Ústavu pro soudobé dějiny pod vedením pánů Urbáška a Vaňka.

Nejdůležitější ze všeho je nenechat se odradit. Nenechat se svést ze správné cesty boje o pravdu (v roce 2037 by potom již akademicky šedivý ústav mohl vydat publikaci „Třicet let bojů za pravdu“), nenechat se odradit těmi komunisty, kryptokomunisty, socany, naivisty, hlupáky, oportunisty, neempatickými lidmi vůči zločinům československého komunistického režimu. Nenechat se odradit historiky, kteří v  50. letech mohutně budovali lepší zítřky, historiky, kteří dříve byli v KSČ či pracovali za okupačního normalizačního režimu, historiky, kteří v Československu pouze byli (bez vlastnictví jakékoliv legitimace). Důležité je nenechat se otrávit nespokojeným mručením archivářů, jsou to koneckonců jen sluhové nechápající dosah analytické práce. Nové věci se probojovávají těžce a prosadit se proti komunistickou ideologií prolezlé české společnosti chce odvahu, vztyčenou bradu, planoucí oči a mít za kamarády senátory Mejstříka a Štětinu. Nezbývá než si držet palce, aby zákon, kterým se ustaví instituce s poetickým názvem „Ústav paměti národa“, prošel. Protože přece všichni z dosavadní diskuse víme, že k poznání „paměti“ národa stačí přidat svazek ke svazku a dílo se podaří. Kupředu…která?